Rozjet vlastní byznys je jedna věc. Zařídit, aby byl úspěšný a vydržel na trhu celé dekády, je věc druhá. Pokud ovšem takové podnikání člověk řídí se svým životním partnerem, riziko potenciálního krachu rázem dostává zcela jinou rovinu – rovinu osobní. A ta může celý život bleskurychle obrátit vzhůru nohama.
Majitelé JK šperků se s tím dosud vždy popasovali dobře, byť jak sám Dušan přiznává, ne vždy to bylo úplně snadné. Víc už ale na následujících řádcích a také v novém díle našeho podcastu zaměřeného právě na problematiku rodinného podnikání.
Dobrý den pane Mlynarčíku, vítejte u nás ve studiu!
Děkuji za pozvání.
Až do konce předloňského roku se cena zlata pohybovala pod hranicí dvou tisíc dolarů za troyskou unci. Ani ne před měsícem to bylo už dokonce 4 300 dolarů za unci. Čím si vy tento rychlý nárůst vysvětlujete?
Dle názoru ekonomů jedním z hlavních faktorů je, že centrální banky různých států začaly v tomto období zlato v poměrně velkém množství nakupovat. Dále k tomu podle odborných názorů přispívají i ona neklidná situace ve světě – válka na Ukrajině, napětí na Blízkém východě a tak dále. I to jsou důvody, proč cena zlata stoupá.
Rozhovor vznikl jako podcast. Poslechnout si ho můžete přímo zde:
Zároveň je potřeba říct, že předtím naopak panovala situace, kdy těžaři tvrdili, že se v rámci svých prodejních cen nacházejí na hranici vlastních produkčních nákladů. Ale to je spíše vedlejší efekt. A samozřejmě nadále platí, a je to dokázáno historicky, že když panuje neklidná doba, tak se ke zlatu, respektive drahým kovům, uchylují i běžní klienti.
Jaký má cena zlata na trzích vliv na poptávku po zlatých špercích?
Je to velmi zajímavé pozorovat, jelikož se jedná o poměrně nestandardní situaci. Cena zlata v daném šperku se odvíjí od toho, o jaký konkrétní druh šperku se jedná. Když se bude jednat o jemný šperk, který je převážně tvořen drahými kameny, pak to samozřejmě takový rozdíl neudělá. Ale když vyrobíme nějaký celozlatý šperk, dejme tomu pánský řetízek, u něj může cena zlata tvořit 60 až 70 procent ceny celého šperku.
Nejde na to tedy úplně jednoznačně odpovědět, ale platí, že v naší firmě jsme na růst ceny zlata nereagovali ihned, nýbrž až po nějaké době, kdy jsme viděli, že se to stabilizovalo na určité hodnotě. A pak samozřejmě musíme zdražit i my.
Je znát, že určitá skupina lidí, která byla historicky pravidelně zvyklá nakupovat zlaté šperky v nějaké hodnotě, na to už nyní nemá, protože cena je třeba i o třetinu nebo o 50 procent vyšší. Což už je znát.
Zároveň ale na základě vlastních zkušeností mohu říct, že naše firma prodává dlouhodobě spíše hodnotnější věci v menších objemech, ale zato ve větší kvalitě. Je to trend a strategie naší společnosti, kdy lidem nabízíme větší hodnotu a zajímavý design. A to je něco docela jiného, než když prodáváte běžné investiční zlato, kdy si člověk koupí nějaký zlatý slitek a sleduje, co se s ním (na trhu) děje.
Na to se právě chci zeptat. Kupují Češi zlato, respektive zlaté šperky, spíše proto, že se jim líbí, nebo v tom hledají tu investici?
Prvoplánově, a máme to doložené vlastním výzkumem, je v tom design a krása. Ale protože strategií naší firmy je, že děláme šperky výhradně ze zlata a přírodních kamenů s velkým podílem ruční práce, tak v nich zároveň tu hodnotu najdete.
Je zajímavé, že pokud jste si koupil nějaký šperk třeba i před 20 lety – a může to být třeba běžný pánský řetízek –, tak na něm dneska stále vyděláte. I když jste ho nosil. A vyděláte na něm několikanásobně, protože cena zlata je zkrátka úplně jinde, než byla.
Každopádně, prvoplánově (Češi zlaté šperky nakupují) kvůli jejich kráse a estetice. Nejčastěji kupuje šperky muž ženě – a to většinou jako formu poděkování. Ale samozřejmě některé z nich slouží právě i jako investice.
Vaše rodinná firma, pokud je mi známo, působí na trhu už od roku 1991, tedy takřka 35 let. Pojďte mi prosím trochu přiblížit její začátky. Jak to celé vzniklo?
Řekl bych, že to byl takový živelný vývoj devadesátých let. V roce 91 jsem se seznámil se svou ženou, za svobodna Jitkou Kudláčkovou – i proto máme v názvu JK. Oba jsme tou dobou byli zaměstnanci státních podniků. Já původně zlatník nejsem, mám vystudovanou filmovou školu, ale svět kamenů mě vlastně zajímal, už když jsem byl malý.
S Jitkou nám tehdy přišlo zcela přirozené jít něco dělat, protože státní podniky končily, načež si Jitka zažádala o živnostenský list. Ale protože se chtěla vydat na zkušenou do světa, odjela do Venezuely – já jsem tehdy měl kontakt na jednoho známého z Itálie, který sháněl zlatníky do svého obchodu v Caracasu. Jitka tam odjela a spolu jsme se domluvili, že já za ní přijedu a budeme ve Venezuele žít.
Pro ni to bylo profesně zajímavé, protože najednou viděla svět vzácných kamenů a setkávala se zajímavými klienty, zejména Američany, kteří si nechávali dělat zajímavé šperky. Následně (v roce 1992, pozn. red.) došlo ve Venezuele k (neúspěšnému, pozn. red.) převratu Huga Chavéze, takže já nakonec do Venezuely neodjel a Jitka se zhruba po roce a něco vrátila zpět do Čech.
Tušili jste vůbec na začátku těch devadesátek, co všechno bude podnikání obnášet?
No, já si myslím, že vůbec (smích). Ale možná to bylo i dobře. Po Jitčině návratu jsme najednou věděli, co budeme dělat a že to ideálně bude něco, čemu alespoň trochu rozumíme.
Jitka se vrátila z Venezuely a měla myšlenku, že „teď budeme dělat ty krásné šperky s těmi nádhernými kameny“, ale já jsem věděl, že to tak jednoduché rozhodně nebude. Že si nejprve musíte vytvořit nějakou klientelu, naučit se, jak fungovat, a podobně.
Zlatník tou dobou byla profese poměrně vzácná, což se částečně táhlo už z dob socialismu. My jsme začínali doma v garsonce, kde jsme měli zlatnický stůl. Já tou dobou s kamarády provozoval restauraci a Jitka občas dělala nějaké zlaté šperky například pro své kamarády. Ale následně to dosáhlo takového objemu, že jelikož jsme v té garsonce měli ještě bydlet, tak jsme někdy v roce 1994–1995 začali uvažovat o tom, že si otevřeme první obchod.
Jenže jelikož jsme s podnikáním neměli takřka žádné zkušenosti, otevřeli jsme si obchod na zcela „neobchodní“ Husitské ulici (v Praze), kterou nám někdo doporučil s tím, že tam jezdí hodně aut kolem. Ale nakonec jsme to přežili. Dá se říct, že jsme šli cestou získávaní zkušeností té dané doby (smích).
Dovolím si teď jednu trochu drzejší otázku. Kolikrát jste se za tu dobu, co jste manželé, kvůli vašemu společnému podnikání málem rozvedli?
No, jedno takové období tam bylo (smích). Pamatuji si, jak mě žena vzbudila někde ve tři v noci a vyprávěla mi, jak je potřeba něco udělat ve výrobě… Následně jsme si řekli, že takhle to být nemůže. Ale i tak jsme měli situace, kdy jsme byli na hraně toho, jestli spolu fungovat i v osobním životě, a museli jsme se s tím naučit pracovat.
Jak náročné je, když jsou oba manželé společníky ve vlastní firmě, která živí celou rodinu? Jak do podnikání zapojují své potomky? A bude mít Česko dostatek zlatníků i za 10 let? Poslechněte si náš nový podcast Pod jednou střechou umístěný níže a dozvíte se víc.
