Kdyby cvrkot na Twitteru (#AboliamoQualcosa - „Zrušme něco“) cokoli předznamenával, pak nejlepší předvolební nápad Italů by spočíval v zákazu spolehlivé espézetky českých buranů: ponožek v sandálech. (Teprve nyní je začali nosit módní opozdilci typu Davida Beckhama nebo Justina Biebera a připojili se k českým průkopníkům.)
Italští žertéři tím reagují na webovou stránku, kterou spustil favorit voleb Hnutí Pěti hvězd, kde vyzývá své příznivce, ať navrhnou, co by nejradši z rozbujelé džungle italských zákonných norem (187 tisíc předpisů se silou zákona) vzali motorovou pilou.
Trademark burana? K českým průkopníkům se aktuálně připojili David Beckham a Justin Bieber.
Matador italské politiky Silvio Berlusconi slibuje nižší DPH na krmivo pro domácí mazlíčky a rovnou daň pro jejich majitele, kupodivu není jeho nápad znovu zavést nevěstince a zdanit je (s tím přišel jeho koaliční partner Matteo Salvini z Ligy Severu).
Dost legrácek - celkový objem italského veřejného dluhu je s 2,3 bilionu eur na úrovni 133 % italského HDP, tedy asi dvanáctinásobku českého HDP, a představuje pětinu celkového veřejného dluhu v eurozóně.
Takže není divu, že kdybyste se zeptali na největší riziko v současné eurozóně, pak ještě před pár měsíci byste na téměř 100 % dostali jednoslovnou odpověď: Itálie.
Akutní hrozba, že by 4. března vyhrálo populistické hnutí M5S, poněkud ustoupila s tím, jak se v lednu z oficiálního programu vytratil návrat liry. Změna nastala poté, co bývalého komika Beppeho Grilla v čele vystřídal jednatřicetiletý Luigi di Maio.
Itálie také bude poprvé volit podle nového volebního zákona, který kombinuje poměrné zastoupení s modelem „vítěz bere všechno“ a fakticky motivuje k tvorbě předvolební koalice.
Ta už ostatně vznikla v případě pravostředových stran na čele s Forza Italia Silvia Berlusconiho, který se v jednaosmdesáti pokouší o politický comeback. Koho rozčiluje schopnost partají v Česku jedním dechem navrhovat věci, které se vzájemně vylučují, přišel by si v Itálii teprve na své.
Bez ohledu na umístění na politickém spektru slibují, až se hory zelenají, ani poledne nedrží. Slíbit masivní snížení poplatků a daní, růst sociálních dávek, zdvojnásobení minimálního důchodu a zároveň pokles zadluženosti, všechno je fácile, protože všechno zaplatí takto navozený hospodářský obrat v zemi, která po něm opravdu touží.
Vývoj italského HDP (meziročně):
Nedivím se, Itálie nezažila solidní růst pomalu jednu generaci a je pořád o 6 % pod úrovní HDP před deseti lety.
Potíž je v tom, že při italské úrovni zadluženosti ani podstatně rychlejší dynamika nominálního HDP nebude stačit na snížení dluhu, když se deficit vymkne kontrole a třeba jen o chlup stoupnou úrokové sazby.
Evropská centrální banka nemůže pěstovat extrémně uvolněnou politiku, kterou by Itálie při svém dluhu a apetytu na fiskální rošády potřebovala. Flagrantní ignorování fiskálních pravidel eurozóny její třetí největší ekonomikou jde proti Macronovým plánům na utužení tvrdého jádra, ale hlavně je to naprosté anatéma pro Němce.
I bez ponožek v sandálech to půjde těžko.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
