Kde je ten národní kapitál? - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Kde je ten národní kapitál?

,
Kde je ten národní kapitál?

S tím, jak se v Česku stává módou naříkat či hřímat nad tím, že tady „nám nic nepatří“, se dřív nebo později objeví i nějaké recepty, jak k národnímu kapitálu přijít. Řečeno s Janem Werichem, líbit se budou ty blbější, kde každé další dějství jenom graduje předchozí chybu v podobě špatného léku na reálně existující bolest.

Co třeba velká idea, že národní kapitál nejjednodušeji nahradíme tím, že všechny mocné nadnárodní korporace (rozuměj v oborech, kde je jejich koncentrace největší) pořádně zdaníme. Je možné totéž vztáhnout na všechny velké korporace obecně a pro jistotu stejnou sazbou danit i fyzické osoby. To už tady jako programové řešení bylo, aniž by podobné nápady u voličů loni nějak rezonovaly.

Politika vysokého zdanění bohatých jednotlivců a firem se v dějinách periodicky objevuje, třeba heslo „soak the rich“ znají ve všech anglosaských zemích a nikde není psáno, že se jednou znovu nechytne. Poslední pokus ve Francii za Hollanda s jeho nápadem na 75% zdanění bohatých se ovšem promítl spíše do změny daňového domicilu než čehokoli jiného.

S národním kapitálem to není jen tak – nenatvoříte ho tím, že jej seberete jiným, a je jedno, zda to takhle zkoušel nedávno Mugabe v Africe, Chávez/Maduro ve Venezuele nebo Československo ve dvou vlnách (hned po druhé světové válce každý velký byznys a po únoru 1948 všechno do poslední obuvnické dílny).

Přitom když hledáte příklad systematické tvorby národního kapitálu v malé otevřené ekonomice, tak jej najdete ve zcela exemplární podobě na Singapuru. S hospodářskou strategií je spojen nedávno zesnulý otec-zakladatel Li Kuang-jao, jenž proslul svým krédem, že nechce absolutně žádné černé pasažéry a pěstoval neúprosnou meritokracii; ve všem.

V roce 1965 žila třetina obyvatel ve slumech, nezaměstnanost byla 14 %, polovina negramotných. Malý a chudý ostrov s potenciálně výhodnou geografickou polohou ve velmi neklidném sousedství (viz rozpad Malajsijské federace; převrat a občanská válka v Indonésii). Singapur začal s industrializací jako všichni ostatní, od textilu, hraček.

Teď k tomu singapurskému národnímu kapitálu. Od britské koloniální správy převzala vláda Central Provident Fund, což je kombinace sociálního a penzijního fondu s povinnými úložkami na individuální účty, v podstatě mobilizace národních úspor, která umožnila velmi vysokou míru investic po desítky let, mimo jiné do bydlení, protože úložky na účtech v CPF bylo a je možné použít.


Čtěte také:

Ilona Švihlíková: Kdo sesadí z trůnu americký dolar? Čínský jüan, nebo SDR?

Čínský jüan (ilustrační foto)


Samozřejmě, že Singapur lákal zahraniční investory, přičemž jim nabízel nejen levnou pracovní sílu a nízké daně, ale také nachystanou infrastrukturu (zafinancovanou z národních úspor přes CPF) a nezkorumpovanou veřejnou správu. Na to si pan Li opravdu potrpěl.

Fajnšmekři si o Singapuru mohou číst dál, ale co ten národní kapitál v Česku?

V březnu tomu bude sedm let, co jsem se vehementně stavěl za vznik veřejnoprávního fondu, který by jako součást druhého penzijního pilíře mohl být spravován centrální bankou (jako v Norsku, ale i v Německu pro fondy veřejného sektoru) a kam by plynuly peníze od těch lidí, kteří by si nevybrali nějaký soukromý fond podle vlastního výběru.

Vláda Petra Nečase tehdy preferovala variantu bez defaultních řešení, bez automatického členství, a sotva přišel k moci nový politický kabinet, tak místo jeho předělání reformy druhý pilíř bez náhrady odpískal. Ten Singapur dávám jako příklad naschvál, abychom věděli, kdo si umí parádně hloupě zavládnout (oni to nejsou).

Někdejší bojovníci proti tunelování prvního pilíře vidí před sebou další bitvu, tentokrát za národní kapitál. Nějak jim uniklo, že povinný druhý pilíř s veřejnoprávním „Národním“ fondem jako záložní variantou pro nerozhodnuté by pár desítek miliard ročně zajistil. Klidně mohl investovat do odkupu kvalitních „českých“ aktiv, nesoucích pravidelné dividendy, momentálně v držení zahraničních investorů.

Názorně: Takový Pilsner Urquell touhle dobou nemusel vlastnit Asahi, klidně mohl být nakoupen jako strategická investice „Národním fondem“, takže všichni ti, kteří si šetří jeho prostřednictvím na penzi, by měli nepřímý podíl. Aby se vytvořil prostor pro další investice, mohla se udělat částečná reprivatizace přes primární emisi minoritního balíku akcií vhodných pro domácí retailové investory, pokud by někdo chtěl dát vnoučatům „jednu Plzeň pod polštářek“.

Všechno by bylo jako z učebnice, přitom pod domácí kontrolou, pražská burza by měla pěkný titul, české národní cítění mohlo být pěkně pofoukáno, aniž by se rozpoutávala nějaká proticizácká kampaň. To všechno mohlo být, ale není.

Žádný nostrifikační zákon číslo 2 nepotřebujeme, znárodňování už vůbec ne a progresivní zdanění firem je také suchá větev. Pravda, aspoň jednou za čas myslet je třeba.

Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:

Poučení z voleb: spraví to láskyplná péče o Sudety?

Vratné lahve

Rok osmičkový

Finské mzdové náklady dokazují, že co umí růst, dovede padat. A bolí to

Českým národním zájmem je nestát jenom u montážního pásu

Brexit na konci začátku

Comrade Bob Mugabe – velmi opožděný podzim patriarchy

Kde brát, když nejsou (lidi)?

Vyšší úrokové sazby, americký daňový velbloud a jiné novinky

Miloš a vzpomínky na Zetor


Ohodnoťte tento článek
Diskuze