Být drobným kriminálníkem, přikradačem, švindlířem, malým pobertou, to vždy příslušelo lidem z ulice - vyvrácencům bez osudu, bez domova, bez smyslu. Lidem, které ustavičně zavírají, pak zas pouštějí a znovu zavírají. Lidem, jichž smysl jest: Teď kraď, lži, podváděj, ono nějak bude.
TRAFIKA
Tato estetika nízkosti dere se nahoru. Salám ukradne už i hodně vysoký pán, totiž dáma. Voják krade elektřinu, soudce cizí duchovní dílo. Přední pánové a dámy státu, elita, mění se v roztodivnou galerku, v pitoreskní zločinné figurečky. Co s tím? Nic, řešení není. Jací páni, jaké dámy, taková elita, takový stát. Jak chcete způsobit, aby soudce nekradl salám, voják elektřinu, děkan kytky? Anebo ausgerechnet právnická fakulta šmelí s přijímacími testy. Pečlivý pozorovatel namítne: žádná nízkost se nahoru nedere. Odjakživa tam byla. Taková jsme země. TGM říkával: Nechte nás padesát let, ať se vyvineme. Ale k čemu, proboha, k čemu?
