Industriální dědictví už dávno není jen připomínkou minulosti, ba naopak ve spojení s moderní architekturou nabízí v poslední době čím dál více i nový prostor pro kreativitu a setkávání. Opuštěné továrny a technické stavby se mění na místa pro bydlení i kulturu. Ať už jde o bývalou elektrárnu, trafostanici, jatka nebo třeba mlýny, renomovaní architekti jim – často po boku vizionářských investorů a mecenášů – vdechují nový život, díky čemuž tak v uplynulých letech vzniklo několik unikátních a oceňovaných galerií a kulturních center napříč celým Českem.
Pro samotné architekty taková konverze mnohdy představuje výzvu, které nelze odolat. Své o tom ví i Michal Ježek z náchodského Ateliéru Tsunami, jenž se podílel na přeměně bývalé poříčské elektrárny v Trutnově na galerii současného umění EPO1.
„Historické průmyslové stavby mají svoji zjednodušenou, ale silnou estetiku s řemeslným detailem a nádechem nostalgie technického až verneovského světa. Je v nich cítit doba, kdy i tovární architektura měla ambici být krásná a reprezentativní. Očistit ji od nánosů času a doplnit o soudobé prvky znamená znovu nalézt její původní výraz,“ prozradil redakci Euro.cz.
Přijměte proto prostřednictvím následujících řádků naši pozvánku k prohlídce několika vskutku jedinečných historických budov, které žijí současným životem. Většina z námi vybraných je ověnčená řadou ocenění, jedna z nich se dokonce jako první česká stavba dostala mezi pětici finalistů evropské ceny Miese van den Rohe. I to budiž důkazem, že máme co dočinění s pravým „crème de la crème“ tuzemské architektury.
Česká Tate Modern v Trutnově
Naši cestu začneme v Podkrkonoší, respektive zmíněném Trutnově. Tamní galerie EPO1 je pozoruhodným příkladem, jak se může industriální objekt stát přirozeným prostorem pro současné umění. Pětipodlažní budova z roku 1914 si zachovala původní fasádu z lícových cihel i robustní konstrukci, architekti z Ateliéru Tsunami nicméně stavbu očistili od pozdějších nánosů a doplnili o ocel, sklo a surový beton tak, aby nové prvky zůstaly v pozadí a nechaly vyniknout umění.
Rekonstrukce zahájená v roce 2020 vyšla na desítky milionů korun a byla financována manželi Rudolfem a Renatou Kasperovými. Jejich EPO1, přezdívaná „česká Tate Modern“, dnes patří k největším výstavním prostorám současného umění v tuzemsku. Nabízí 3 400 metrů čtverečních pro rozměrné instalace, sochy a objekty, z nichž nejpůsobivější je bývalá turbínová hala s funkčními mostovými jeřáby.
Galerie pořádá tematické výstavy, poskytuje zázemí pro rezidenční pobyty umělců a buduje vlastní sbírku zaměřenou na nejmladší česko-slovenskou sochařskou generaci. Součástí areálu je i expozice věnovaná historii objektu a venkovní prostranství se sochami Čestmíra Sušky, Lubomíra Typlta, Milana Caise či Michala Gabriela – předzvěst chystaného sculptureparku.
Gočárův pardubický klenot
Naším dalším cílem jsou východočeské Pardubice. Tamní monumentální stavba Automatických mlýnů na břehu Chrudimky, postavená pro bratry Winternitzovy mezi roky 1910 až 1911 podle návrhu architekta Josefa Gočára, prošla po více než sto letech provozu náročnou rekonstrukcí. Jedna z nejcennějších památek rané moderny v Česku znovu ožila díky iniciativě manželů Lukáše a Mariany Smetanových. Ti se svou Nadací Automatické mlýny, městem a krajem odstartovali v roce 2016 jednu z nejambicióznějších konverzí industriálního dědictví v zemi za necelých sto milionů korun.
Na projektu se podílelo několik významných architektů, mimo jiné Petr Všetečka, Jan Šépka, Zdeněk Balík a studio Prokš Přikryl architekti. Právě jejich přestavba původního sila přinesla do areálu nový víceúčelový sál v horním patře, s výhledem na celé město. Obilné zásobníky pak slouží jako výstavní prostory, zatímco parter se proměnil v krytý veřejný prostor propojený s vnitřním náměstím. Architekti zachovali Gočárovu cihlovou fasádu i řadu původních prvků, k nimž citlivě přidali nové vrstvy. Největším exponátem se však stal samotný komplex, jehož členitá podoba evokuje v té době populární objev pozůstatků Ištařiny brány ve starověkém Babylonu.
Dnes jsou Automatické mlýny centrem kultury a vzdělávání východních Čech. V hlavní budově sídlí Gočárova galerie, kterou v bývalém skladu balené mouky doplňuje městská galerie GAMPA a vzdělávací centrum Sféra. Celý areál spojuje „cihelný koberec“ – dlážděný veřejný prostor, jenž vytváří novou městskou piazzettu. V další etapě má přibýt bytová a komerční výstavba, která transformuje někdejší industriální areál v plnohodnotnou městskou čtvrť.
„Kinetická“ galerie v Ostravě
Nyní se vydejme na sever Moravy. Historická jatka v centru Ostravy, postavená v roce 1881 a od 90. let zapsaná jako kulturní památka, se po desetiletích chátrání díky městu proměnila v mimořádné centrum současného umění. Architektonickou konverzi navrhlo studio KWK Promes polského architekta Roberta Konieczneho, který projekt pojal v duchu konceptu „moving architecture“.
Dominantním prvkem přestavby jsou totiž mohutné otočné stěny, jež dokáží spojit interiér s exteriérem a měnit vnímání prostoru i způsob kontaktu s uměním. Nová podoba galerie citlivě kombinuje původní cihlové fasády s moderními materiály – bílými ocelovými konstrukcemi a šedým pohledovým betonem. Na míru interiérům také vznikl autorský nábytek architektky Yvette Vašourkové, jehož hlavním prvkem jsou ohýbané konstrukce.
Galerie Plato se rychle stala nejnavštěvovanější mimopražskou institucí současného umění v Česku a jako taková se vloni navíc probojovala mezi pět finalistů prestižní Mies van der Rohe Award. V jejím okolí ožívá brownfield v podobě Zahrady přítomnosti – nová veřejná zeleň o rozloze devět tisíc čtverečních metrů vznikla na chemicky zatíženém území a pracuje s principy permakultury a udržitelnosti. Autorkou koncepce je zahradní architektka Denisa Tomášková, podle níž zahrada „zraje“ a do plné podoby dospěje během pěti až sedmi let.
Umění místo transformátorů
Tam kde kdysi hučely transformátory, dnes září umění. Monumentální funkcionalistická budova bývalé Zengerovy trafostanice pod Pražským hradem, postavená v roce 1934 podle návrhu Viléma Kvasničky a Jana Mayera, kdysi napájela elektřinou Hradčany, Malou Stranu i pražské tramvaje. Teď po desetiletích ticha znovu ožila, a sice jako Kunsthalle Praha – největší soukromá galerie současného umění v metropoli, kterou v roce 2022 otevřela The Pudil Family Foundation.
Za skvělou přestavbou stojí ateliér Schindler Seko Architekti, který sice dokonale zachoval autenticitu, ale přidal i moderní přístavbu a vnitřní dispozice respektující vnější uspořádání budovy. Stěny jsou z hrubého zrnitného a ručně zdrsněného betonu, na podlahách teraco z různých materiálů s kusy měděných drátů či porcelánových izolátorů jako připomínka původní identity.
Novou dominantou Kunsthalle se stala bronzová lávka s integrovaným osvětlením, která propojuje město s interiérem, kde návštěvníci vždy najdou propojení české výtvarné scény s tou světovou. O úspěchu galerie svědčí nejen četná ocenění, ale i každoroční více než stotisícová návštěvnost, přičemž toto číslo by se mělo letos vyšplhat ještě výš.
Kostel jako místo pro koncerty i divadlo
Vedle průmyslových areálů si v posledních letech prošly razantní proměnou také některé sakrální stavby. Mezi nimi byl například Červený kostel v Olomouci, jenž se pro veřejnost nedávno otevřel jakožto nové kulturní a společenské centrum místní vědecké knihovny.
Památkově chráněný objekt z konce 19. století prošel náročnou rekonstrukcí podle návrhu olomouckého ateliéru Atelier-r. Architekti obnovili původní podobu interiéru, doplnili ji o současné prvky a citlivě propojili s moderní přístavbou. To umožňuje využití kostela i pro koncerty, divadelní představení, výstavy a přednášky. Změnou prošel též okolní prostor, kde vznikla piazzetta se zelení.
Císařské lázně vybavené „strojem na zvuk“
Radikální proměnu za 1,5 miliardy korun má za sebou i historická dvorana Císařských lázní v Karlových Varech, původně technické centrum lázeňského provozu. Ta se díky ateliéru Petr Hájek Architekti změnila v moderní multifunkční koncertní sál s variabilní akustikou a špičkovými technologiemi.
Architekti zasadili do srdce budovy novodobý „stroj na zvuk“, inspirovaný původním mechanickým systémem pro zpracování rašeliny. Vestavba sálu funguje jako „transformer“ umožňující měnit prostor i akustické podmínky podle typu produkce – od symfonických koncertů přes divadlo až po filmové projekce.
Příběh o vodě
Cestu po industriálních klenotech zakončí příběh o vodě. Najdete ho od roku 2026 v historické Vinohradské vodárně, kde vzniká vzdělávací a zážitkové centrum Hydropolis, které návštěvníkům přiblíží způsob hospodaření s tímto životodárným přírodním zdrojem.
Projekt za téměř půl miliardy korun připravuje Pražská vodohospodářská společnost ve spolupráci s městem a firmou Veolia, o jeho výtvarnou podobu se postaral Vít Máslo z ateliéru CMC architects ve spolupráci s Krištofem Kinterou. Revitalizovaný areál nabídne interaktivní expozice v podzemním vodojemu i ve vodárenské věži, konferenční sál a veřejný prostor s vodními prvky.
