Pokračování reforem má namále. Sociální demokraté se bojí v roce trojích voleb zdražit lidu chleba. Je to pochopitelné a zároveň tragikomické. Vláda beztak vytáhne lidem z kapes daleko více, než by bylo pár desetníků za základní potraviny.
NA TAPETĚ
Levicové křídlo ČSSD má už dávno dojem, že koaliční politika se nebezpečně vzdaluje jejich marxistickému cítění. Jde ovšem o úhel pohledu. Tam, kde ministr Škromach a spol vidí les pravicových úchylek, spatřuje liberál jen žalostně suché starosocialistické pařezy. Kabinet už v první fázi reformy zvýšil daně a přitáhl byrokratické opratě. Za to zaplatí nejen podnikatelé, kteří jsou první na ráně, ale nakonec zejména chudí lidé, protože klesne celkové bohatství společnosti. Reforma ale nepřinesla žádné podstatné ořezání státu blahobytu, které by mělo vyvolat okamžitou rozhořčenou reakci levicových voličů. V politice však není podstatná realita, leč zdání. Pokud má řada poslanců ČSSD pocit, že reforem už bylo dost, je třeba to brát jako fakt a pořádnou překážku v dalším postupu. Ostatně ministr financí Sobotka před tímto tlakem z vlastních řad kapituloval (nikoli poprvé). Premiér Špidla se snaží tvářit hrdinně, ale bude mít hodně těžké přesvědčit vlastní poslance, aby souhlasili se sbližováním sazeb daně z přidané hodnoty. V ruce má jediný pádný argument. Bez zvýšení DPH na potraviny lidovci a unionisté skrečují již domluvené další kolo zátahu na živnostníky, maskované jako boj se šedou ekonomikou. Jenomže košile je bližší než kabát. Levější levičáci si snadno spočítají, že své ovečky více naštvou zdražením chleba, než je nadchnou honem na keťase a podloudníky. Mají liberálové nad blížícím se pohřbem chuděry vládní reformy plakat? Sotva. Ani pro ně není špatným obchodem vyměnit několikaprocentní snížení horní sazby DPH za odložení nesmyslného byrokratického útoku na podnikání. Jediný, kdo by měl brečet, je ona lidová masa, kterou se marxističtí socialisté jali chránit. Slavnostně vyhlašovaný boj o chleba zpravidla končil hladomorem, dnes už „jen“ snížením životní úrovně. Kam jinam to může vést, když se vláda ustavičně snaží chránit spotřebitele a šlape přitom po krku producentům?
