TROLL PROTI MEDVĚDOVI

Pro Transgas by nejlepšími partnery byli Norové

Není nad dobré zprávy. Jednou z nich je informace, že se Miloš Zeman během své březnové návštěvy Norska sešel se zástupci firmy Statoil a že s nimi hovořil o případné možnosti vstupu tohoto mezinárodního ropného a plynárenského gigantu do českého Transgasu. Je to překvapivé sdělení, protože ještě před krátkou dobou byla jakákoliv úvaha o možnostech privatizace státního podniku Transgas považována málem za neslušnou.

Naděje pro investory.
Proč ale tato zpráva vlastně patří mezi ty dobré? Existuje pro to celá řada důvodů. Tím prvním je poselství zahraničním investorům, že to česká vláda s privatizací energetiky snad již opravdu myslí vážně. Po letech důsledné aplikace cimrmanovské frustrační kompoziční metody, kdy moment očekávání byl vždy střídán momentem zklamání, snad svitne trpělivým investorům naděje na úspěch. Druhým dobrým důvodem je samozřejmě posílení diverzifikace dodávek plynu, zahájené před několika lety podpisem kontraktu o dovozu mezi Norskem a Českou republikou. Norský investor bude jistě mít zájem dále rozšiřovat svůj prostor pro obchodování, a tím zároveň alespoň zčásti ochrání českého spotřebitele před strategickým ohrožením ruským dodavatelským monopolem. České teritorium se tak konečně může stát územím univerzálního a vícesměrného tranzitu plynu, jakousi evropskou plynárenskou křižovatkou. Strategické i ekonomické výhody, které pro nás z takové změny plynou, není jistě nutno vysvětlovat.
Atraktivita norského partnera může pro současný český kabinet spočívat i v tom, že v případě norského Statoilu se jedná o státní podnik. Obdobné metody řízení mohou Transgasu usnadnit přerod ze státního podniku bez významnějších pravomocí na moderní a ambiciózní plynárenskou organizaci.
Hlavní předností je ale možnost paralelní privatizace Transgasu a procesu otevírání evropského trhu se zemním plynem. Plány ruského Gazpromu zahltit Evropu zpočátku levným zemním plynem a vytlačit tradiční dodavatele, mezi nimiž mají Norové postavení nejvýznamnější, jsou pro nás bytostně ohrožující. Jediným řešením se opravdu stává ukotvení Transgasu ve standardní konkurenční struktuře.

Bez ruského vlivu. Mezi dobrým úmyslem a jeho uskutečněním ovšem leží období rozhodování, příprav, složitých jednání, obtížného schvalování a dalších procedur. Ty jsou pro řádnou privatizaci Transgasu zčásti nezbytné, avšak dílem jsou také vyvolávány latentním odporem části státního úřednictva, které tuší v dokončení privatizace české energetiky a plynárenství konec starých zlatých časů. Co je ale nepochybné: úmysl české vlády prodat podíl v Transgasu norskému plynárenskému koncernu Statoil narazí na silný odpor Rusů, jimž kořist unikne těsně pod rukama. Jejich plány na zachování sfér vlivu, vymezených kdysi Jaltskou konferencí, je nutno brát s veškerou vážností. Pokud by Transgas náležel do skupiny Statoilu, může se Gazprom rozloučit s myšlenkou na udržení „plynové hranice v oblasti Českého lesa. Proto je nutno počítat s intenzivní ruskou odvetnou kampaní, jejíž prostředky budou jak politické, tak především ekonomické. Však se také již tři dny po zveřejnění informace o jednání premiéra Zemana s Nory v Hospodářských novinách na titulní straně objevil článek o „největších šancích (kapitálově propojených) firem Gazprom a Ruhrgas získat významný podíl v českém Transgasu. Co dál by sňatek Transgasu se Statoilem přinesl dobrého? Především záruku lepšího využití přepravní kapacity Transgasu v období po uvedení polského plynovodu Jamal do plného provozu. Česká republika jako první z postkomunistických zemí – nepočítáme–li bývalou NDR – alespoň zčásti diverzifikovala v roce 1997 dodávky plynu podpisem norského kontraktu. O rok později následovalo Maďarsko, kde má diverzifikace ovšem pouze obchodní charakter. Možnost jistého osvobození od ruského dodavatelského monopolu je tedy vítána ve většině zemí střední a východní Evropy. Statoil by vstupem do Transgasu získal impuls k úvahám o rozšíření přímých dodávek zemního plynu na nové trhy, zvláště do Maďarska, Slovenska, Chorvatska nebo Slovinska. Zjednodušily by se tak i dodávky norského plynu pro Rakousko, případně Itálii. Kapacita přepravy s využitím Transgasu by přitom měla postačovat bez větších investic do jejího rozšiřování. Lze totiž předpokládat, že Rusové přenesou část své přepravy plynu, zajišťované zatím monopolně českým Transgasem, do nového plynovodu přes Polsko. Otevírání evropského trhu se zemním plynem, zahájené zeměmi Evropské unie právě letos, by v případě privatizace Transgasu do náruče Statoilu bylo pro plynárenství České republiky mnohem méně traumatizující záležitostí. Rovnocennost nabídek ruského nebo norského plynu oprávněným odběratelům (mezi něž náležejí i distribuční společnosti) vytváří lepší konkurenční prostředí se všemi blahodárnými důsledky na cenu plynu pro konečné spotřebitele. Vždyť při hodnocení konkrétní obchodní nabídky nebývá nutně cena produktu tím jediným, co spotřebitele zajímá. Důležitá je i dostatečná garance dodávek, stabilita dodavatele a obchodní podmínky, za nichž je obchod uzavírán. Koneckonců, plyn je přece jenom důležitou strategickou surovinou.