K odstraňování starých přehrad, jezů a dalších bariér, jež kdysi poháněly mlýny nebo továrny, ale dnes už často nedávají smysl, dochází od Finska po Řecko. Vloni podle organizace Dam Removal Europe padl nový rekord: v 21 zemích bylo odstraněno celkem 603 říčních překážek, nejvíc v historii měření. Jde o 11procentní meziroční nárůst, přičemž ve srovnání s prvním sčítáním z roku 2020 jsou čísla dokonce šestkrát vyšší.
Díky těmto projektům se podařilo znovu propojit více než 3 740 kilometrů evropských toků. Což je v souladu s cílem Evropské unie obnovit do konce dekády alespoň 25 tisíc kilometrů volně tekoucích řek a potoků. Návrat do původního stavu navíc podporuje evropská legislativa o obnově přírody, která vstoupila v platnost v roce 2024.
„Jakmile překážku odstraníte, řeka si začne sama hledat svoji cestu. Je to zásah, který má okamžitý efekt a dlouhodobý přínos pro krajinu i klima,“ uvádí pro CNN Angela Ortigarová z WWF Netherlands.
Beton, jenž mění mapy
Evropské řeky dnes rozděluje asi 1,2 milionu různých bariér – od velkých přehrad až po malé jezy, propustky nebo stavidla. Mnohé vznikly před desítkami let kvůli energetice, lodní dopravě nebo zemědělství, jenže tisíce z nich už dnes svému původnímu účelu neslouží. Navíc postupně chátrají a představují riziko, zvlášť během extrémních klimatických jevů.
Jejich stavba má přitom podle vědců mnohem větší dopady, než se dlouho předpokládalo. Nejde jen o to, že když se z řeky stane nádrž se stojatou vodou, více se zahřívá a rychleji se odpařuje. Problémem je i skutečnost, že tak v usazeninách dochází k hromadění organického materiálu, jenž při rozkladu produkuje skleníkový plyn metan.
Rozdělené řeky také mnohem hůře zvládají klimatické extrémy. Evropská agentura pro životní prostředí připomíná, že devět z deseti přírodních katastrof během poslední dekády souviselo právě s vodou – ať už šlo o povodně, anebo dlouhá období sucha. Přirozené řeky a mokřady přitom fungují jako houba, během záplav vláhu zadržují a v době jejího nedostatku ji postupně vracejí zpět do krajiny.
Velkým problémem je navíc i úbytek biodiverzity. Například podle dat Evropské komise je ohroženo přes 42 procent druhů sladkovodních ryb. Lososi, úhoři nebo některé druhy pstruhů se totiž kvůli bariérám nedokážou dostat do míst, kde se rozmnožují. A propustě pro ryby často nefungují tak dobře, jak se očekávalo – zvlášť slabší druhy je nedokážou překonat.
Návrat přírody
Nutno zdůraznit, že odstranit přehradu není jen otázka odstřelu betonu. Projekty obvykle trvají roky a zahrnují ekologické studie, technické úpravy i složitá jednání s vlastníky nebo úřady. Jakmile však bariéra zmizí, příroda často reaguje překvapivě rychle, jak ukazují konkrétní projekty.
Zdroj: Shutterstock
Jako jeden z nejúspěšnějších evropských příkladů obnovy řek a návratu přirozených ekosystémů po odstranění bariér může sloužit demontáž tří přehrad na již zmíněné finské řece Hiitolanjoki, které znovu otevřelo migrační trasu kriticky ohroženému lososu jezernímu. Ryby se do některých částí toku vrátily už během první sezony. Další velký projekt se připravuje na přehradě Palokki v povodí řeky Vuoksi. Pokud bude dokončen, otevře podle organizace Open Rivers více než 1 520 kilometrů říčních toků.
Výrazné změny jsou ale vidět i jinde. Ve Francii odstranění přehrad Vezins a La Roche-Qui-Boit obnovilo téměř 90 kilometrů volně tekoucí řeky Sélune. Ve Velké Británii zase pomohlo zbourání jezu Bowston Weir na řece Kent návratu migrujících ryb. A menší projekty probíhají také v Belgii, Španělsku, Německu, Dánsku nebo Estonsku, potažmo rovněž ve východní a jižní Evropě, včetně Slovenska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Řecka a dokonce i válkou zmítané Ukrajiny.
Nejaktivnější bylo v roce 2025 Švédsko, které odstranilo 173 bariér, následovalo Finsko se 143 a Španělsko se 109 překážkami. Podle odborníků se ale tempo bude muset dál zrychlovat. „V Evropě máme více než milion bariér. Odstranit několik stovek ročně je začátek, ale pořád to nestačí,“ upozorňuje Ortigarová.
ČLÁNKY DO MAILU