Eurotunel spojuje Británii s pevninskou Evropou už 32 let. Může se pochlubit jednou z nejdelších podmořských železnic na světě

Eurotunel patří mezi nejdelší železniční tunely na světě. Před ním se na pomyslném žebříčku nachází už jen japonský Seikan, který měří téměř 54 kilometrů, a švýcarský Gotthardský tunel, jenž je ještě o další tři kilometry delší. Za posledních 30 let se jím přepravilo na půl miliardy cestujících, kterým významnou měrou zjednodušil obchodní spojení mezi oběma zeměmi.

Na francouzské straně začíná Eurotunel poblíž města Calais, zatímco ve Velké Británii, totiž v Anglii, ústí u Folkestone v blízkosti přístavu Dover. Zajímavostí je, že na obou koncích dosahuje odlišné hloubky, která se průměrně pohybuje okolo 45 metrů. V nejhlubším místě to nicméně je ještě o dalších 30 metrů víc. 

Celou stavbu tvoří tubusy, které se nacházejí rovnoběžně vedle sebe a měří zhruba padesát kilometrů, z toho osmatřicet vede pod mořským dnem. Konkrétně sestává Eurotunel ze dvou tubusů železničních, určených veřejnosti, a třetího, který byl zbudován jako servisní a používá se k údržbě. V případě nehody je k dispozici pro zásah záchranářů, hasičů či policistů. „Po 375 metrech jsou vždy propojky do servisního tunelu kvůli případné evakuaci cestujících. Velký požár už tunel zažil v roce 1996, obešel se bez obětí,” uvedl Jiří Barták z katedry geotechniky stavební fakulty ČVUT, jehož citoval server Zdopravy.cz.

Za zbudováním podmořské dopravní tepny stála stejnojmenná společnost, tedy firma Eurotunel, která z otevření tunelu příliš neprosperovala, ba naopak. V létě roku 2006 se ocitla na hraně bankrotu, protože zisky z tunelu nestačily na pokrytí dluhů za jeho výstavbu. Posléze prošla restrukturalizací, jež firmě pomohla se z tíživé situace dostat.  

Nápad pochází už z 19. století

Prvně představil myšlenku na zbudování podmořského železničního spojení, kudy by projížděly kočáry, vznést francouzský inženýr Albert Mathieu-Flavier v roce 1802. Součástí jeho návrhu mělo být také vytvoření umělého ostrova v polovině cesty, kde by mohli cestující na chvíli spočinout a občerstvit se.

S nápadem seznámil i Napoleona Bonaparteho, kterého návrh zaujal. Británie ho nicméně zavrhla v obavě o svoji ochranu (roli každopádně hrála i technická omezení tehdejší doby). V průběhu let sice došlo k několika snahám o oživení Mathieu-Flavierovy myšlenky, ale vše zůstalo jen u plánů. Jasnější podobu projekt dostal v polovině 80. let, kdy se na něm shodly obě země. Jeho realizace pak byla stvrzena podpisem Dohody z Canterbury v roce 1986.

Stavba připravila o život 11 dělníků

Samotná výstavba započala roku 1988 a trvala necelých šest let. Na ražbě pracovalo několik vrtacích strojů, a to na obou koncích tunelu zároveň.

Na okamžik, kdy byly obě strany propojeny, zavzpomínal Graham Fagg, který proražením posledního kusu kamene tunel zprůchodnil a setkal se zde se svým francouzským kolegou Philippem Cozettem. „Bonjour, mon ami,“ prohlásil podle serveru Reflex.cz. „Welcome to France,“ měla znít Cozetteho odpověď. Odchylka mezi oběma částmi tunelu byla pouhých 36 centmetrů. 

Celkově se na stavbě podílelo kolem patnácti tisíc dělníků obou národností. Jedenáct z nich přitom v průběhu realizace tragicky zemřelo. Z podmořského dna se stihlo vytěžit zhruba 4,9 milionu krychlových zeminy, z níž většina poté posloužila k výstavbě umělého parku Samphire Hoe nacházejícího se v blízkosti doverských útesů. V té době se jednalo o nejdelší tunel svého druhu. Oproti původním předpokladům se nicméně značně prodražil, náklady na výstavbu se vyšplhaly na víc jak čtyři miliardy liber. 

Otevření Eurotunelu

Tunel, jejž Americká společnost stavebních inženýrů (ASCE) zařadila mezi sedm divů moderního světa, byl otevřen v pátek 6. května roku 1994, této události se tehdy účastnil francouzský prezident François Mitterrand s britskou královnou Alžbětou II., kteří byli pověřeni slavnostním přestřižením pásky. Krátce poté tu byl zahájen provoz. První rychlovlak Eurostar se na svoji jízdu z Londýna do Paříže ale vydal až o několik měsíců později, konkrétně v listopadu. 

Cesta z jedné metropole do druhé zabere jen dvě a čtvrt hodiny. Průjezd samotným tunelem pak trvá zhruba 20 až 35 minut v závislosti na typu spoje. Ve skutečnosti jím nicméně mohou projíždět jen tři typy, a sice rychlovlak, nákladní vlaky a kyvadlová souprava určená k převozu osobních i silničních vozidel. 

Přečtěte si také:

Fotogalerie: Slavný Brooklynský most se stal osudným jeho projektantovi. Stojí už 143 let

V průběhu let zde vypuklo několik požárů, většinou byly zaviněny technickou závadou či vznícením nákladu a nikdo při nich nepřišel k újmě. Největší škody po sobě zanechal požár z roku 2008, který propukl na nákladním vozidle a rozmohl se natolik, že ke zlikvidování jeho následků bylo zapotřebí několikaměsíčních oprav.

Zdroje: idnes.cz, zoom.iprima.cz, echo24.cz, novinky.cz, irozhlas.cz