Jedním ze základních ekonomických principů je, že když spolu dva jednotlivci, dvě firmy nebo dvě země obchodují, polepší si obě strany. Dobře to ukázalo třeba dění ve Spojených státech po druhé světové válce, kdy tamní hospodářství rychle rostlo, díky čemuž se do USA dováželo velké množství zboží, což zároveň navyšovalo ekonomický růst mnoha zemí po celém světě. Rozvoj mezinárodního obchodu současně způsobil rozmach konkurence, což podnítilo nejrůznější inovace, a tudíž vedlo i k nižším výrobním nákladům.
Výše popsaný model fungoval mnoho dekád, v posledních letech ho ale pozvolna nahrazuje značně odlišný přístup Číny. Druhá největší ekonomika světa totiž podle listu The Wall Street Journal (WSJ) ve výhody vyvážené obchodní bilance příliš nevěří. Namísto toho se snaží omezit import a dosáhnout co největší soběstačnosti, zatímco ostatní země by naopak měly v ideálním případě odebírat od čínských podniků tolik zboží, kolik jen půjde.
Prezident Si Ťin-pching označil tento přístup v roce 2020 jako takzvaný „dvojí oběh“. Jeho hlavním cílem je podle něj „zpevnit závislost mezinárodního průmyslového řetězce na Číně“ a zároveň zajistit, že ekonomika asijské země bude „nezávislá a soběstačná“.
Vláda v Pekingu samozřejmě není první, která sází na růst tažený exportem. V minulosti se podobnou politikou řídilo i Německo, Japonsko nebo Jižní Korea, ačkoliv žádná z těchto zemí se nikdy „nebála“ ekonomické závislosti na zahraničním dovozu, a tudíž se jej ani nesnažila nějak omezit. A právě skutečnost, že Čína import značně redukuje, zatímco vlastní zboží vyváží ve velkém, způsobuje podle odborníků problémy spoustě států okolo.
Dovoz do Číny se nemění, vývoz prudce roste
Specifický čínský přístup ke globálnímu obchodu potvrzují i ekonomická data. Podle nich v posledních pěti letech objem tamního vývozu do zahraničí prudce vzrostl, zatímco dovoz prakticky stagnoval. To v praxi znamená, že asijská země získává stále větší podíl na světovém trhu s průmyslovým zbožím.
Další znepokojivé závěry přinesla nedávná zpráva banky Goldman Sachs. Zatímco v minulosti američtí odborníci očekávali, že zvýšení produkce v Číně o jedno procento by znamenalo 0,2procentní nárůst produkce ve zbytku světa, nyní už to neplatí. Čína by sice v příštích několika letech měla růst o 0,6 procentního bodu ročně rychleji, ve zbytku světa ale paradoxně budou muset každý rok ze svého ekonomického růstu 0,1 procentního bodu odepsat.
Podle analytiků sice stále platí, že levnější čínské zboží zvyšuje v řadě zemí kupní sílu obyvatelstva, současně se ovšem tyto ekonomiky musejí vypořádávat s rostoucími dopady asijské konkurence na jejich výrobní sektory. Negativní efekt je přitom tak velký, že HDP daných zemí kvůli němu klesá. „Celkový hospodářský růst Číny je poháněn odhodláním a schopnostmi jejího vedení dále zvyšovat konkurenceschopnost výroby a především export,“ uvádí ve své analýze tým Goldman Sachs.
Američtí odborníci jsou každopádně přesvědčeni o tom, že Čína roste hlavně na úkor ostatních zemí, a proto její současný ekonomický model pojmenovali termínem „ožebračování svých sousedů“. Nejvíce poškozené přitom mají být hlavně evropské průmyslové státy, země jihovýchodní Asie a Mexiko.
Protiopatření jsou složitá
Vlády jednotlivých zemí po celém světě si jsou samozřejmě faktu, že jim současná čínská exportní politika škodí, dobře vědomy. Vymyslet a implementovat funkční řešení nastalé situace je ale velmi obtížné, protože dominance Číny v mnoha výrobních odvětvích jí dává obrovskou výhodu.
Názorně to ukázal třeba nedávný spor druhé největší ekonomiky světa s Nizozemskem, které kvůli obavám o národní bezpečnost převzalo kontrolu nad výrobcem čipů Nexperia patřícímu čínské firmě. Peking ale následně Nexperii zakázal vyvážet polovodiče z jejích čínských provozů, což ochromilo mnoho společností z odvětví evropského automobilového průmyslu. Výsledek? Nizozemsko nakonec muselo učinit krok zpět a platnost svého původního opatření pozastavilo.
Nejlepším způsobem, jak čínské exportní politice vzdorovat, by podle odborníků bylo zavedení jednotných a koordinovaných opatření napříč mnoha státy. Evropské země by se měly domluvit s USA, Kanadou, Mexikem a dalšími podobně smýšlejícími partnery například na společných omezeních týkajících se dovozu čínských aut, radí. Zároveň by pak tyto státy měly uplatňovat jen mírné restrikce ohledně vzájemného obchodu mezi sebou.
Ještě pár let nazpět by takový scénář nemusel být nereálný. S Donaldem Trumpem coby prezidentem Spojených států, který se nezdráhá uvalovat vysoká cla i na dlouhodobé spojence USA, je nicméně vznik „protičínské koalice“ v brzké budoucnosti spíše nepravděpodobný. A čínský export bude v důsledku toho zahraniční trhy ve velkém zaplavovat i nadále.
