O tom, že vzdělávání zaměstnanců je dnes nutností, už snad téměř nikdo nepochybuje.
Hodně se o tom mluví, píše v novinách, je to prostě „in“. A nejenom to. Zaměstnavatelé znají nebo alespoň tuší, jaké dovednosti jejich pracovníkům chybí a v jakých znalostech by se měli dále zdokonalovat. Vědí také, že systematické vzdělávání není levnou záležitostí, a proto mnozí manažeři řeší velmi populární myšlenku, jak získat peníze z evropských strukturálních fondů.
Někteří mají dokonce jasnou představu o tom, že by je to nemělo nic stát. Hlavně ve smyslu: „Proč bychom měli vzdělávat zaměstnance za naše – myšleno firemní peníze, když nám to může financovat Evropská unie.“ Zní to sice dobře, ale tato vize je naprosto nereálná a krátkozraká. Evropský sociální fond a státní rozpočet Česka zcela jasně upřednostňují firmy a instituce, kde je již nastaven určitý systém ve vzdělávání a rozvoji pracovního potenciálu a kde tento proces prokazatelně probíhá. Tam, kde nic takového nefunguje, šance subjektu na úspěch je minimální, neřku-li nulová. Zde pro tuto vypočítavost není prostor.
Je tedy důležité zamyslet se nad tím, co úvodem můžeme realizovat sami za sebe, za svou firmu, ve své režii a v jakém rozsahu, a tím položit základ k dlouhodobému vzdělávacímu procesu za peníze z evropských dotací.
