Na slovíčko Čeština si - na rozdíl, dejme tomu, od angličtiny - na tituly potrpí. Tam, kde Angličané vystačí s křestním jménem, my se minimálně bez „pana“ či „paní“ neobejdeme. Ale ani to není vše. U nás vládne titulatura. Připomeňme si vtipný postřeh Pavla Eisnera: zatímco Angličan volá číšníka „Waiter!
**Na slovíčko
Čeština si - na rozdíl, dejme tomu, od angličtiny - na tituly potrpí. Tam, kde Angličané vystačí s křestním jménem, my se minimálně bez „pana“ či „paní“ neobejdeme. Ale ani to není vše. U nás vládne titulatura. Připomeňme si vtipný postřeh Pavla Eisnera: zatímco Angličan volá číšníka „Waiter!“ a Francouz „Garcon!“, Čech úlisně „Pane vrchní!“. Přežívají v nás prostě rakousko-uherské móresy.
Aktuálně třeba při předvolebních diskuzích. Tam je poctivé jméno málo - i s tím „pane“. Musí zaznívat všechno „pleno titulo“ před jménem - div ne také za ním - a nezapomenout na žádnou funkci. Asi nebudeme daleko od pravdy poznámkou, že jde možná o opožděný refrén povinného sousloví „první tajemník ÚV KSČ a prezident Československé socialistické republiky, soudruh XY“.
Sejde-li se v televizi několik „předsedů“, může se upachtěný moderátor „upanepředsedovat“. Jako by ti nešťastníci ztratili individualitu, změnili se v příslušníka čeledi funkcionářů. Divák pak může být toliko zmaten: který „pan předseda“ je míněn, je-li jich na obrazovce hejno? Pomohlo by prosté: oslovovat příjmeními. Převážně jde o lidi veřejně známé. Ale popularita zřejmě nestačí - ani u jména Václav Klaus nesmí chybět dodatek „prezident ČR“.
Ještě komičtějším dojmem působí oslovování „pane exministře“, „pane expředsedo“. V mysli se vybavuje medicínské ex, zkrácené exitus, „smrt“; latinsky původně „odchod“. Proč ne na plná ústa rovnou: „pane politická mrtvolo“?
