Na slovíčko Není tomu tak dávno, co se v češtině toto slovo nevyskytovalo. Ne že by neexistoval sám jev, ten zapleveluje české luhy od nepaměti. Jenže dřívější generace vystačily se slangově šťavnatým „jánabráchismus“, vyjadřujícím vztah „já na bráchu, brácha na mě“.
Na slovíčko
Není tomu tak dávno, co se v češtině toto slovo nevyskytovalo. Ne že by neexistoval sám jev, ten zapleveluje české luhy od nepaměti. Jenže dřívější generace vystačily se slangově šťavnatým „jánabráchismus“, vyjadřujícím vztah „já na bráchu, brácha na mě“.
Tomu jistě každý dobře rozumí a vysvětlovat smysl je asi zbytečné. Přesto ale nahlédněme do čerstvého vydání slovníku neologismů Nová slova v češtině. Tam se dočteme, že klientelismus znamená: „poskytování výhod, zvýhodňování na základě vzájemných úsluh, známostí, konexí, osobních vazeb; systém (politických, ekonomických) vztahů založených na protislužbách“. A jako dodatek se uvádí aktuální spojení politický klientelismus s významem: „získání přízně vlivného politika (politiků), který se postará o vstřícnost dalších osob (úředníků apod.)“.
Termín klient se v češtině docela vžil a je běžný ve smyslu „kdo užívá za plat služeb advokáta, lékaře, peněžního ústavu a podobně“, někdy také jako prosté synonymum ke slovu „zákazník“; rovněž tak klientela. Zajímavé je obrátit zrak do historie. Ve středověku lze objevit význam: „politický chráněnec“, ve starém Římě se tak nazývala „osoba závislá na svém ochránci (patriciji) hospodářsky a právně“. Etymologicky je slovo neprůhledné, někdy se spojuje s latinským cluere, „poslouchat“, jindy s -clinare, „klonit se“.
Tvar klientelismus se dostal do češtiny a dalších evropských jazyků asi prostřednictvím americké angličtiny. V našich poměrech byl věru potřebný.
