V sázce je také investorská věrohodnost země
Co svářeč spojil, politik nerozděluj! – chtělo se říci v první polovině let devadesátých minulého století, kdy vzhledem k rozpadu Československa bylo nutno rozdělit Transgas na dva podniky. Nakonec se ukázalo, že toto rozdělení je nejenom technicky možné, ale ani náklady, spjaté s „řezáním roury , nebyly nikterak závratné. Dá se dokonce říci, že přes veškerá očekávání těžkostí a politických konsekvencí takového kroku se podařilo rozdělit Transgas na českou a slovenskou část v poměrném klidu a spravedlivě. Od těch dob začaly obě části siamských dvojčat žít samostatným životem. Nutno po pravdě konstatovat, že tomu slovenskému se dařilo a daří lépe, jakkoliv – na rozdíl od svého českého sourozence – muselo začínat téměř od nuly. Je to dáno především jeho lepší konstitucí: Slovensko je mezinárodní plynárenskou křižovatkou a přeprava přes jeho území je o poznání větší než tranzit český.
Stavba století.
Nedávné třicáté jubileum založení Transgasu tak trochu zaniklo v každodenní mediální vřavě – a je to škoda. Nejde snad ani tak o nostalgické vzpomínky na pionýrské doby jeho výstavby, přestože i ty by jistě stály za zmínku. „Stavba století – jak byla výstavba Transgasu počátkem sedmdesátých let nazývána – měla opravdu zelenou. Dá se říci, že pro úspěch jeho výstavby byly tehdejší státní a stranické orgány učinit doslova cokoliv, a také to dělaly. Usnesení československé vlády z konce roku 1970 o výstavbě tranzitního plynovodu bylo tak tajné, že nemělo ani číslo a odvolávky na něj byly pouze k datu jeho přijetí.
Transgas byl tak trochu dítětem politiky détante, uskutečňované na počátku sedmdesátých let mezi vládami západoevropských států na straně jedné a Kremlem na straně druhé. Byla to jednak reakce na šok a následnou paniku, která zachvátila země západní Evropy po vpádu sovětských vojsk do Československa, jednak přesvědčení, že export ruského zemního plynu na Západ zvýší hospodářskou stabilitu SSSR, a tím sníží riziko excesivního chování moskevské generality vůči státům na druhé straně železné opony. Volba mezi trasami plynovodu přes Polsko nebo Československo byla po invazi také jednodušší, a to i vzhledem k pověstné servilitě našich politiků vůči přáním Moskvy.
Přes veškerou politickou pachuť je nutno konstatovat, že výstavba Transgasu se uskutečnila na vysoké technické úrovni a včas; horší to ovšem bylo s dodržováním rozpočtů. Pro celé československé plynárenství znamenala výstavba Transgasu zcela zásadní změnu. Nešlo pouze o rozsáhlé technologické inovace, ale především o možnost skoncovat s výrobou svítiplynu a zahájit plošnou distribuci kvalitnějšího plynu zemního.
- v té době by to snad ani jinak nešlo
- jako spíše zvnějšku komické, ale
uvnitř oboru devastující vytváření jakýchsi elit. Výsady, jímž se Transgas těšil, vedly v plynárenství distribučním, zápolícím o každou korunu investic, k pocitu ukřivděnosti a následně i k určité odborné a „morální exkomunikaci Transgasu z luhů a hájů českého plynárenství. Na Slovensku nebyl vývoj shodný pouze proto, že Transgas byl federální firmou řízenou z Prahy. Nutno říci, že i pracovníci Transgasu k tomuto stavu přispěli svými nemalým dílem. Distribuční plynárenství pro ně nikdy nebylo „to pravé plynárenství , ale pouze jakýsi nedůležitý komunál v onom pejorativním slova smyslu. Vznikl zkrátka vztah mezi zbohatlíkem a chuďasem, z nichž ani jeden za své postavení nemohl. Bohužel – tento vztah leckde přetrvává dodnes, přestože z distribučních společností se stali vážení klienti Transgasu a Transgas sám po svém rozdělení ztratil část svých mezinárodních ambicí.
Vnitrooborová tenze.
Poznání tohoto vztahu je důležité nejenom pro ocenění kvality obchodních vztahů mezi Transgasem jako dodavatelem plynu a distribučními plynárenskými společnostmi, ale především při formulaci státních cílů dokončení privatizace plynárenského podnikání v České republice, která se zdá být mimořádně aktuální. Jsou–li již zvoleny zásady pro dokončení privatizace – jakkoliv je možno polemizovat o jejich optimálnosti – bude nepochybně nutné přesněji stanovit cíle, jichž má být privatizací dosaženo. Prozatím byly určeny podmínky, které odrážejí vnitřní „český pohled na privatizaci – kromě výše výnosu je to i stabilita oboru a jiné chvályhodné cíle. Postrádám však, že by se bral ohled na širší kontext důsledků privatizace v rámci (alespoň) střední Evropy. Je to především otázka strategické bezpečnosti České republiky jako člena NATO a aspiranta na členství v Evropské unii. Na toto téma však již bylo napsáno mnohé, a bylo by tedy zbytečné znovu poukazovat na neblahé zkušenosti Polska, Maďarska nebo i ruské NTV s chobotnicí Gazpromu. Pokusme se tedy pojmout tyto podmínky pozitivně. Jedním z cílů by mělo být odstranění „vnitrooborové tenze mezi Transgasem a distribucí, jakkoliv jde především o psychologickou, nikoli čistě ekonomickou bariéru. Považuji za velmi pravděpodobné, že budoucí vlastníci českého plynárenství dokážou v této oblasti snadno zjednat „pořádek , například tím, že se následně podělí o získané akcie, a posílí tak majoritní teritoriální působení v jednotlivých distribučních firmách. Co je však důležitější, je možnost obnovy synergického efektu tranzitní soustavy. Volba vlády při výběru strategických investorů by tedy měla také přihlížet k výsledkům privatizace Slovenského plynárenského podniku, která je mimořádně aktuálním krokem u našich východních sousedů.
