Odškodňování úrazů a nemocí z povolání volá po trasformaci
V pojišťovácké hantýrce se tomuto pojištění říká „125“, neboli stopětadvacítka. Toto zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání přináší od svého vzniku v roce 1993 užitek 90 tisícům poškozených a ochranu více než dvěma stům tisícům pojištěných zaměstnavatelů. Zároveň však také představuje práci navíc dvěma pojišťovnám a zpěněnou žluč pro ty, kteří mají proti zákonnému pojištění výhrady.
Od téhož roku, kdy vstoupilo zákonné pojištění do života, se připravuje jeho transformace do sociálního systému. Více než deset let bez valného výsledku. Nyní je na stole další pokus z dílny ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV), respektive Výzkumného ústavu bezpečnosti práce (VÚBP). Z tohoto pracoviště pocházely i ostatní zatím neúspěšné projekty. I když je možné zaznamenat jistý posun v kvalitě návrhu, je jisté, že ani tento se moc nepodařil.
Stránky připomínek.
V čem je možné spatřovat příčiny? Především v tom, že MPSV nemá odborné zázemí pro zpracování takového úkolu a není ochotné spolupracovat ani s ostatními resorty, ani se sociálními partnery. Tato skutečnost se odrazila přímo v připomínkovém řízení. K návrhu, jehož věcná část (bez úvodu a ekonomického závěru) zabírá 36 stran, bylo předloženo více než 200 připomínek, jejich vypořádání je obsaženo na 75 stranách. Předkladatel pro „jistotu“ nepředložil návrh k připomínkám České asociaci pojišťoven, aby nemusel vysvětlovat vládě, že jsou možná i jiná řešení.
Zákonné pojištění ovlivňuje působení tří resortů: MPSV, ministerstvo financí (MF) a ministerstvo zdravotnictví (MZ).
- MPSV má působnost v oblasti pracovněprávní legislativy a v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (BOZP),
- MF má působnost v oblasti dozoru nad pojišťovnictvím a k vydání prováděcího předpisu s podmínkami pojištění a sazeb,
- MZ má působnost v posuzování zdravotního stavu poškozených, stanovení legislativy v oblasti hygieny a vydává předpis stanovující pravidla pro hodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění.
Bylo by logické, kdyby se tyto resorty dohodly alespoň na základní filozofii řešení. Žel nestalo se. Dokonce ani uvnitř MPSV nedošlo ke shodě mezi jednotlivými odbornými útvary. V rámci vnitřního připomínkového řízení byl předloženo 195 připomínek, z toho 26 zásadních připomínek od navrhovaného „nositele pojištění“ - České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ).
Co uvést k návrhu MPSV? Ačkoliv závazek vlády vyplývající z programového prohlášení zněl: „…připraví návrh nového průběžně financovaného veřejnoprávního systému úrazového pojištění, který bude výrazně motivovat zaměstnavatele i zaměstnance k vytváření podmínek pro bezpečnou práci …“, nepodařilo se předloženým návrhem dokázat téměř nic. Systém, který ministerstvo navrhuje, se distancuje od pojištění odpovědnosti a prezentuje se jako sociální systém úrazového pojištění. Jednotlivá ustanovení a terminologie, kterou používá však MPSV, usvědčují návrh z toho, že je jakýmsi kočkopsem. Jde o zákonné pojištění, které bohužel neposkytuje pojištěnému zaměstnavateli ochranu v rozsahu jeho objektivní odpovědnosti. Kromě toho, že vylučuje věcnou škodu, omezuje pojistné plnění poškozenému na definované dávky. Což je jiný systém než nynější systém náhrad: náhradu za ztrátu na výdělku, jednorázové odškodnění pozůstalých v případě smrti poškozeného zaměstnance, pohřebné a podobně. Přitom zachovává sazby pojistného, jako by šlo o pojištění odpovědnosti s plným krytím skutečné škody.
Správu pojištění návrh svěřuje ČSSZ a tuto označuje jako „nositele pojištění“. Takže stát bude nejen nastavovat parametry pojištění, ale bude i pojištění provádět prostřednictví státní, nikoliv veřejnoprávní instituce. Někdo by mohl namítnout, že na tom nic není a že stát má na to právo. To určitě, ale….
Přetahování o odpovědnost.
Česká správa spravuje již dva státní sociální systémy. Oba se potýkají s finančními problémy a stejnou dobu jako u zákonného pojištění se připravuje jejich transformace. Zatímco u důchodového systému se hledá podpora v soukromém sektoru, v případě odškodňování pracovních úrazů se účast komerční sféry zavrhuje. U nemocenského pojištění hledá MPSV spásu v tom, že výplatu nemocenské chce po dobu čtrnácti dnů dočasné pracovní neschopnosti přenést na zaměstnavatele. Úrazové pojištění ale vnucuje ČSSZ. Slovo „vnucuje“ není přehnané. ČSSZ slovy svého ředitele o tuto agendu nestojí a není na ni ani vybavena, ani připravena.
Co se týká motivace zaměstnavatele, navrhuje MPSV zavést systém bonus – malus . Nejenže je to u sociálního pojistného systému neobvyklé, ale z hlediska proveditelnosti komplikované. Nastavení mechanismu slev a přirážek a jeho použití v navrhovaném systému se navíc odkládá na neurčito. Systém bonus - malus může fungovat totiž jen v případě pojištění odpovědnosti. Motivace poškozených zaměstnanců byla naznačena. Motivačním prvkem pro návrat poškozeného do pracovního procesu by mělo být krácení dávek a další sankční opatření. Zůstane-li zachována objektivní odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (jakože ano), pak se tím poškozenému i zaměstnavateli jen zkomplikuje život. Poškozený bude mít nárok na náhradu skutečné škody a jestli mu ji neposkytne systém úrazového pojištění (jakože ne), tak se musí obrátit přímo na zaměstnavatele a ten mu musí zbytek škody nahradit ze svého nebo z komerčního pojištění, které bude nucen uzavřít.
Utajené varianty řešení.
Zhodnotíme-li předložený návrh MPSV, dá se říci, že smyslem transformace je získat více finančních prostředků do státního rozpočtu. Indicie jsou tyto:
- pojistné stejné jako pro 100procentní odškodnění, avšak pojistné plnění nižší
- pojistné vypočítávané z vyměřovacího základu jímž je souhrn hrubých mezd zaměstnanců, avšak výše pojistného plnění se vypočítává z čisté mzdy
- návrh počítá s tím, že aktivním výběrem pojistného vybere až o 30 procent pojistného více
- ačkoliv návrh předpokládá, že systém slev a přirážek bude zaveden až po několika letech, přirážku ve výši deset procent může nositel uložit na základě nedostatků zjištěných orgánem státního odborného dozoru nebo odborovým orgánem ihned
- nositel pojištění bude pojištění provádět za správní režii ve výši osm procent a na správní režii ušetří 251 mil. Kč
Uvedené prostředky se automaticky stanou příjmem státního rozpočtu, protože náklady prevence a rehabilitace, které budou zavedeny nejdříve po třech letech, nebudou systém zatěžovat. O tom se však v návrhu nepíše. Právě tak, jako se nepíše o jiných možných variantách řešení.
Podpora zákona nutná.
Pojišťovny by preferovaly, kdyby došlo k uvolnění tohoto pojištění pro soukromý sektor, podobně jako tomu bylo u povinného ručení. Jde o klasické pojištění odpovědnosti za škodu a dnes máme dostatek zkušeností, odborného personálu i technické zázemí. Transformace tímto směrem by byla jak pro zaměstnavatele, tak pro poškozené nejschůdnějším řešením. Individualizace pojistného vztahu by byla přínosem pro zaměstnavatele, neboť by se zbavili přehnané solidarity současného i MPSV navrhovaného řešení. Poškozeným by byl zaručen lepší servis, než může nabídnout státní nebo veřejnoprávní systém. Prostřednictvím orgánu obdobnému České kanceláři pojistitelů bychom byli schopni zabezpečit i tripartitní vliv při přerozdělování fondu zábrany škod, který by bylo nutné tvořit na financování prevence. Proti komerčnímu systému jsou však jednoznačně někteří představitelé odborů.
Další variantou by mohlo být řešení propojení privátního a veřejného sektoru v rámci projektů Public Private Partnership (PPP). Na základě veřejné soutěže by měl stát možnost výběru vhodného provozovatele služby.
Problémem je čas. Všechny varianty vyžadují legislativní podporu zákonem. Nutnost transformace je spojována s naším vstupem do Evropské unie. A nejenom to.
Spokojené odbory.
Zarážející je stanovisko MF, které do přípravy návrhu nebylo, jako spolupředkladatel, zapojeno a v rámci připomínkového řízení se postavilo proti návrhu MPSV. Navrhovala dokonce vystoupit s protinávrhem na komercializaci tohoto pojištění. Na základě politických jednání však ze svých pozic ustoupilo a návrh MPSV podporuje.
Zaměstnavatelé jsou proti návrhu MPSV, protože navrhovaná úprava nepřináší zlepšení stavu, ale naopak komplikuje zaměstnavatelům, ale i jejich zaměstnancům život. Zaměstnavatelé požadují funkční systém, kde by se mohli podílet na rozhodování o přerozdělení finančních prostředků, které jako jediní do systému odvádějí.
Odbory se tváří spokojeně a zřejmě si neuvědomují, čemu přikyvují. Rozhodně se nedá říci, že by hájily zájmy svých členů a ostatních zaměstnanců. Dál setrvávají na požadavku zakotveném ve sjezdovém usnesení – vytvoření jedné neziskové veřejnoprávní tripartitně spravované pojišťovny. Převod správy pojištění na ČSSZ chápou jako první krok transformace a zdá se, že je jim jedno, za jak dlouho a zda-li vůbec udělá MPSV druhý krok. Přitom by se také rádi podíleli na rozhodování o čerpání financí, které do systému vkládají zaměstnavatelé. Ale dávají přednost státnímu systému před „drahým“ komerčním pojištěním.
Ministr financí na pražské konferenci k otázkám PPP koncem února prohlásil: „Je naší ambicí stát se do budoucna v oblasti PPP lídrem pro střední a východní Evropu.“ Při těchto slovech si zřejmě neuvědomil, že transformace zákonného pojištění navrhovaná MPSV a jeho resortem je pravým opakem proklamované cesty.
