Asi po dvou minutách trvání konstelace jsem šla k zemi. Zhrouceně jsem klečela a plakala.
Oproti nezpochybňovaným vědeckým postupům mají systemické konstelace jednu podstatnou nevýhodu. Ono se totiž tak docela neví, na jakém principu fungují. A to dokáže mnoho lidí odradit.
Český klub skeptiků Sisyfos o konstelacích ve svém výkladovém slovníku poněkud znechuceně uvádí: „Podobně jako u všech pseudovědeckých metod, i zde má léčbu zprostředkovat jakási energie.“ V závěru Sisyfovského vysvětlení tohoto slovníkového hesla se pak dočteme, že konstelace jsou „alternativní metoda, u které dosud chybí dlouhodobé zhodnocení“. To příliš přesvědčivě nezní. Ovšem srovnáme-li tento výrok s hodnocením homeopatie, o které se ve slovníku dočteme, že je „absurdní výmysl,“ musíme uznat, že Sisyfos byl ke konstelacím více než shovívavý.
Popsat fungování konstelací někomu, kdo je nezažil na vlastní kůži, není jednoduché. Nevyhnutelně totiž musíte říct něco jako „…a začneš vnímat pocity člověka, kterého vůbec neznáš.“ V tom okamžiku zaznamenáte přinejmenším tázavý pohled. Když jsem o konstelacích poprvé slyšela já, k tázavému pohledu jsem připojila ještě poměrně urážlivou větu: „Zní to jako popis nějaké pochybné spiritistické seance.“ Ale jelikož jsem zvědavá, netrvalo dlouho a té seance jsem se zúčastnila.
Tenkrát to byly rodinné konstelace. Když jsem pak odcházela, bylo mi jasné, že konstelace (kdoví proč a bůhví jak) fungují. Stála jsem v roli matky člověka, kterého jsem poprvé viděla jen asi hodinu předtím. Jeho matku jsem, pokud vím, neviděla nikdy v životě. Asi po dvou minutách trvání konstelace jsem šla k zemi. Zhrouceně jsem klečela, plakala a šeptala, že ke svému synovi nic necítím a svého manžela nenávidím.
Nutno podotknout, že scény a pláč na veřejnosti mi přijdou nevkusné. Proto se jim zásadně vyhýbám. Ani herečka by ze mě být nemohla. Ve školním divadle mi nedovolili hrát ani vedlejší role lesní zvěře, které příliš talentu nevyžadují. A najednou tohle. Prostě jsem byla někdo cizí. K tomu, abych věřila, že něco může fungovat, od té doby nepotřebuji vědecké potvrzení. Ostatně, svůj mozek také používáme (tedy alespoň většinou), přestože i ti nejlepší vědci jen velmi mlhavě tuší, co se v něm vlastně děje.
