„Věřím tomu, co dělám, a pořád mne to baví,“ shrnuje jednoduše malíř a výtvarník Pasta Oner, vlastním jménem Zdeněk Řanda, svůj přístup k tvorbě i k životu. Jeden z nejvýraznějších českých vizuálních umělců, průkopník graffiti a pop-artu si už dávno vybudoval pozici, kterou lze jen těžko přehlédnout.
Jeho díla jsou hravá, ironická i kritická zároveň, kombinují estetiku cartoonu, nadsázku i ostře formulované myšlenky. Jako taková jsou navíc snadno rozpoznatelná, individuální, provokativní – i proto ho někteří považují za enfant terrible české výtvarné scény, zatímco jiní jej řadí k nejvýznamnějším současným umělcům, kteří dokázali propojit umění s byznysem a autenticitu s profesionalitou.
„Proměňuje svět kolem sebe v optimistický a humorný komiks, za nímž se však mnohdy skrývá silné sdělení vypovídající o našich pochybnostech, zda právě tento svět, ve kterém žijeme, je opravdu tak krásný a barevný, jak se jeví na jeho obrazech,“ říká o Pastovi teoretik umění Patrik Šimon, který na něm oceňuje originální a nezaměnitelný malířský rukopis.
Z ulice do první ligy
Z kluka, který poprvé držel sprej v ruce už ve svých třinácti, se během uplynulých více než pětadvaceti let stal umělec, jehož práce visí v mnoha galeriích i soukromých sbírkách. Pro Pastu přitom street art nebyl jen začátkem, ale i školou autenticity a schopnosti stát si za vlastním názorem.
„Svůj první obraz jsem namaloval někdy kolem roku 2000 jen na desku, ne na plátno. Velmi záhy jsem ale začal využívat sítotisk a pracoval s motivem pasty s křídly, takové stylizace andělů,“ vzpomíná umělec pro redakci Euro.cz. Právě proto prý některé jeho práce tak trochu připomínají styl Andyho Warhola, i když ve skutečnosti jej inspirují spíš umělci, jako je například Claes Oldenburg.
„Přečetl jsem o Warholovi pár knih a zajímá mne spíš způsob jeho práce, ne po stránce výtvarné či technické, ale jeho filozofický přístup, jak vnímal výtvarné umění. Je třeba také připomenout, že i na vrcholu své kariéry byl považován mnohými za diletanta a jeho dílo bylo často zesměšňováno. Přitom dnes jde o jednoho z nejznámějších a nejoceňovanějších umělců na světě. Právě v tomto ohledu vidím trochu podobu s cestou, jako byla ta moje, aniž bych o tom tehdy věděl více. Vlastně jsem si to nejdřív prožil a teprve poté si o tom přečetl,“ vysvětluje.
Dnes je Pastova tvorba mnohovrstevnatá, stejně jako materiály, s nimiž pracuje: od akrylových maleb přes prostorové objekty až po experimenty s netradičními materiály. „Malba je pro mě zásadní,“ říká bez váhání a dodává, že ho baví i další techniky, hlavně ty netradiční, třeba lepty do polystyrenových desek, které pak lakuje nebo odlévá do umělého kamene. Výsledkem je vizuální svět, jenž osciluje mezi humorem a hlubokým poselstvím, mezi popovou estetikou a duchovním přesahem.
Umělec, nebo podnikatel?
Pasta Oner si buduje svoji profesionální kariéru už zhruba patnáct let. Za tu dobu se mu podařilo propojit umění s komercí způsobem, který je v českém prostředí stále výjimečný. Ostatně, na téma ekonomického rozměru svých děl vždy otevřeně říkal, že je zkrátka umělcem, jenž se vlastní tvorbou živí. „Dřív se u nás dělalo umění pro umění a zajímal se o něj velmi úzký okruh lidí a sběratelů. Dnes je vnímáno širší veřejností, hlavně ve velkých městech. To mne opravdu těší,“ podotýká v naději, že snad i jemu se podařilo přispět k popularizaci umění a jeho komercionalizaci v dobrém slova smyslu, díky čemuž i jeho kolegové dnes prodávají svá díla za vyšší ceny.
Co se Pastových obrazů a grafiky týče, zájem o ně je stále obrovský, a on sám se toho snaží náležitě využít. „Chci věci zpřístupnit většímu okruhu lidí. Proto jednou ročně dělám velký pop-up shop, kde prodávám serigrafie na papíře. Přijdou tam mladí lidé, čtyřicátníci, padesátníci, teenageři – naprostý průřez společností,“ prozrazuje s tím, že většinou se na tyto práce stojí dlouhá fronta.
A i když jeho serigrafie lze pořídit od šesti tisíc korun, koupě obrazů je trochu jiný level. Ten nejdražší prodal za sedm set tisíc, přičemž v aukci se cena jednoho jeho díla vyšplhala dokonce až na 1,25 milionu korun.
Dílo na zakázku pro někoho občas namaluje, avšak jen pro takové klienty, s nimiž má blízký vztah a kteří se pro jeho obrazy pravidelně vracejí. Přesto si jeho malby už pořídily nižší tisíce lidí, přičemž pokud by se počítaly i serigrafie, bude jich dokonce o řád více. Pastovy obrazy lze také celkem pravidelně pořídit v charitativní aukci – takto prý za posledních deset let nadacím každoročně „vydělá“ průměrně tři miliony korun.
Kreativní továrna, která jede naplno
Cena Pastových děl se v čase pochopitelně zvyšuje, a pomáhají tomu právě i aukční výsledky. „Umění je sice podle mne komodita, ale slevy se v téhle branži nedávají, spíš naopak,“ ví dobře rodák ze slovenského Trenčína. On sám starší díla zhruba jednou za tři roky buď vyřadí z nabídky, anebo jejich cenu přiblíží těm aktuálním. Věří totiž, že když je umělec aktivní a je o něj zájem, existuje prostor pro meziroční navýšení cen mezi pěti a patnácti procenty. Jeho vlastní obrazy každopádně za posledních patnáct let i s ohledem na zmíněné aukce zdražily o nějakých 300 až 400 procent.
I tyto výsledky dostaly Pastu na druhou příčku žebříčku art+, který je sestavován podle výsledků sálových aukcí. Umístil se tak hned za Krištofem Kinterou, jehož obrat za deset let dosáhl hodnoty 18,5 milionu korun, zatímco ten Pastův činí 17 milionů.
Pastův komerční úspěch je každopádně vykoupený intenzivní prací, které dřív věnoval dvanáct hodin denně, sedm dní v týdnu. „Teprve v posledních letech se postupně učím odpočívat a žít přítomností. Nedokážu nepracovat, přijde mi to ‚nemravné‘. Takový je můj mindset,“ přibližuje s tím, že dnes volné tvorbě věnuje zhruba polovinu svého času, ačkoliv pokud by se započítala i „mentální práce“, vyjde to až na osmdesát procent, zatímco zbytek připadá na komunikaci s klienty a administrativu.
Ona „mentální“ inspirace k jeho obrazům přitom prý přichází na poměrně neobvyklých místech: „Dřív to bylo obvykle ve sprše, ale dnes už je to spíš ve chvílích odpočinku, kdy trávím čas s rodinou, někdy při vyjížďce na kole nebo když vařím. V poslední době také ve chvílích před usnutím nebo při probouzení. Hned si vše zapisuji do mobilu, aby ta myšlenka nezmizela. Stačí mi to napsat, samotný obraz pak už ‚vidím‘ v hlavě.“
Jeho nápady mu následně v ateliéru v pražské Pragovce pomáhá realizovat tým osmi lidí, kteří se podílejí na produkci, technickém řešení, grafickém designu katalogů a publikací nebo na administrativě. „Někdo musí také napnout a našepsovat plátno, občas někdo pomůže s vybarvením plochy,“ objasňuje a otevřeně přiznává, že roční obrat celé dílny dosahuje desítek milionů korun.
Svého galeristu, který by ho exkluzivně zastupoval, přitom nemá – stejně jako většina dalších českých umělců. „Tento způsob je obvyklý v zahraničí, kde ale galerista do umělce investuje, zaručí mu roční obrat, případně jeho díla sám koupí, vydává mu publikace, otevírá cesty do soukromých a institucionálních sbírek a vystavuje ho na ‚áčkových‘ veletrzích, což je něco jako formule 1 výtvarného byznysu. Takový stánek přitom vyjde na stovky tisíc i miliony korun,“ vypočítává Pasta. Pak je podle něj fér rozdělit se o výsledek prodeje napůl, což většina zdejších galeristů ve skutečnosti i dělá, leč bez zmíněného servisu.
Výstavy a monografie
Dnes, po více než čtvrtstoletí tvorby, se Pasta Oner ohlíží zpět a už pátým rokem pracuje na rozsáhlé monografii, která prý bude vážit několik kilo: „Rád bych tam konečně odvyprávěl svůj příběh od svých třinácti let, kdy jsem výtvarné umění začal vnímat.“ Jeho tvorbu bylo v poslední době možní zhlédnout na mnoha výstavách. K těm velkým patří třeba ta s názvem The Gilded Age v Oblastní galerii Liberec nebo 20th Century Cabinet v Galerii Villa Pellé.
Letos má navíc Pasta za sebou také dvě skupinové výstavy – jednu v Pragovka Gallery, druhou v Kodl Contemporary. A další velkou, tentokrát již samostatnou exhibici nesoucí název Ermitage lze až do konce roku navštívit v pražském Obecním domě. K vidění je zde více než stovka děl, které balancují mezi popkulturní pamětí a ikonografií konzumní společnosti včetně těch s autobiografickými akcenty. A aby toho snad nebylo málo, chystá oblíbený výtvarník rovněž menší projekt na Letišti Václava Havla, kde ve skutečnosti prožil část dětství, neboť jeho maminka roky pracovala jako letuška a dodnes působí ve zdejších informacích.
Další „větší“ projekt plánuje až na rok 2027, ačkoliv detaily zatím prozrazovat nechce. „Potřeboval bych teď tak dva roky na Maledivách,“ uzavírá s úsměvem a konstatováním, že klidnější začátek roku příštího využije k práci na zmíněné monografii.
