Výběr zpráv Protextu ČTK

Protext ČTK

Hypotéka i pro pouhé družstevníky

Máte možnost odkoupit podíl z družstevního bytu? Nevíte, jak by to bylo s jeho…

S Erikem Štefanovičem o digitalizaci, BIM a úspěšných projektech bytových domů

Skupina firem DELTA s hlavním sídlem v rakouském Welsu patří k vedoucím společnostem v…

MBA Management ve zdravotnictví: správná volba pro lékaře i manažery

V oblasti zdravotnických oborů získává titul MBA stále větší význam a často je jedním z…

 Kde je ten národní kapitál? Ilustrace
Kde je ten národní kapitál? Ilustrace
Autor: Vojtěch Velický

Esej: Kde je ten národní kapitál?

 Zámečník 31. března 2018, 19:02  -  Miroslav Zámečník
 Kde je ten národní kapitál? Ilustrace
Kde je ten národní kapitál? Ilustrace
Autor: Vojtěch Velický
31. března 2018, 19:02

Součástí národního mýtu je, že jsme se ani nepokusili budovat národní kapitál a všechno odevzdali cizincům. Omyl, zkusili - a špatně to dopadlo.

Navzdory množícím se „tvrdým“ důkazům o tom, že přinejmenším z materiálního hlediska na tom průměrný obyvatel Česka nikdy nebyl líp, vypadá spokojenost jinak. Nejde jen o pozoruhodný kontrast mezi spotřebitelským optimismem a nespokojeností s politikou. To by člověk pochopil. Ne, je tady jasně patrná nespokojenost s tím, jak byly rozdány karty. A není to nezbytně protirežimní, chcete-li antisystémový postoj. Na to, že „v Česku vše kontroluje zahraniční kapitál“, žehrají i velmi úspěšní lidé, kteří se po listopadu 1989 mohli realizovat, mají západoevropskou životní úroveň, viděli kus světa a zjevně patří k vítězům. Když mzdy rostou meziročně o osm procent, nezaměstnanost je na historických minimech, ba i riziko migrační krize opadlo, trochu to překvapí.

Tohle je příležitost, kterou si citlivé politické ucho nemůže nechat ujít, zvlášť když jiných se nedostává. Odlivem dividend ze zisků vytvořených v Česku už se nějakou dobu ohánějí představitelé levice; za premiéra Bohuslava Sobotky vznikla i poměrně podrobná vládní analýza, co s tím (analyticky dobrá, návrhy řešení dílem nevhodné, dílem zcela nepřijatelné).

Tak či onak, čtvrt bilionu korun ročně jsou peníze, jimiž stojí za to se zabývat. A jako obvykle musíme začít ohlédnutím do minulosti.

Hurá, bankovní krize

Ani omylem nemůžeme tvrdit, že by se Češi o „národní kapitalismus“ nepokusili. Akorát v prvním vydání docela špatně dopadl. Na zásadní modernizaci ekonomiky nemělo Česko na začátku 90. let kapitál ani náhodou. Pokoušet se ve vysoce konkurenčních a kapitálově náročných oborech, třeba ve výrobě osobních aut, o vytvoření „národního šampiona“, bylo natolik složité, že to naštěstí nikoho ani nenapadlo.

Mnohde jinde se to ale zkusilo. Vládám Václava Klause lze vyčítat ledacos, ale rozhodně ne to, že by dávaly přednost zahraničnímu kapitálu. Právě naopak: Klaus osobně velmi propagoval „kuponovou privatizaci“, což byl chytrý nápad, jak okamžitě inkasovat politický výnos z distribuce kuponových knížek za zlomek účetní ceny takto privatizovaného majetku a náklady za nevyhnutelnou a bolestivou restrukturalizaci odložit do budoucnosti.

V podstatě trik pro masy, které nechtěly podnikat, ale vidina desetinásobku se jim líbila. V tisících případů se však dostalo na podnikatelsky aktivní menšinu, „stačilo“ předložit privatizační projekt a zadlužit se až po uši, neboť se nakupovalo na dluh, který nebyl rozhodně za „hubičku“.


Přečtěte si esej:

Keynesiánská cesta do pekel


Někdy se podařilo dluhy splatit a dnes vidíte prosperující české „domácí“ firmy, jenže převážně to dopadlo neslavně. Výsledný účet první etapy budování českého kapitalismu s národními rysy přišel v podobě bankovní krize doprovázené opravdu hodně drahým čištěním rozvah bankovního sektoru. Je velkým štěstím, že se český stát ani české firmy či domácnosti nezadlužily nijak výrazně v cizí měně; Poláci a zejména Maďaři na to zle doplatili.

Zpětně můžeme říct, že do některých síťových podniků se zahraniční kapitál pouštět nemusel, ale ve většině případů to byla z nouze ctnost a často i jediné racionální východisko. Nebo si snad někdo dovede představit, jak by vypadaly rozvahy českých bank, kdyby po očištění zůstaly v rukou státu a dozorčí rady obsadili zkušení političtí matadoři té doby?

Takže zčásti je na vině za rostoucí vlnu nespokojenosti s pozicí zahraničních vlastníků v Česku vlastně amnézie: vzpomene si někdo, jaké byly v Česku náklady na kapitál?

Tak jen pro osvěžení paměti: před dvaceti lety byly krátkodobé sazby na českém mezibankovním trhu něco přes 15 procent ročně. A za kolik si myslíte, že se daly půjčit „dlouhé“ peníze na investice za miliardu? Že si dnes bonitní česká firma půjčuje skoro zadarmo a že se dají v tuzemsku „poskládat peníze“ i na opravdu velké transakce, je jiná věc.

Socanský obrat

Za první vlády sociálních demokratů učinilo Česko velký obrat, a to včetně privatizace rozhodujících podílů ve finančním sektoru zahraničním investorům a jejich usilovného lákání do zpracovatelského průmyslu. Je ironií osudu, že tahle role připadla právě premiérovi Miloši Zemanovi, který první polovinu 90. let strávil propagováním privatizace do rukou zaměstnanců (ESOP), což by dopadlo snad ještě hůř. Proti privatizaci bank do zahraničních rukou po předchozím očištění bilancí za peníze daňových poplatníků nejdřív Zeman hřímal z megafonu v každé větší vesnici; rok poté bylo všechno jinak.


Pokračující trend. Ekonomická úroveň se má přibližovat zemím eurozóny


Dnes je česká veřejnost v podstatě zajedno s podnikatelsko-manažerskou vrstvou v přesvědčení, že z hlediska schopností a znalostí v ničem za západoevropskými protějšky nezaostáváme a mnohde je i předčíme. Z tohoto přesvědčení pak také musí logicky vyplývat, že pokud existují obrovské rozdíly například mezi výplatami v Německu a Česku, je v tom něco hluboce nespravedlivého.

Jenže ono to tak není, rozdíly mezi domácími a v Česku působícími firmami pod zahraniční kontrolou jsou i po čtvrt století obrovské. Mzdová hladina v Česku se neřídí tím, kolik vyplácí VW ve Wolfsburgu, ba ani tím, kolik nakonec bude Škoda platit dělníkům na páse v Mladé Boleslavi - již dnes je to ve srovnání s ostatními zaměstnavateli dost vysoký nadprůměr.

Zaměstnavatelé s nejvyšší produktivitou a schopností zaplatit nakonec získají ty nejproduktivnější zaměstnance, při takto vysokých rozdílech v produktivitě jsou znatelné rozdíly i v mzdovém ohodnocení. Přetrvají i současné napětí na trhu práce, i když v podobných časech vrcholící konjunktury rostou mzdy rychleji u obvykle špatně placených profesí (viz prodavači v Lidlu). Nejméně rentabilní zaměstnavatelé se dostanou do ztrát a v příští recesi skončí.

Podstatně horší zjištění je, že vysoké rentability kapitálu dosahují především firmy pod zahraniční kontrolou a tento odstup se udržuje již mnoho let. Ukazatel EVA (Economic Value Added) se překládá jako ekonomický zisk a nejde o účetní veličinu, byť se počítá z finančních výkazů.

K EVA dojdete tak, že vytvořený zisk diskontujete rizikovými přirážkami zohledňujícími velikost firmy a obor podnikání. Jinak řečeno, jde o mnohem náročnější laťku, kterou soukromé domácí firmy jako celek loni v prvním pololetí vůbec nepřelezly.

Tohle je náš hlavní problém. Svoje vlastní vysoce konkurenceschopné firmy ale nevytvoříme tím, že vyštípeme ty zahraniční nějakou sektorovou daní tam, kde domácí kapitál nemá žádnou váhu.

Vždyť si od zahraničních vlastníků můžeme jejich česká aktiva klidně koupit zpátky - ČNB měla koncem února devizové rezervy v přepočtu 123,5 miliardy eur. Pro srovnání: tržní kapitalizace VW je asi 80 miliard eur…

A ten odliv Čechy zaskočil

Chování zahraničních investic, které sem přišly v první dekádě tohoto století, téměř učebnicově kopíruje investiční cyklus. Od poklepávání na základní kámen přes politicky vděčné stříhání pásek hotových závodů až po rychlý vzestup tržeb, exportu, zaměstnanosti, ale i rentability kapitálu: zahraničí investoři en bloc využili příležitost, která se jim tady nabízela.

Po vypuknutí finanční krize, která se rozšířila do západní Evropy počínaje podzimem 2008 a těžce postihla zejména jižní křídlo, se stalo to, co obraz zahraničních investorů pošramotilo. Mateřské společnosti si začaly volné zdroje z Česka ve velkém přetahovat do centrál a saldo mezi reinvestovanými zisky a zisky distribuovanými do centrál se otočilo do záporu. Co je na tom překvapivého? Absolutně nic. Když nepotřebujete v daném teritoriu navyšovat kapacitu investicemi, protože existující poptávku dobře uspokojí ty stávající, a doma chtějí akcionáři peníze, co jiného asi uděláte?


Čtěte: Slovensko dohání ekonomiku EU rychleji, stále ale za Českem zaostává


Takže překvapením by vlastně byl opak, kdyby tady ty peníze někdo nechával. Je starou známou pravdou, že investice jsou na ekonomický cyklus zdaleka nejcitlivější; česká zkušenost to jenom potvrzuje: příspěvek investic k růstu HDP byl od druhého pololetí 2008 až do konce roku 2013 z dvaceti dvou možných čtvrtletí pozitivní pouze čtyřikrát. Přitom výsledné číslo zahrnuje jak soukromé investory (zahraniční i domácí), tak veřejný sektor, který zjevně nedokázal svojí aktivitou působit proticyklicky a omezení privátních investic vykompenzovat. Mohutné vzepětí související s dočerpáváním „bruselských fondů“, které přivodilo rekordní vzestup investic i HDP v roce 2015, stejně tak jako jejich nečerpání v následujícím roce, shodilo příspěvek investic k ekonomickému růstu v následujícím roce opět do minusu. Teprve loni a letos budeme moci sledovat, jak se investice rozvíjejí a kolik zisku bude reinvestováno. Hloupé řeči o czexitu přitom tento poměr mohou jenom zhoršit.

Závislost veřejných a dílem i soukromých investic na transferech z Bruselu není důvodem k jásotu. On i laik si povšimne, že odstavování všech savců od mléčné žlázy je bolestivý proces. A právě to nám po odchodu Británie reálně hrozí, v „nové“ EU budeme nejspíš víc dávat na společnou hromadu a podstatně méně brát. Nedivte se, až začnou čeští politici ječet: Když nedáte, tak jdeme pryč a odliv zisků taky zarazíme. Populismus? Ano. Krátkozraký kalkul? Rozhodně. Ale politika a veřejné mínění nejsou racionální disciplíny a emocionální reakce na ekonomicky pochopitelné jevy mohou mít velmi nedobré důsledky.

Ostatně vznik návrhů na zdanění vysoce rentabilních oborů a daňové progrese u daně z příjmů právnických osob je politickým důsledkem vysokého odlivu kapitálu a vleklé dvojité recese. Co je pochopitelné, ještě není moudré.

Dojíme nadprůměrně

Nejprve k otázce, zda daníme zisky právnických osob (DPPO) v mezinárodním srovnání málo, a mělo by se jim tedy pustit žilou důkladněji. V posledním přehledu na toto téma z nejautoritativnějšího zdroje OECD Revenue Statistics 2017 vyplývá poněkud překvapivá skutečnost: v Česku je podíl DPPO na celkovém daňovém výnosu nadprůměrný, když představuje 10,8 procenta oproti 8,9 procenta v OECD.

Francouzští politici mají takové hobby: bez ohledu na to, z jaké části politického spektra jsou, neustále na všech vhodných i nevhodných mezinárodních fórech mluví o daňovém podbízení nových členských zemí a nutnosti daně harmonizovat. Solí v očích jsou nižší statutární sazby korporátního zdanění.

Kde je ten národní kapitál? Ilustrace ( Zdroj: Vojtěch Velický, Autor: Vojtěch Velický )

Jak se to srovnává s tím, že výnos ze zdanění korporátů - ve Francii pouhých 4,6 procenta - není oproti Česku ani poloviční?

Dokonce i když přihlédnete k podstatně vyšší francouzské složené daňové kvótě 45,3 procenta HDP oproti českým 34 procentům, tak pořád je zdanění zisku u nás ekvivalent 3,62 procenta HDP, kdežto ve Francii 2,08 procenta.

Totéž v bledě modrém lze říct o Německu, Rakousku a celé Skandinávii, kde je daňová kvóta sice vysoká, ale výnos zdanění korporátních zisků daleko nižší než v Česku. Reálná efektivní sazba je snižována odečitatelnými položkami, politicky zřejmě v duchu zásady, že co oko nevidí, to srdce nebolí. Vlk politické rétoriky se nažere a koza byznysu zůstane celá.

Podpořte soutěž

O. k., takže v mezinárodním srovnání vlastně vůbec nedaníme firmy málo. A co s těmi mimořádnými zisky, které vyplývají z omezení soutěže? Na tyto oligopolní renty by přece šlo sáhnout a jiným na oplátku ulevit. Když je renta vázána na místo vzniku, tak se to daní hezky a v závislosti na rentabilitě můžete jít hodně vysoko. Jenže zrovna v oborech, kde mimořádné zisky neplynou z přírodního ložiska, ale z nedostatku soutěže (třeba v telekomunikacích), by si Češi více pomohli nikoli prostřednictvím zdanění zisku, ale snížením cen. Z toho má prospěch každý spotřebitel, kdežto z rozhodování o tom, kam daňový výnos půjde, má prospěch hlavně politická a administrativní vrstva a příjemci její štědrosti.


Rusnokovo varování: tempo růstu mezd zpomalí


Jenže podpora hospodářské soutěže vyžaduje velmi kompetentní regulační instituce. A teď vyjmenujte ty, o nichž jste přesvědčeni, že v Česku fungují dobře a snaží se o to, aby ceny pro spotřebitele byly díky konkurenci co nejnižší. ÚOHS dnes vypadá spíše jako úřad pro protahování výběrových řízení a někteří sektoroví regulátoři více jako zajatci soutěžících než ochránci zájmů spotřebitelů.

Obdobně je o dost chytřejší zaměřit se na snížení nákladů pro podnikání než na zavedení daňové progrese pro firmy podle velikosti. Byrokratické překážky, hodiny strávené papírováním všeho druhu - to je svého druhu fixní náklad, který zatěžuje především malé podnikatele. Ti je nemohou rozpouštět ve vyšších obratech. Pokud hledáte cestu, jak nejlépe podpořit tvorbu kapitálu v Česku, toto jsou tři nejdůležitější faktory: fungující instituce, férová soutěž a co nejmenší buzerace.

Vedle nich najdete i mnoho dalších. Od změn ve školství, aby se nabídka absolventů soustavně nemíjela s poptávkou zaměstnavatelů, přes fiskální motivaci propojení aplikovaného výzkumu s firmami až po pomoc českým firmám při pronikání na zahraniční trhy. Existuje hodně receptů, které zpravidla fungují, jsou-li vhodně uplatněny.

Jediné, čím tvorbu národního kapitálu ale zaručeně nepodpoříte, je vyšší korporátní zdanění. Jestli po sektorech, nebo podle velikosti, na tom tolik nezáleží.

Přečtěte si komentáře Miroslava Zámečníka:

Oddlužení jasně, ale takhle?

Jak nám ta unie pěkně roste

Poučení z voleb: spraví to láskyplná péče o Sudety?

Finské mzdové náklady dokazují, že co umí růst, dovede padat. A bolí to

Českým národním zájmem je nestát jenom u montážního pásu

Kde brát, když nejsou (lidi)?

Miloš a vzpomínky na Zetor



Čtěte také

 Hradní kancléř Vratislav Mynář

Stát zaplatil pokutu za pochybení Hradu, škodu ale nevymáhá

Ministerstvo financí zaplatilo víc než 70 tisíc korun jako pokutu za nezákonný postup…

před 2 hodinami

ilustrační foto

Vyčerpání evropských peněz jako hlavní kritérium. Z podpory pro malé podniky čerpaly nadnárodní korporace

Z miliard korun určených hlavně pro malé a střední firmy ze sektoru informačních a…

před 2 hodinami

Martin Němeček

Po krizi jsme nakoupili nesmírně kvalitní majetek velmi lacino, říká Martin Němeček z CPI

Akcie některých firem na burze neuvěřitelně padají. A to je ideální příležitost pro…

před 4 hodinami

Praha Nádraží Holešovice

První pražské partnerství. Projekt rozvoje Nádraží Holešovice zadrhává už na startu

Společný projekt pražského dopravního podniku a developerů Borensteina a Samiiho v…

před 4 hodinami

textilka Veba

Dotováním k růstu i úpadku: jak se daří českým příjemcům evropských peněz

Dotace na rozvoj podnikání nepřinášejí českým firmám záruku úspěchu. Více než polovina…

před 10 hodinami

Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Hodnocení

Zaujal Vás tento článek?
Ohodnoťte ho

Počet hodnocení: 2 | Průměrné hodnocení: 5.00

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Finance
Za týden nás čeká svátek
Senioři a moderní technologie - nepřátelé či kamarádi?
eNeschopenka 2020: co se změní?
Školní prázdniny v roce 2019/2020: kdy se mohou děti těšit na volno?
Čeho se nejvíce bojí začínající řidiči?
Auta
Škoda Octavia nové generace se (ne)ukazuje na prvních…
Produkční Tesla Model 3 je rychlejší než Porsche Taycan Turbo S. Zvládne až 900 km/h
Honda CR-V Hybrid vs. Toyota RAV4 Hybrid: Diesel? Nevedeme!
Galerie fotek, které se do AMS nevešly: Bentley GTC, Superb Scout, Mazda CX-30 a další
CaetanoBus představil autobus s palivovými články od Toyoty
Hry pro příležitostné hráče