Trump má výjimečně pravdu: NATO nedokáže ochránit Pobaltí

24. srpna, 06:00  -  Daniel Deyl
24. srpna, 06:00

Severoatlantická aliance nebude důsledně bránit všechny své členy při napadení, „slíbil“ Donald Trump. Má částečně pravdu.

Donald Trump říká mnoho věcí. Někdy něco plácne, aniž by to dávalo smysl (jako když ze dne na den změní plán snížit maximální daňovou sazbu na 33 namísto 25 procent), jindy plácne něco jiného, o čem ví, že to není proveditelné, a dokonce ani výhodné (donutit Mexiko, aby zaplatilo stavbu zdi na hranicích s USA). A téměř neustále plácá věci, kterými ještě víc snižuje svou věrohodnost (čerstvý příklad z nedávné doby, kdy chtěl po majitelích střelných zbraní, aby zastavili Hillary Clintonovou).

A někdy - nepříliš často - se stane, že plácne něco, co by nikdo jiný neřekl, co většinu lidí pohorší, ale přitom je to trochu pravda. To je případ Trumpova červencového televizního výstupu, kdy prohlásil, že Severoatlantická aliance - bude-li on prezidentem - nemusí automaticky přijít napadenému spojenci na pomoc. To je silná káva. Článek pět spojenecké smlouvy, podle něhož znamená útok na kteréhokoli člena Aliance útok i na všechny ostatní členy, je to, co drží úspěšný vojenský blok pohromadě. Zrušte článek pět a Aliance přijde o svůj raison ďetre.

Budeme s vámi

Dosluhující prezident USA si toho je dobře vědom. „Budeme bránit své spojence z NATO a to znamená každého spojence a jeho územní celistvost,“ prohlásil Barack Obama před dvěma lety v Tallinnu, „protože obrana Tallinnu, Rigy a Vilniusu je právě tak důležitá jako obrana Berlína, Paříže a Londýna. Budeme stát při Estonsku, Lotyšsku i Litvě. Už jste jednou svoji nezávislost ztratili. Jako členové NATO ji už nikdy neztratíte.“

Obamova řeč jistě v Pobaltí hřála. Smutné je, že to není tak docela pravda. Kdyby se Vladimir Putin dnes rozhodl, že zaútočí na Estonsko a Lotyšsko (jež jsou strategicky ohroženy ještě více než Litva), zítra už si bude moci vybrat, jestli chce povečeřet v Rize či v Tallinnu. „Rusko má na to, aby získalo hlavní města všech tří pobaltských zemí rychleji, než bychom se k nim my dostali,“ řekl na konci července německému listu Die Zeit americký generálporučík Frederick Hodges, podle něhož by to Rusům trvalo 36 hodin. Hodges není žádný pomatený trumpovec nebo podržtaška - je nejvyšším velitelem amerických sil v Evropě.


Co přesně řekl Frederick Hodges? Čtěte:

NATO by Pobaltí neubránilo. Merkelová chce posílit alianci na Východě


Řinčení zbraněmi

Míra odhodlání zemí NATO případné agresi čelit je diskutabilní. Když na začátku června absolvovalo v Pobaltí patnáct zemí NATO (plus dvě partnerské země) cvičení, nechal se německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier slyšet, že je to prázdné „válečnictví a řinčení zbraněmi“.

Nebylo přesně jasné, jestli je to oficiální názor německé vlády nebo jen jeho osobní. Zato jasné je, že následující summit NATO ve Varšavě uložil Alianci jako nejdůležitější konkrétní úkol prohloubit spolupráci s Evropskou unií - a že skeptický, až pohrdavý postoj šéfdiplomata nejdůležitější evropské země jeho splnění zrovna nepomůže.

Pocit ohrožení ze strany Moskvy přitom je v pobaltských zemích silný a nikoli bezdůvodný. „Ukrajina a Krym, Bělorusko a Moldavsko - to je moje země,“ zpívá Oleg Gazmanov, někdejší sovětský gymnasta a dnes silně proputinovský nacionalisticky laděný popový zpěvák. Odráží tak postoj drtivé většiny Rusů vůči Lotyšům, Estoncům a Litevcům, kteří si nikdy „nevážili ani osvobození od fašismu, ani následné industrializace“, jak píše list American Interest, který se takovými věcmi zabývá. I Michail Gorbačov chtěl v roce 1991 na poslední chvíli poslat do Litvy tanky; jen jeho generálové už ho naštěstí neposlouchali.

Aliance v reakci na ruské manévry u svých hranic rozhodla o zřízení stálých mnohonárodních praporů v Pobaltí. Ale je otázka, co by relativně slabé síly s případnou ruskou agresí vůči Pobaltí zmohly. Spisovatele Toma Clancyho, jenž v románu Skrytá hrozba velmi přesně předpověděl ruský vpád na Ukrajinu, už se nezeptáme, protože před třemi lety zemřel. Lze však odhadovat alespoň mezní pozice takového vývoje. Komu to připadá jako nesmysl, nechť uváží, že když Clancy v originále vydal svoje poslední dílo, do anexe Krymu a invaze na Ukrajinu ještě zbývalo pěkných pár měsíců.

Posilovat princip odstrašení...

Vlivný think tank The Rand Corporation sestrojil na jaře simulaci válečného konfliktu ruských a aliančních sil v Pobaltí - a výsledky jsou pro Západ neveselé. „Vzhledem k zeměpisu a ruskému způsobu vedení boje je Pobaltí zranitelnou oblastí NATO. Rusům stačí zabrat malý kousek země mezi Kaliningradem a Běloruskem, aby pobaltské země geograficky odřízli od zbytku Aliance,“ píší autoři Randu ve studii Reinforcing Deterrence (Posílení principu odstrašení) docela ve shodě s citovaným generálem Hodgesem.

Závěrem studie je jednoznačně posílit vojenskou přítomnost v Pobaltí. To se nyní děje. Ale snaha stále naráží na politickou nechuť. Německý ministr Steinmeier v ní není zdaleka sám. „Ze země na východě dnes žádné nebezpečí nehrozí,“ zaznělo na červencovém summitu NATO ve Varšavě. Autorem výroku nebyl nikdo jiný než generální tajemník Aliance, norský expremiér Jens Stoltenberg.

Je tedy podle všeho nutné přijít s jiným řešením. Tak to alespoň píše Michael Kofman, vojenský expert a autor knihy na dané téma War on the Rocks. Ten je toho názoru, že se přežila dosavadní doktrína zastrašení, podle níž dostatečná přítomnost vojsk NATO „na dohled“ drží případné ruské agresivní úmysly na uzdě.

... nebo odpovídat jinde?

Na druhé straně je podle Kofmana obtížné si představit, že by se prezident Putin za současné situace odhodlal k otevřené agresi. V Pobaltí by čelil podstatně odmítavějšímu postoji veřejnosti než na Krymu, kde etničtí Rusové tvoří více než dvě třetiny populace; žádné následné referendum by v Litvě či Estonsku jeho akci nelegitimizovalo.

K riskování otevřeného střetu s NATO za takových okolností patrně Moskva nemá dost motivace. Ale využití polovojenských jednotek v krymském či východoukrajinském stylu - to už tak přepjatě nezní.

To by pochopitelně vyžadovalo jinou protiakci, než s jakou počítají dosavadní představy. Kofman navrhuje metodu trestání: zasáhnout Rusko někde jinde, kde by to bylo citelné, ale nepřeneslo by to boj na ruské území. (V takovou chvíli by střet obrovského rozsahu již patrně nebylo možné odvrátit.)

Kofman identifikoval čtyři oblasti, kde jsou ruské zájmy minimálně stejně zranitelné jako Pobaltí. Obě proruské enklávy v Gruzii jsou závislé na ruském zásobování jedinou tenkou tepnou; ideálním terčem bude po dokončení (přijde-li někdy) i most na Krym z ruské pevniny; Kaliningrad spojuje s Ruskem jen železnice. To všechno jsou místa, kde by mohli spojenci zasáhnout, aniž by museli nějak navyšovat počty vojáků či techniky.

Což nás vrací k Donaldu Trumpovi. Je možné, že budoucí doktrína NATO bude realističtější než ta současná a bude počítat s nesymetrickou, geograficky nevyzpytatelnou odpovědí na případnou ruskou agresi. Ale rozhodně se nelze divit Pobalťanům, pokud jim ujištění typu „pokud vás Rusové napadnou, slavnostně slibujeme, že necháme vyhladovět Jižní Osetii“ poskytuje menší úlevu než Obamovo „článek pět je článek pět - budeme s vámi“.

Čtěte dále:

Češi se po summitu NATO dostávají na hranici svých sil

NATO před summitem varuje: Česko šetří na armádě

Podle Ruska se NATO zaměřilo na neexistující hrozbu z Východu


Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče