A pak to spadlo. 90 let od tragického zřícení domu v ulici Na Poříčí - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

A pak to spadlo. 90 let od tragického zřícení domu v ulici Na Poříčí

,
A pak to spadlo. 90 let od tragického zřícení domu v ulici Na Poříčí
Zdroj: čtk

Brzy uplyne 90 let od zřícení domu v pražské ulici Na Poříčí, kde pod sutinami zemřelo 46 lidí. Šlo o největší stavební neštěstí za první republiky.

Jiří Nováček kráčel 9. října 1928 několik minut po třetí hodině odpolední pražskou ulicí Na Poříčí. Pojednou uslyšel za „zády nahoře rachot“, instinktivně se otočil k novostavbě na křižovatce s Biskupskou ulicí a viděl, že jeho „dolejší stěny pukly a že se hroutí směrem do ulice“. Uskočil stranou, ale stejně ho udeřilo letící prkno do ruky. „Vidím stále představu šedivého, vzdmutého prachu,“ popisoval tragédii Národní politice. Další očitý svědek – jakýsi Mudra – tvrdil, že „nejdříve praskaly střední betonové pilíře“, poté se prolomila střecha a dům se začal bortit. Dělníci vyskakovali z oken a lidé na chodníku „zmizeli v lavině řítících se trosek“.

Hrdinou okamžiku se stal strážník Antonín Daněk. Duchapřítomně skočil před přijíždějící tramvaj a v posledním okamžiku ji zastavil. „A pak to spadlo. Dostal jsem ránu do hlavy a už jsem ležel pod troskami.“ Tekla mu krev, ale vytáhl ještě ze suti dva lidi a běžel telefonovat o pomoc. Na místo přiběhly stovky vojáků, hasičů a zřízenců elektrických drah, kteří se několik příštích dní pokoušeli ze změti betonu a dřev vyhrabat někoho živého.


Kolben, Škoda, Baťa. Podnikatelské dynastie to měly ve 20. století těžké

 Škoda. Po první světové válce musely Škodovy závody přejít z válečné výroby na mírovou.


Noviny byly příští dny plné sténání, uražených končetin, rozdrcených lebek, mrtvolného puchu a silných příběhů. Lidové noviny psaly třeba o dělníkovi „Cízlerovi od Domažlic“, kterého rozbolely zuby, a tak se zachránil, ale také o šestnáctiletém Jaroslavu Hirnšalovi, kterého vzal otec – klempíř – toho dne poprvé na stavbu.

Podiv budila rovněž „žena zasypaného kočího“ ze Žižkova, která „nikoho si nevšímá, nemluví, nepláče“, jen – „jako šílená“- spolu s vojáky „pracuje bez oddechu, nakládá sutiny, odnáší dřeva“. Co se stalo s jejím kočím, těžko zjistíme, několik zavalených ale opravdu vyvázlo. Po mnoha hodinách například záchranáři narazili na škvíru s uvězněným zámečníkem Rudolfem Zychem, který v šoku stále dokola opakoval – „já mám hlad a ženu“ -, a tak mu aspoň – než otvor dostatečně rozšířili – podali do „jeho hrozného vězení šunku a koňak“.

Takových šťastných náhod bylo však málo a pod sutinami celkem zemřelo 46 lidí.

Stavební úplavice

Viník katastrofy se začal hledat hned ten den, ovšem na jednoho člověka se ukázat nedalo.

V polovině 20. let se československé ekonomice dařilo a Praha sužovaná chronickým nedostatkem bytů zažila horečný stavební boom. Stavělo se hodně, všude a hlavně rychle. Poté, co v březnu 1928 začal platit nový zákon o stavebním ruchu, jenž daňově znevýhodnil všechny novostavby dokončené po 31. prosinci 1928, vypukla – jak to pojmenoval Karel Čapek – „stavební úplavice“, kterou provázely nejrůznější nehody. Kromě řady menších se toho roku v Praze stalo minimálně pět velkých stavebních neštěstí: v květnu se zřítilo při stavbě budovy Pojišťovny Praha lešení, o měsíc později spadla novostavba v Revoluční ulici, týden před zřícením domu Na Poříčí se propadl strop na stavbě na Florenci a pouhých pár dní po něm se zbortil rozestavěný dům v Libni.


Zapomenutá epidemie. Španělské chřipce padali za oběť umělci i státníci

 Zdraví a silní. Dodnes není jasné, proč chřipka tak často zabíjela mladé a dobře živené lidi. Obzvláště těžce řádila v táborech amerických rekrutů, připravujících se na cestu do Evropy


Tři dědičky velkoobchodníka s kávou a zbožím koloniálním Josefa Jakesche podaly žádost o povolení stavby moderního sedmipatrového obchodního paláce na křižovatce ulic Na Poříčí a Biskupská v prosinci 1927. Dnes to zní neuvěřitelně, ale na začátku února příštího roku povolení měly, v březnu byl starý dvoupatrový dům srovnán se zemí a 15. května se inženýr Rudolf Mondl ze stavební firmy Pražák a Moravec (ta musila stavbu dokončit do konce roku, jinak jí hrozila půlmilionová pokuta) pustil do statických výpočtů. Na konci července už stavba dosahovala úrovně chodníku a na začátku října – tedy těsně před katastrofou – se začala dělat fasáda.

Chyba byla ve výpočtu

Hlavní příčinou neštěstí byly – tedy kromě šizeného betonu – chybné Mondlovy výpočty. Jenže mladý inženýr za ně tak úplně nemohl: bylo mu sedmadvacet, neměl prakticky žádné zkušenosti, a kdyby se tenkrát v Praze nestavělo jak o život, nikdy by podobnou práci nezískal. Soudní znalec navíc mínil, že „na normální výpočet bylo by třeba aspoň dvou měsíců a s plány (…) půl roku“. Soud byl proto shovívavý a Mondl i Vlastimil Pražák – bratr spolumajitele firmy, který měl výpočty kontrolovat – dostali roční podmínku.

Situaci v Lidových novinách dokonale vystihl Karel Čapek. Skutečným viníkem byla podle něj zmíněná spekulační štvanice: „Letos stůj co stůj dokončit stavbu, dokud nevyprší jednoletý present stavebních výhod; vymrskávat dělníky akordní prací, štvát stavitele milionovými penály, stavět ze syrového dříví, z mizerných latěk, z drobivých cihel, z méněcenného betonu, protože se nestačí vyrábět řádný materiálů.

Dále čtěte:

Za první republiky nahrazovaly pekaře i uzenáře průmyslové podniky

Když smrt neznala slitování: záznamy z kronik jsou dokonalou anatomií neúrody a hladu

Válka o bagouny aneb Cla za velké hospodářské krize

Soudružka žena aneb Emancipace žen za socialismu

Na jasném čele lehký stín. Stalina i Gottwalda odvezli na lafetě

Ohodnoťte tento článek
Diskuze