Esej: Transatlantická havárie - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Esej: Transatlantická havárie

,
Esej: Transatlantická havárie
Zdroj: Richard Cortés

Vzestup Donalda Trumpa i Andreje Babiše odstartovala finanční krize.

Na konci března 2009 vystoupil v Evropském parlamentu s plamenným projevem český premiér a tehdy i předseda Rady Evropské unie Mirek Topolánek. Kritizoval záchranná opatření Spojených států a především masivní injekce do finančního sektoru ve stovkách miliard dolarů.

USA podle něho opakovaly chyby z 30. let: obří pomoc krachujícím firmám a protekcionistická opatření. „Všechny tyhle kroky a jejich kombinace, a co hůř iniciativa za jejich permanentní ustanovení jsou cestou do pekel,“ hřímal Topolánek, podle něhož byla situace na starém kontinentu radikálně odlišná. „Bohatství evropských států působí jako automatický stabilizátor, který udržuje útraty spotřebitelů i v propadu. To znamená, že Evropa nepotřebuje tak velké finanční stimuly jako USA, kde nemají takový systém sociální podpory,“ dodal český premiér.

Topolánek se nemohl mýlit víc. Ale v Evropě to ještě nikdo nevěděl. Pro obrovský stimulační balíček se vyslovoval jen britský premiér Gordon Brown, který si byl dobře vědom, jak finanční krize zasáhla londýnské finanční centrum. Evropané ještě žili v přesvědčení, že krize se jich netýká.

První globální

Tehdejší situace sváděla k tomu považovat finanční krizi pouze za americký problém, protože ve Spojených státech měla svůj původ. Hrála v tom zřejmě roli i jistá škodolibost, že americkou mocnost konečně dohnaly její vlastní ekonomické hříchy. Tyto hříchy, za které Evropa považovala hlavně vysoké schodky státního rozpočtu a obchodní deficity, však nebyly hybatelem událostí. Navíc krize londýnského finančního centra Evropany jen utvrzovala v tom, že vina za krizi není na jejich straně.

Jak přesvědčivě dokládá v obsáhlé a čtivé knize Crashed (Havárie) britský historik Adam Tooze, finanční krize nebyla v žádném případě jen americký fenomén, a dokonce ani americko-čínský, i když velkou porci dluhu Spojených států držela Čínská lidová republika. „Byl to problém zhroucení transatlantického finančního systému,“ píše Tooze, profesor na Kolumbijské univerzitě.

Nejpostiženější státy měly jednu věc společnou. Nejenže jim klesl výrazně export do zahraničí, ale hlavně náhle vyschly kohouty financování jejich bank. I státy s velkými přebytky obchodní bilance (zdánlivou známkou stability) utrpěly masivní měnovou krizi, jinými slovy nedostávaly se jim dolary a neměly je kde získat. Nešlo o desítky, ani stovky miliard dolarů, ale biliony dolarů.

Proč ale najednou ruským, jihokorejským, ale hlavně evropským bankám došly v září 2008 dolary? Příčin je víc, ale k těm hlavním patří obrovský vzestup asijských států v čele s Čínou. Právě Čína exportem a podhodnocenou měnou vytvářela obrovské dolarové rezervy, které investovala do dluhu Spojených států. Světová ekonomika od počátku nového tisíciletí rostla a investoři z Evropy i rozvíjejících se ekonomik se pídili po výnosu – a ten nacházeli hlavně v USA.

Prudce rostoucí americký dluh však nestačil, takže velké bankovní domy ochotně přišly s další nabídkou. Byly to cenné papíry založené na hypotékách, zejména nechvalně známé mortgage-backed securities (MBS). Američtí politici od sklonku minulého tisíciletí vehementně prosazovali vlastnické bydlení, přičemž tato politická poptávka výrazně zmírnila požadavky na zajištění hypotéky. Na rostoucím trhu přece vydělávají všichni: majitelé nemovitostí i banky a vláda má spokojené občany, znělo Spojenými státy.

Nafouknutá Evropa

Bankovní domy tedy vynalezly dvě hlavní inovace, bez nichž by krize nemusela být. Udělovaly hypoteční půjčky, ale tyto půjčky nedržely ve svých knihách, nýbrž je přeprodávaly dál – proces se jmenuje sekuritizace, tj. z neobchodovaného aktiva se vytvoří obchodovatelné.

Mimochodem české banky se drží tradičního modelu, kdy své hypoteční úvěry drží ve svých knihách a nezbavují se jich – to byl hlavní důvod, proč český bankovní systém zůstal i po krizi zdravý.

Druhou inovací byla internacionalizace, kdy se hypotéky poskládaly do balíků, rozsekaly podle rizikovosti a prodávaly do zahraničí. Zatímco v osmdesátých letech držely americké banky 67 procent hypoték přímo ve svých knihách (tak jako v Česku), na konci devadesátých let je držely převážně vládní agentury Fannie Mae a Freddie Mac, penzijní fondy či pojišťovny. Všichni věřili, že riziko se rozprostře v celém systému a ve finále se sníží. Nestalo se.

Vznikl komplikovaný a neprůhledný řetězec, kde „zabalené“ půjčky putovaly od původní banky přes investiční banky, jež z nich dělaly balíky hypoték, k upisovatelům, kteří je uváděli na veřejný trh, k agenturám Fannie Mae a Freddie Mac, k evropským investorům, velkým bankám jako BNP Paribas, Deutsche Bank až po malé banky v Bavorsku, které chtěly také vydělat, třebaže nevěděly, co kupují.

Této hry se účastnily i ratingové agentury, jež většinu těchto sofistikovaných hypoték hodnotily naroveň s vládními bondy, tj. skoro jako bezrizikové. Kde však evropské banky vzaly dolary, za které si tyto papíry kupovaly? Půjčovaly si na nesmírně likvidním peněžním trhu, kde se financovaly i americké investiční banky. Vznikl toxický mix, jenž byl klíčový pro vypuknutí krize – banky si půjčovaly krátkodobé superlevné půjčky, které bez problémů obnovovaly jednou za tři měsíce, čtrnáct dní, či dokonce „přes noc“, a za ně nakupovaly cenné papíry MBS.

Financovaly tedy krátkodobě dlouhodobá aktiva. V dobách konjunktury nikoho ani nenapadlo, že by na extrémně likvidním trhu problém vůbec mohl vzniknout. Pak už je ale historie známá. Ceny nemovitostí začaly stagnovat, zájemců o hybridní cenné papíry ubývalo, hypotéky někteří dlužníci přestali splácet.

Systém se začal zadrhávat. V srpnu 2007 největší francouzská banka BNP Paribas ohlásila, že není schopna vyplácet jistinu ze svých tří investičních fondů. V březnu 2008 musel Fed zachraňovat investiční banku Bear Sterns. Skutečná panika však přišla až poté, co zkrachovala 15. září 2008 investiční banka Lehman Brothers, která sama patřila mezi nejaktivnější emitenty MBS. Nikdo najednou nevěděl, jaká je cena těchto cenných papírů za více než bilion dolarů. Peněžní trh, kde se banky financovaly, zamrzl, nikdo nechtěl nakupovat. Všichni rázem pochopili, že likvidita není zadarmo. Vypařila se.

Evropané přitom drželi ty nejrizikovější hypoteční papíry, hlavně německé banky v čele s Deutsche Bank. Finanční systém byl na pokraji kolapsu. Banky držely nesmírně malé množství vlastního kapitálu, který by jim pomohl absorbovat ztráty. Ti nejagresivnější hráči měli finanční páku kolem čtyřiceti ku jedné, Deutsche Bank a UBS dokonce padesát ku jedné. V roce 2007 patřily přitom mezi největší banky světa právě ty evropské: aktiva Royal Bank of Scotland, BNP Paribas a Deutsche Bank dohromady činila 17 procent globálního HDP.

Záchranné balíky

Státy musely velké banky zachraňovat, aby se nezhroutil celý finanční systém. Ukázkový byl příklad Irska, jehož banky byly několikanásobně větší než rozpočet země, a když se dostaly do problémů, hrozilo, že zkrachuje celý stát.

Rusko mělo štěstí, že jeho finanční systém byl poměrně malý, takže devizové rezervy nahromaděné za předchozí dekádu prodejem ropy a zemního plynu stačily na záchranu. Totéž platilo pro Čínu. Ale evropské banky si samy nevystačily. Potřebovaly dolary.

Americký Fed tak zachraňoval nejen vlastní banky, ale celý transatlantický finanční systém. Zásadní inovací byly tzv. swapowé úvěrové linky mezi hlavními centrálními bankami, kdy si například ECB nebo Bank of England „vyměnily“ s Fedem devizové úvěry. S těmito dolary pak mohly zachraňovat banky. Ne všichni ale na záchranu dosáhli. Jména neúspěšných žadatelů z řad centrálních bank Fed nezveřejnil, ale naplno se projevilo, že finance jsou především politickou záležitostí a rozhoduje ten, kdo je na vrcholu pyramidy. A tam byly Spojené státy a dolar. „Základy moderního finančního systému jsou jednoznačně politické,“ píše Tooze.

Krize změnila hospodářské rozložení sil na světě. Jako vítězové z ní vyšly (i přes své masivní deficity rozpočtu i obchodní bilance) Spojené státy i Čína, obě země svou ekonomiku masivně stimulovaly záchrannými balíčky. Evropa naopak s pomocí otálela, za což zaplatila několikaletou recesí a anemickým hospodářským růstem. Nezachránily ji ani vysoké německé přebytky a výkonnost německé ekonomiky.

Světové hospodářství neřídí malé a střední firmy německého mittelstandu, ale několik tisíc velkých korporací, které vytvářejí úvěrovou aktivitu finančního systému, jsou zhusta akcionářsky propojeny a vede je úzká skupina manažerů. Jak ukázal příklad Ameriky i Číny po finanční krizi, budoucnost není v masivních obchodních a rozpočtových přebytcích, ale ve zdravém a fungujícím domácím trhu, který Evropa záměrně dusila ve prospěch exportu.

Evropská unie žila narativem řecké krize, který však neměl v ekonomice opodstatnění. „Vysoký státní dluh je problém v delším horizontu. Řecko bylo nesolventní. Ale obrovský státní dluh nebyl společným jmenovatelem evropské krize. Společným jmenovatelem byla křehkost předluženého finančního systému, který závisel na krátkodobém financování na peněžním trhu,“ říká Tooze. Evropská krize představovala masivní dozvuk transatlantické finanční krize z let 2007 a 2008.

Tíhu evropské krize nesl daňový poplatník, zatímco banky dostávaly pomoc nepřímo prostřednictvím ECB. Byla to v podstatě stejná situace jako po krizi v USA, kdy banky a hlavní firmy zachraňoval přímo stát, avšak jeho odpověď byla mnohem rychlejší a efektivnější.

Výsledkem bylo, že americká ekonomika od roku 2009 setrvale rostla, evropská se potácela v recesi, kterou na jižní křídlo uvalilo Německo a severské státy. „Recese byla zbytečná. Je třeba to zopakovat: evropská recese byla zbytečná,“ tvrdí Tooze.

Malý Trump

Česko jako periferní země utrpělo obrovský výpadek poptávky ze zahraničí a hnáno stejným narativem jako centrum začalo masivně osekávat výdaje, aby nedošlo k „řeckému scénáři“. Výsledkem byla krize ještě hlubší než v sousedních státech a recese v letech 2012 a 2013, z níž se Česko dostalo, až když ČNB začala oslabovat korunu kurzovým závazkem. Češi znovu „vyzráli“ na ostatní státy, které devalvovat měnu a podpořit export nemohly, protože byly spoutány eurem.

Finanční krize, nerovná distribuce státní pomoci a averze vůči bankéřům a establishmentu vzbudily obrovskou nespokojenost občanů západních demokracií, která měla své následky na britském souostroví i ve Spojených státech: v roce 2016 hlasovali Britové pro brexit a o rok později nastoupil do čela USA Donald Trump.

Situace měla další paralely v Evropě, kde se hospodářská stagnace spojila s přílivem migrantů. Součástí této vlny byl i vzestup Andreje Babiše, který politiku založil na boji proti dosavadnímu „establishmentu“. V roce 2011 založil občanskou iniciativu Akce nespokojených občanů Andrej Babiš. Raketový nástup hnutí ANO pak byl završen ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013, kdy Babišovo hnutí obsadilo druhé místo za ČSSD. Babiš se stal následně vicepremiérem a ministrem financí ve vládě Bohuslava Sobotky. V dalších volbách už Babiš dominoval.

Trump a Babiš jsou produkty stejných procesů, třebaže měřítko jejich vlivu i šílenství se zřetelně liší. Trumpovo prezidentské období výrazně zatřáslo s mezinárodním statem quo. Jeho konfrontace se Světovou obchodní organizací, se Světovou zdravotnickou organizací či odpor k NATO výrazně oslabily vedoucí pozici, kterou USA měly a potvrdily ve finanční krizi let 2007 a 2008. Zřeknutím se zodpovědnosti otevřely dveře Rusku a Číně.

Adam Tooze je přesvědčen, že se tak posílila multipolarita světa s několika ohnisky moci. Pandemie covidu-19 nyní tuto politickou krizi ještě prohloubila, nicméně v americké prezidentské politice zároveň vyvolala obrat – těsným zvolením Joea Bidena Američané zaveleli k návratu k mezinárodní spolupráci a odmítli svět „postfaktických pravd“, který Trump ztělesňoval.

Dějiny se ale – jak říká Tooze – budou ještě mnohokrát opakovat, události vzájemně mutují a morfují se. Kde se objeví další riziko ve finančním systému? Jaká cesta vede k nastolení mezinárodního a domácího řádu? Lze dosáhnout míru a trvalé stability?

Nabízí řešení mezinárodní právo? Nebo musíme spoléhat na rovnováhu teroru a rozhodování technokratů a generálů? Tooze ukazuje, že ani brilantní pochopení minulosti nestačí k nalezení odpovědí na mnohé otázky současnosti.