ČERNOBÍLÝ SVĚT - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

ČERNOBÍLÝ SVĚT

, Pavel Matocha,
ČERNOBÍLÝ SVĚT
Zdroj: Euro.cz

Psaný zákon není jedinou normou, která vede lidské jednání

Skoro nikdo nepochybuje o naprosté nekompetentnosti Rady České televize. Není rozumného člověka, který by prohlašoval, že rada nového ředitele vybrala dobře. Dokonce i mnozí politici si uvědomili neudržitelnost tvrzení, že v krátké době jednoho dne mohla odpovědně posoudit kvality jednotlivých uchazečů a že Jiří Hodač je dobrým manažerem. Ale do omrzení opakují, že byl jmenován „v souladu se zákonem .
Naproti tomu vypukl ostrý spor o hodnocení reakce pracovníků zpravodajské redakce ČT, kteří nového ředitele neuznali a pokračovali ve své práci bez ohledu na příkazy Hodačových lidí. Jsou televizní redaktoři oprávněni okupovat prostory svého zaměstnavatele? Mnozí komentátoři se opět schovávají za zákon. Tvrdí, že novináři porušují pracovní smlouvu a Zákoník práce.

Nesouhlasíš, jsi bolševik.
Jenže psané zákony nejsou jediné normy, kterými se při svém jednání řídíme. Každý ctíme nějakou morálku, pravidla slušného chování, určitou loajalitu. Neděláme vše, co legislativa výslovně nezakazuje, jelikož mnohé z toho nepovažujeme za slušné. Stejně tak se každému někdy stane, že dvě normy, které jinak běžně respektuje, se dostanou do konfliktu a on musí volit. Tedy jednu z nich porušit. Někdy může být naprosto legitimní jednat v rozporu s panujícím zákonem. Samozřejmě s vědomím, že jsem za své jednání plně odpovědný a že mohu být potrestán.
Stejně jako můžeme najít řadu příkladů, kdy gauneři páchali zlo v souladu s platným zákonem (a nejde jen o totalitní režimy, ale například také o tunelování mnoha podniků a fondů v demokratické České republice), lze nalézt jiné, kdy nerespektování zákona prospělo dobré věci. Tvrzení, že cestou porušování zákona šli jen bolševičtí revolucionáři, je demagogické a hloupé.
Posuzovat spor o Českou televizi jen optikou „souladu se zákonem je nebezpečně černobílé. Jako ty staré brýle Václava Klause a jeho příznivců. Klausův nápad privatizovat Českou televizi, neboť nerozumí pozici veřejnoprávního média, přesně zapadá do jeho starších černobílých tezí (například o neexistenci třetí cesty). Ze stejného světa je tvrzení, že zaměstnanci nespokojení se jmenováním ředitele Hodače mají jen jednu oprávněnou možnost protestu, a to je podání výpovědi. Již před řadou desetiletí ekonom Albert Hirschman popsal, že v rámci jakéhokoli smluvního vztahu nejsou jen dvě legitimní pozice – loajalita a odchod, ale ještě třetí, a tou je protest. Pokud jednání mého smluvního partnera považuji za odporující obecnějším normám a zvykům, nemusím odcházet, mohu bojovat. A právě tuto extrémní reakci na extrémní podnět zvolili televizní redaktoři. Není to poprvé, kdy média vystoupila proti totalitárním praktikám.

Naši lidé všude.
Situace kolem České televize dlouhodobě připomíná dřívější situaci Komerční banky a České spořitelny. Také u nich si politické strany myslely, že je mohou dlouhodobě zneužívat pro své partikulární zájmy. Banky půjčovaly peníze i na politickou objednávku, financovaly politické strany a projekty přátel vládnoucích partají, místa ve statutárních orgánech byla považována za výhodné trafiky. Po několika letech celá bouda spadla a stála nás jen u těchto bank dohromady více než sto miliard korun. Dnes je již Česká spořitelna zprivatizována a v Komerční bance sedí představenstvo, které nebylo vybíráno podle politických sympatií, ale – jak se zdá – konečně podle odborných schopností. Česká televize otevřeně vybouchla jen o něco později, když rada do jejího vedení zcela nestydatě prosadila kandidáta zcela neschopného manažerské práce, ale zřejmě všeho schopného, pokud jde o vyplnění přání politické strany.
ODS se v osobách Jiřího Hodače, Jany Bobošíkové, Zdeňka Drahoše a Antonína Zelenky pokusila ovládnout Českou televizi. Demonstrovala, jak po TV Nova roste chuť na další sousto. Jestliže ale Václav Klaus a Ivan Langer chtějí ovládat televizi, nechť si ji platí ze svého. Není důvod, proč by ji občané měli sponzorovat 75 korunami měsíčně. Česká televize nesmí patřit žádné straně a skupině lidí (samozřejmě ani čtyřkoalici a Hradu, které se nyní tak vehementně staví na její obranu).

Monopolizace pokračuje.
Není pravda, že stačí změnit zákon o České televizi. Je třeba zároveň vyvinout silný tlak, aby i méně chápaví politici a radní pocítili, že nemohou dělat, co se jim zlíbí. A že určité jednání, z pozice moci krátkodobě lákavé, bude pro ně dlouhodobě nevýhodné. Česká televize minulou středu přestala vysílat. Z této ostudy mají ušitý kabát nejen Jiří Hodač s Janou Bobošíkovou, ale také celá Rada České televize (s čestnou výjimkou odstoupivšího Miloše Reicherta) a mediální poslanecká komise v čele s Ivanem Langrem.
Rok 2000 byl rokem monopolizace. Po pokusu o monopolizaci politického života (od opoziční smlouvy ke změně volebního zákona, která výrazně poškozuje menší strany) následovalo prodloužení monopolu v oblasti telekomunikací, jeho znovuvytvoření v elektroenergetice a plynárenství a nyní přišla řada na televizi.
Pro vedení ODS by mělo být alarmující, že se svým názorem na volbu ředitele ČT zůstalo téměř osamoceno. Po jeho boku zůstal v semknutém šiku stát pouze aparát KSČM. Je dostatečně výmluvné, že proti se postavila absolutní většina aktérů listopadu 1989. Čí jednání je asi bolševické a kdo stojí na straně svobody a demokracie?

Ohodnoťte tento článek
Diskuze