Nesnesitelná tíha demokracie. Kolik času dostane další pokus?

15. srpna, 06:36  -  Lubomír Heger
15. srpna, 06:36

Třetí republika ukázala, že svobodné volby bez funkčních institucí jsou jen hrou na demokracii. A svoboda bez silných demokratických instinktů je jako sýr s nízkou trvanlivostí. Zplesniví.

Když po porážce pražského jara přijížděla na Západ posrpnová emigrace, zvědavě se okoukávala s emigrací poúnorovou, jíž chtěla o pár dekád dříve zakroutit krkem. „A vy jste opravdu věřili, že komunisté ctí ústavu a budou se s vámi dělit o moc?“ ptal se bývalý tajemník ÚV KSČ Zdeněk Mlynář bývalého třídního nepřítele Pavla Tigrida. „Ano,“ odpovídal vydavatel Svědectví a novinář Tigrid. Bývalým pronásledovatelům a novopečeným souputníkům pokaždé vyrazil dech: „Spoléhali jsme na vaši porážku ve volbách. Pro jiný vývoj jsme neměli alternativu.“

Kléma je náš

Události z let 1945 až 1948 lze vyprávět v několika rovinách.

Jen první z narativů – totiž ten o souboji naivních demokratů s mazanými komunisty – nabízí cosi jako otevřený konec a pár nefalšovaně dramatických momentů. Mytické postavy národních dějin se v nich opakovaně ocitají na křižovatkách, aby se ještě jednou pokusily odvrátit tragédii, avšak věci se pokaždé obrátí proti nim. Tak to viděli samotní aktéři děje. Ne až tak odlišná výchozí situace v Řecku nebo Finsku jako by napovídala, že nemuselo jít o předem prohraný boj.

Na počátku příběhu přijíždí prezident Edvard Beneš za jásotu davů do Prahy a působí chvíli dojmem, že má v kapse nějaký plán. Aby komunistům vzal „vítr z plachet“ a zabránil polskému scénáři (londýnskou vládu vyšachoval tzv. lublinský výbor sestavený v Moskvě), domluví se na všem podstatném se Stalinem už předem a bez okolků podepíše Košický vládní program. Kolegům v Londýně rozsah ústupků komunistům vyrazí dech, ale Beneš všechny opakovaně uklidňuje: Je třeba věci přijímat, jaké jsou, nebrat je tragicky.

Drtivé vítězství komunistů ve volbách roku 1946 všechny demokraty zaskočí. Proč „reakcionářští agrárníci“ šmahem otočili a hromadně volili KSČ? Novým předsedou vlády se stává Klement Gottwald, demokraté přesto nepropadají zoufalství. Hitler pro Ferdinanda Peroutku určitě nebyl gentleman, jak se jednou v noci zdálo Miloši Zemanovi – starý dobrý „Kléma“ už ale ano. „Dva miliony hlasů, které získala KSČ, byly odevzdány pro politiku Národní fronty, která se hlásí k vlasti, svobodě, demokracii a humanitě,“ napsal Peroutka 30. května 1946 v Dnešku.

Jeho příklad dokazuje, že když se český intelektuál rozhodne něco nevidět, nevystrčí hlavu z písku, dokud po ulicích neběhají ozbrojení milicionáři. Odmítnutí Marshallova plánu na příkaz Moskvy; pád policie a armády pod kontrolu KSČ, vznik „akčních výborů“ v závodech po vzoru ruských „sovětů“ – nic z toho demokraty včetně Huberta Ripky a Jana Masaryka nepřesvědčilo, že průšvih je za dveřmi. Mladý Tigrid se jde 20. února 1948 s Peroutkou poradit, jestli se už neblíží puč. Slovutný novinář se mu vysměje: „Vy exulanti si pořád sedíte na sbalených kufrech, že ano?“

Kočka žere papouška

Druhý narativ je smutnější a o poznání méně dramatický. Demokraté si podle něj napsali scénář vlastní porážky sami už na konci války, když Beneš prosadil odsun Němců, podepsal retribuční dekret, souhlasil se zákazem agrární, živnostenské a národně demokratické strany a věnoval komunistům klíčová ministerstva v prozatímní vládě. Košický vládní program je pro demokracii rozsudkem smrti s dočasným odkladem. Komunisté mají na rozdíl od demokratů jasnou strategii a v mocenském zápase vítězí skoro zaslouženě.

Třetí republika pořád pluje formálně pod demokratickou vlajkou, ale masová vlna poválečného bezpráví (prezidentův bratr Vojta Beneš napočítal 240 tisíc křivých udání během ročního řádění „soudců z lidu“) proráží ohavnou díru v podpalubí. Zatímco se intelektuálové překonávají v tvorbě pleonasmů (lidová, socialistická, a dokonce „regulovaná demokracie“), chování řadových občanů prozrazuje, jak to je s demokratickými instinkty Čechoslováků doopravdy. Mohou dobře sloužit v časech míru a prosperity, v bouřlivější době se však rychle vytratí – asi jako odhodlání kočky nesežrat papouška, když si pán odběhne do trafiky.

Co se týče divokého odsunu Němců, během něhož Češi převzali sakumprásk všechny nacistické metody včetně pásků na rukávech, stěží mohl proběhnout jinak, než proběhl. Lid vyslyšel volání vůdců.

Ministr spravedlnosti a „český demokrat 20. století“ (jak sám sebe označuje v memoárech) Prokop Drtina v květnu 1945 promluvil k národu těmito slovy: „Musíme začít s vyháněním Němců ihned, všemi způsoby, před ničím se nesmíme zastavit a zaváhat.“ I při naplňování retribučního dekretu, jenž poslal za mříže 20 tisíc skutečných i domnělých kolaborantů, se Drtina překonával. Za tři roky bude s odsouzenými sdílet celu.

A prezident Beneš? Vidíme náladového starce po dvou mrtvicích, který podepíše vše, co mu komunisté přinesou na stůl. Když Klement Gottwald 25. února na Staroměstském náměstí hřímá své „právě se vracím z Hradu“, Beneš je přesvědčen, že se zachoval nanejvýš demokraticky.

Demisi vlády, která měla spustit předčasné volby, podalo jen 12 ministrů z 26, takže Gottwald obratem ruky přinesl na Hrad seznam nových kandidátů – dokonce členů týchž stran. Únor 1948, i když to zní jako špatný vtip, proběhl technicky vzato v souladu s ústavou. Tu komunisté začali demolovat až v následujících týdnech.

Jak jsem sovětizoval Prahu

Třetí narativ je jiný, úplně mění perspektivu – asi jako když člověk přestane pozorovat myši, konečně se rozhlédne a spatří laboratoř. Osud demokracie podle něj nebyl v rukou Čechoslováků ani na minutu. Všechno bylo jasné ráno 6. května 1945, kdy velitel spojeneckých sil Eisenhower zakázal svým jednotkám postupovat dále na Prahu. Ve stejném okamžiku se spouští naplno politická infiltrace NKVD, jejímž cílem není nic jiného než sovětizace Československa. Takto popisuje Anatolij Granovskij v knize Byl jsem agentem NKVD náplň práce koordinátora sovětských agentů v Praze v letech 1945 až 1946:

„Na nekomunistické skupiny se zaměřily metody, jak diskreditovat jejich vůdce a prominentní členy. Jednotlivci byli postupně vyřazováni a maximálně se využívala každá jejich slabina. Komunisté našli všemožné, často nečekané spojence: objevilo se mnoho prodejných lidí, bezvýznamných oportunistů, jejichž drobné, avšak potřebné služby se daly koupit skoro za nic. Tihle lidé šířili pověsti a posluchači jim většinou věřili, protože nevěděli, oč jejich šiřitelům jde. A když se nalezl skutečný nedostatek v osobním životě člověka, na něhož se útočilo, obludně se zveličil bez ohledu na jeho skutečný význam. Z Jana Masaryka kupříkladu dělali zhýralce, propadlého svým tajným neřestem, který by pro krásnou ženu a pár lahví vína zradil vlast. Když se nějaký vážený muž a otec několika dětí dopustil nevěry, byla po prozrazení natolik zveličena, že ho zaměstnavatelé nakonec museli propustit.“

Liberální demokracie volá o pomoc

Konec legrace. Liberalismus zažívá těžké časy

Trochu záhadný sovětský rozvědčík Granovskij (není ani jisté, zda jde o pravé jméno), který koncem roku 1946 zběhl přes Finsko do USA a napsal biografii plnou překvapivých detailů, dává k závěru svého „působení“ v ČSR k dobru tuto doušku: „Před odchodem do Prahy mě nijak zvlášť neznepokojovalo přihlížet přímé vládě moci. Jenže dívat se, jak tihle kulturní a civilizovaní lidé nezadržitelně vklouzávají do ohlávky sovětské nadvlády, vidět je, jak musí akceptovat sovětský systém a způsob života, když ten jejich je prokazatelně mnohem lepší, bylo nanejvýš smutné.“

Perspektivu třetí československé republiky jakožto míčku v rukou velmocí doplňuje velvyslanec USA v Praze Laurence A. Steinhardt, který v tajné depeši z 30. dubna 1948 varuje Washington, aby se v mocenském zápase mezi demokraty a komunisty nepokoušel nijak angažovat: „Je opovrženíhodné, že s výjimkou několika studentů jediná osoba, od prezidenta republiky po nejposlednějšího občana, neutrousila veřejně na obranu svých politických svobod ani slovo. Někteří Češi soukromě připouštějí, že když jejich lidé nejsou ochotni za svou svobodu bojovat, nezaslouží si ji. Jsou v ostudném postavení lidí, kteří nepozvedli hlas ani paži proti komunistické nadvládě a současně doufají, že Spojené státy přijdou a zachrání je.“

Kominterna podruhé

Silně rozdrobené torzo demokratických stran neschopných účinného odporu proti bezskrupulózním partnerům ve vládě, kteří jim jdou po krku. Postupné odhazování demokratických principů a mrzačení institucí ve jménu lepších zítřků.

Ideologický boj proti „zkažené“ (dnes bychom řekli zkorumpované) buržoazii. Otáčení se zády k západním spojencům. Okouzlení silným a akceschopným sousedem na východě. Uklidňování stále ještě svobodného tisku, že se přece nic tak hrozného neděje.

Jakou dějinnou epizodu tento chorobopis vlastně vystihuje? Spouštěčem vládní krize z února 1948 byl mimochodem boj o vládu nad policií, která šla příliš na ruku zastáncům nových pořádků.

Bezstarostnost, s jakou široká veřejnost vypovídá víru v liberální demokracii, dává tušit, že naše demokratické instinkty nejsou o moc silnější než před 70 lety.

BIS ve své výroční zprávě za rok 2014 popisuje dnešní strategii ruských výzvědných služeb termínem „reinkarnace internacionály“ (Rusko mezi válkami získávalo špiony i mezi zapálenými studenty pod slibem boje proti fašismu či imperialismu).

Ruští zpravodajci se podle BIS přizpůsobují „mentalitě dnešních aktivistů bojujících proti systému – USA, NATO, EU, globalizaci či kapitalismu“. Jejich nástroji jsou třeba „webové projekty, které ruské názory a argumenty českému publiku přetlumočí či podsunou a následně potvrdí kruhem tak, až se běžný občan může domnívat, že nepřijímá ruské ideje, nýbrž názory a přesvědčení českých spoluobčanů“.

Bezstarostnost, s jakou široká veřejnost vypovídá víru v liberální demokracii, dává tušit, že naše demokratické instinkty nejsou o moc silnější než před 70 lety. Demokratické přesvědčení představuje tenkou vrstvu v českém kolektivním vědomí, která přežije jen díky pravidelné a silné údržbě. I tak ale nápadně připomíná kult osobnosti – viz „masarykovské“ třeštění české veřejnosti za první republiky.

Při dětinskosti tohoto počínání je stejně škoda, že se něco podobného už nikdy nepodařilo zopakovat – vyznavači Václava Havla vykazují již jen lehké poblouznění mysli. Přitom schopností povstat a jít se prát za svobodu dnes zřejmě disponují už jen oni.

První pokus vybudovat svobodnou společnost podle západního vzoru skončil necelých 30 let po jeho začátku. Kolik času dostane pokus č. 2?


Dále čtěte:

Migrace ochuzuje? Jak koho, jak kdy

Hezky česky, hezky rusky


Mohlo by vás zajímat

Je toto budoucnost? Páreček robotů na vycházce

Ilona Švihlíková: Robotizace otevírá dveře dystopiím

Chomejní na hlavním vlakovém nádraží v Teheránu.

Írán zavádí kreditní karty. Pomalu a jen pro „domácí užití“

 Ilustrační foto

Volný pád Deutsche Bank pokračuje

Těžba bitcoinu (Zdroj: Marko Ahtisaari CC BY-SA via Flickr)

Bitcoinová pyramida? Český Maximus Coin před úřady prchl na Maltu

 Petr Holec

Česká ústava potřebuje klauzuli proti demenci

Chemický průmysl (ilustrační foto)

Miliardová akvizice: chemický gigant Lanxess koupí americkou Chemturu

  • James Cusumano: Pochybuji, že Elvis žije

  • Vlastimil Harapes: Nemám rád cyklostezky a nejraději bych…

  • František Stárek: Už jsem si myslel, že budu v klidu

  • Karolína Topolová: Dovoz ojetých aut se nevyplatí

  • Alexandra Kala: Sleva je u mě zakázané slovo

  • Radka Dohnalová: Lídři by měli rozvíjet své talenty a…

  • Václav Cílek: Vyhnuli jsme se Kurdistánu

  • Petr Lávička: České maso bývá předražené

  • Michal Horáček: Jen já a lidi

Hry pro příležitostné hráče