„A hádam aj volačo vypijeme.“ Vzpomínky na dělení federace jako návod na Brexit

 Zámečník 30. června 2016, 14:50  -  Miroslav Zámečník
30. června 2016, 14:50

Osmého července 1992 na budapešťském Kissstadionu hráli Roxette, v Göteborgu na Ullevi Stadium ve Švédsku pro změnu Genesis, a já seděl v nějakém předpokoji v brněnské vile Tugendhat, a čekal, jak to dopadne. Nakonec se z toho krásného obýváku s onyxovými stěnami z Maroka a táflováním z nádherného makassarského ebenu z ostrova Celebes vynořil Václav Klaus s Vladimírem Mečiarem. Prohlásili, že je konec. Československé federace.

Ani po čtyřiadvaceti letech nelze přehlédnout ten nejpodstatnější rozdíl mezi rozdělením Československa v roce 1992 a situací po britském referendu, jež nastala poté, co majorita zúčastněných rozhodla o tom, že si přeje odchod Spojeného království z Evropské unie. Ten nespočívá v tom, že v ČSFR se referendum nekonalo. Co by asi mohlo vyřešit, zejména pokud by jedna část federace řekla ne, zatímco druhá ano? Anebo obě části řekli ano, ale jedna s dovětkem, že chce být suverénní?

Ne, rozdíl nespočívá v (ne)referendu tehdy a dnes. Spočívá v tom, že zatímco v československé federaci se pod vedením Václava Klause na straně jedné a Vladimíra Mečiara na straně druhé, jako premiérů národních vlád, přistoupilo v klidu k jednání o uspořádání vztahů, v Londýně panuje chaos, a totéž v Bruselu.

Klausovo parádní číslo

Ať nahlížíte na roli Václava Klause v moderních českých dějinách, jak chcete, tak hladký a civilizovaný, technicky velmi dobře zvládnutý proces, který následoval jako důsledek politické volby na obou stranách hranice, je jeho ohromnou zásluhou. Bylo, je a bude to jeho parádní číslo, které historici nikdy nebudou schopni ani bagatelizovat, ani pominout. Ušetřil patnácti milionům lidí čas rozplizlého dohadování, které společný stát provázelo od roku 1990. Z hlediska vzájemných vztahů i ekonomiky obou zemí nedocenitelné. Za to si ho velmi vážím, a vždy budu.

U rozdělování federace jsem poté byl, na malém kousku celého procesu, u dělení obchodních kvót. Nevím jak jinde, ale kéž by se to nastolení základní atmosféry dokonale potvrdilo v Bruselu jako tehdy v Bratislavě, kdy slovenský zástupce prohlásil: „No čo, chlapci? Rozdělili sme, tak poďme obedovať. A hádam aj volačo vypijeme.“ Stalo se.

Po Brexitu jakoby nikdo z neměl „plán B“, nic nebylo v šuplíku, a to ani na straně zastánců, ani odpůrců Brexitu, ani evropských pozůstalých. A to je zlé, neboť tahle situace vyžaduje koňskou dávku rozvahy, až skoro technicky rozvážného přístupu k složitému problému, kdy žádná ze stran by neměla být vedena touhou zvítězit; neboť civilizovaný rozvod vyžaduje ústupky, pokud to nemají odskákat „děti“. Benigní česko-slovenské touhy po udržení vztahu při rozchodu, té je nám třeba.

S dobrou vůlí lze přitom konsensus nalézt. Británie si evidentně přeje zachovat přístup na unijní trh zboží a služeb, a ze všeho nejvíc postavení v oblasti, kde je její dlouhodobá komparativní výhoda- tedy ve financích a dalších profesionálních službách, kde Londýn patří k pupkům světa už velmi dlouho.

Na druhé straně byl Brexit evidentně o tom, že nezanedbatelná část britské společnosti si přeje získat podstatně větší kontrolu nad migrací pracovní síly z ostatních zemí Unie. Británie sice ještě pořád vyrábí fajnové věci, ale z hlediska celkové obchodní bilance má obrovský deficit v obchodu zbožím, takže EU má silný zájem si přístup na velký britský trh udržet. Na straně má tu komparativní výhodu ve službách, o kterou nechce přijít. „Tit for tat“, česky řečeno něco za něco, a tady je dohoda možná, když se dosáhne kompromisu v migraci pracovní síly.

Po Britech má smysl rozumně žádat udržení práv pro občany EU, kteří tam již jsou (k tomu jsou ostatně smluvně vázáni) a připuštění občanů EU na trh práce podle schopnosti absorpce jejich trhu práce- jinak řečeno kvótu, která není horší než dnes. Je to precedens? Ano, je, ale je to také cesta k udržení dobrých vztahů. Britové nemohou být penalizováni za to, že jejich trh práce je pružnější než v jiných zemích, a že se lidé lépe domluví, díky angličtině.

Když jsme u toho, vícekrát v životě jsem existenci společného trhu v Evropě obhajoval tím, že je to naprostá aberace ve srovnání se zbytkem světa, právě pokud jde o migraci pracovní síly mezi zeměmi s ohromným mzdovým diferenciálem.


Přečtěte si další komentáře autora:

Návrat k produktivitě

Česká lékařská komora a její nepochopení daní

Gotthardský tunel a hodonínský přístav


Představa, že by Spojené státy otevřely svoji hranici na Rio Grande s Mexikem, aby jí opevnily na Rio Usumacinta na mexické hranici s Guatemalou, byla ten příklad. Nedosti na tom, ještě by američtí daňoví poplatníci měli posílat procento svého HDP někam do Mexika. Byl jsem v bulharském nebo na rumunském venkově v chudých regionech, viděl jsem romské osady na Spiši, stejně tak jako vesnice v jižním Mexiku, a ten rozdíl mezi metropolí a periférií v není nijak výrazný.

Když chcete Korejce opravdu vystrašit, začněte mu vyprávět o perspektivě mírového sjednocení Koreje, kdy režim na severu bez boje padne, a oni otevřou hranice. Bojí se toho při tom ohromném rozdílu mezi Severem a Jihem víc než čert kříže, a to je jeden národ. Říkají, že by to nezvládli, a vědí proč. Dokonce i pro etnicky velmi homogenní země je zkrátka velmi obtížné náhlý příliv vstřebat, koneckonců Němci nemají vstřebáno dodnes, a to ten poměr vstřebávaných a vstřebávajících byl lepší než 3:1.

„Pull factor“ v podobě mzdového diferenciálu a perspektivy života v zemi, kde je potenciální naděje na zlepšení životní úrovně větší, je obrovský. Připadalo mi jako důkaz velkodušnosti Evropy a touhy po jejím sjednocení, že tohle kdy akceptovala-volný pohyb pracovní síly.

Slabší ekonomika, méně peněz z eurofondů… Přečtěte si, co bude brexit znamenat pro Česko

10 dopadů brexitu na Česko

Nyní víme, že Evropská unie se dožila prvního odchodu z klubu z důvodu existence tohoto typu stresu (přinejmenším politického argumentu), a při zpětném ohlédnutí říkám, že nemůžeme být zas až tak moc překvapeni, když k tomu přidáme další stresy typu finanční krize, anebo průlomu hranice na naší Rio Usumacinta, což je Středozemí. Není překvapivé, že to Evropa nezvládá, a je téměř jisté, že při pokračující existenci těchto tlaků se Brexit bude opakovat, a Unie se rozpadne.

Jako země, která je ohromně závislá na udržení volného obchodu, která drží vysokou zaměstnanost a spíše lidi potřebuje dovážet: nehrajme cizí bitvy na válčišti, kde prohrajeme národní zájem. Kde je český národní zájem? Zcela jednoznačně v tom, aby Británie zůstala tak blízko nám, jak jen to jen možné.

Budeme muset ustoupit, abychom mohli jít kupředu, ale i ten ústup by měl být organizovaný a plánovaný, co možná velkomyslný a do budoucna hledící.

„Aj vypiť je treba“.

Let’s remain friends.

Už jsme to jednou dokázali.

Hodnocení

Zaujal Vás tento komentář?
Ohodnoťte ho

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Chcete změnit zdravotní pojišťovnu? Máte čas do 30. září, jinak až za půl roku
Čínské turbulence na trhu s kryptoměnami
Nepovinný PES by měl podnikatelům usnadnit práci. V čem a jak?
Co je dobré vědět o superhrubé mzdě?
Polil vás v hospodě číšník? Kdo to zaplatí?
Auta
Malý crossover XC40 má po premiéře. Bude to první Volvo s…
Kolik toho doopravdy utáhne nový Land Rover Discovery? Možná se budete divit
Mitsubishi oživí jméno Evolution. Bude to koncept spojující vše, co fanoušci nenávidí
Lamborghini Huracán Super Trofeo Evo je „levná“ cesta k závodění
Člověk převlečený za sedadlo? Ano, i to je při vývoji autonomních vozů potřeba
Technologie
Další průšvih s 10nm procesem Intelu? Některé čipy Cannon Lake byly údajně odloženy
Děravý CCleaner byl nakonec zákeřnější. Cisco doporučuje obnovu systémů ze zálohy
Hotová informační průtrž. Google za dva týdny přestaví tyhle smartphony a počítače
Vyšla přelomová verze Minecraftu pro mobily, konzole a Windows 10
HEIF podporují Dropbox a Google Photos, zato OneDrive (a Windows 10) nikoli
Hry pro příležitostné hráče
Zavřít