zavřít

Ty to zvládneš.cz - ZDRAVOTNÍ STAV ŘIDIČŮ



Výběr zpráv Protextu ČTK

Protext ČTK

Na Bořislavce bude stát umělecké dílo Federika Díaze

Kancelářské a obchodní centrum Bořislavka přinese letos Praze 6 nejen výraznou a světově…

Studium MBA přináší unikátní znalosti i šanci na vyšší plat

Vzdělání je v dnešní době jedním ze stavebních kamenů úspěšného a plnohodnotného života.…

Pořiďte si levně produkty Apple

Značka Apple je pro výjimečné, iPhony mají styl, iMACy dokonalou grafiku, vše se…

 Vladimir Potanin
Vladimir Potanin
Autor: Profimedia.cz

Tři fáze všeho. Jak se Rusko chová ke svým oligarchům?

 Zámečník 30. června 2018, 22:38  -  Miroslav Zámečník
 Vladimir Potanin
Vladimir Potanin
Autor: Profimedia.cz
30. června 2018, 22:38

Rusko porodilo několik generací oligarchů. Někteří prapodivně zemřeli, jiní strávili roky ve vězení, další famózně zbohatli.

Kde jinde začít tematický zájezd po světě zasvěcený „loupeživým baronům“, než ve Spojených státech. Tam byl totiž termín „robber barons“ běžně používán od poloviny předminulého století jako označení podnikatelů, kteří vydělali ohromné peníze na surovinovém bohatství, především těžbě ropy a hutnictví, a výstavbě železnic - tedy vesměs v odvětvích, kde lze čerpat ten či onen druh ekonomické renty. Druhou ingrediencí koncentrace jejich moci bylo to, že se i výkon práva a přístup k politice dal koupit. New York jako ekonomická metropole Spojených států byl svého času přímo legendárně zkorumpovaný, koupit se dali nejen politici, ale i soudci. Omezení jejich moci docela úspěšně prosadil ještě před první světovou válkou prezident Theodor Roosevelt, ale dodnes není znakem bystré mysli podceňovat vliv nejrůznějších lobby na americkou politiku.

Není divu, že ve všech zemích, které disponovaly zdroji renty a zároveň institucionálně slabým státem, oligarchie zaplnily niky v ekosystému. A kde jinde by měl být jejich nástup viditelnější než po rozpadu Sovětského svazu, kde zkolaboval celý společensko-ekonomický systém založený na vlastnictví všech produktivních aktiv a zdrojů státem s politickým monopolem komunistické strany.

Dneska nelátáme

Píše se rok 1995 a čtyři roky po rozpadu impéria je Rusko téměř bez peněz. Transakce se jmenuje půjčka zajištěná akciemi a na první pohled je to věc ve světě financí zcela běžná. Těžko najdete investora, který by byl ochoten půjčit peníze bez odpovídajícího zajištění, a zástava akcií je úplně normální. Jenže tady jsme v Jelcinově Rusku a půjčit si chce od skupiny sedmi domácích financiérů, soukromých bank, samotný stát a nabízí do zástavy akcie 12 firem, menšinové podíly ropných a těžařských koncernů a dvou oceláren. Celou transakci organizuje tehdy mladičký, 34letý bankéř z Oneximbank, Vladimir Potanin. Za rok se stane něco, s čímž se počítalo od samotného začátku - vláda není schopna dluh splatit, a tak dochází na obvyklé řešení - dražbu zastavených akcií. Dražba je ovšem připravena tak, aby se mohli zúčastnit jenom lidé z užšího kroužku, třeba v Surgutu na západní Sibiři, kde se konala dražba akcií Surgutněftěgazu, v onen inkriminovaný den letiště nepřijímalo letadla. Nějaký důvod pro omezenou účast se vždy našel.

Historie vyžaduje kontext a připusťme, že doba byla nepřehledná: očekávalo se vítězství komunisty Zjuganova ve volbách v červnu 1996. První generace ruských oligarchů freneticky létala po celém světě a hledala někoho, kdo by do toho s nimi tehdy šel. Berezovskij podle všeho chtěl po Georgi Sorosovi až 15 milionů dolarů participace na Surgutněftěgazu, ten jej odmítl se slovy, aby „odletěl, dokud je čas, protože Jelcin prohraje“ a zajištěnou půjčku Zjuganov anuluje. Chodorkovskij hledal pro Jukos západní bankéře, kteří se na něj „dívali jako na blázna“.

Také je třeba říct, že všichni beneficienti již byli velmi bohatí, v opačném případě by žádnou půjčku vládě dohromady nedali, ale jenom Berezovskij a Potanin měli pocit, že si pomůžou, když se nechají Jelcinem instalovat do vládních pozic, Potanin byl (až po dražbě) půl roku místopředsedou vlády. Ostatní měli politiky na telefonu.

Ekonomický smysl existence oligarchů

Z čeho se oligarchové vyklubali, z čeho pocházel jejich první milion dolarů? Velmi často byl na začátku obchod a využití toho nejjednoduššího principu, který hýbe obchodem od počátku dějin lidstva - cenové arbitráže. Byl pro ni na začátku ohromný prostor daný rozdílnými cenovými relacemi vnitřního a světového trhu, který byl i při tržním devizovém kurzu udržován systémem vývozních povolení a exportních daní. Kdo chce hledat pozitivní vysvětlení, proč to v Rusku a jinde dělají, najde je v nepříliš šťastně uchopené snaze zmírnit šok z příliš rychlého přizpůsobení vnitřních cen pro domácí výrobní řetězce či spotřebitele světovým poměrům. Pašování s jedním úředním okem přivřeným a druhým skleněným, jistěže ne zadarmo.

V praxi to fungovalo podobně jako zisky u podvodů s LTO u nás, akorát v tisícinásobných dimenzích. Začátky ukrajinských oligarchů také spočívaly v obchodě s ruským plynem, který dlouho plynul za úplně jiné ceny na Západ a na vnitřní ukrajinský trh, a peníze se rodily podle toho, kam byl směřován. Příležitost, kterou si koneckonců nevymysleli, vyrobila počáteční kapitál, který mohl dále pracovat, a on opravdu nezahálel. Bankovnictví byla vhodná druhá etapa, kam vložit peníze, protože při tehdejší velmi mírné regulaci umožnila násobně pákovat zdroje.

Švédský ekonom Anders Aslund, který byl u samého začátku přeměn po rozpadu SSSR, při zpětném ohlédnutí konstatuje, že oligarchizace velké části postkomunistického světa v sobě měla cosi zákonitého - na jedné straně obrovské státní kolosy, které teoreticky mohly těžit z úspor z rozsahu, kdyby byly řádně spravovány, na straně druhé mocenské vakuum včetně strašně slabého výkonu práva.


Přečtěte si: Jak ukrást firmu?


Privatizace cestou rozptýleného vlastnictví milionů akcionářů v tak slabém právním prostředí bez institucionálního zakotvení jejich ochrany byla jenom jakousi mezifází. Rusko samo si kuponovou privatizaci vyzkoušelo na mnoha tisících podnicích a většina z nich v podstatě skončila v rukách insiderů, kteří nakonec sami prodávali, pokud bylo co. Výnos pro stát byl nulový, zato trápení dlouhé.

Oligarchické struktury fungující jako stát ve státě a disponující hotovostí, dokázaly koncentrovat majetek, ale v slabém právním prostředí tak jako tak věnovaly značnou část vytvořených hodnot na svoji ochranu a velmi nákladné „pojištění“ naakumulovaného majetku. Potíž je v tom, že takto vzniklý systém, jakkoli je zpětně racionalizován, je opět nestabilní, protože málo legitimní. Česko by mělo těmto příběhům rozumět, koneckonců díky podobným v menší škále jsme se ocitli tam, kde jsme.

Křehkost uspořádání se koneckonců potvrdila na osudech samotných „sedmi věřitelů“, kteří přišli k ovládnutí zastavených podílů za okolností, jež se opravdu nepodobají neposkvrněnému početí. Půjčky se jim okotily famózně. Nejen proto, že komoditní cyklus jim ukázal za pár let svoji vlídnou tvář, ale také proto, že začali převzaté kolosy skutečně řídit a že s využitím profesionálního managementu skoncovali s rozkrádáním konglomerátů, které ovládli.

Potanin získal 38 procent akcií největšího ruského těžaře niklu, Norilsk Nikel, za 170,1 milionu dolarů, tehdy ovšem prodělával peníze jako tryskáč ve forsáži. Zhodnotil tu investici do dubna 2018 na 11,2 miliardy dolarů, pravda bylo to před americkými sankcemi, od té doby se o pár miliard scvrkla.

Ruské kolo - car dal, car vzal?

Ze sedmi původních oligarchů, kteří participovali na půjčce za akcie, jich je pět v nemilosti Kremlu. Boris Berezovskij, který byl v té době považován za „cappo di tutti cappi“, utekl do Londýna v roce 2000 I a zemřel za záhadných okolností v roce ^ 2013. Patří mu ovšem slavná věta charakterizující podstatu začátků mnoha z nich: „V první fázi privatizujeme zisky. Ve druhé majetek, ve třetí dluhy.“

Boris Berezovskij ( Autor: Profimedia.cz )

Boris Berezovskij

Michail Chodorkovskij, jednu dobu nejbohatší z nich, přišel o většinu takto získaného bohatství (ovládal petrolejářský koncern Jukos) a poseděl si deset let v base, značnou část z toho ve vybrané destinaci na hranicích Mongolska a Číny.

Oba udělali velkou chybu - míchali se do politiky víc, než bylo po příchodu Vladimira Putina, který pro změnu vyplnil mocenské vakuum v této oblasti, přijatelné. Ti, kdo nezaregistrovali změnu politického paradigmatu a nerespektovali primát politiky nad ekonomikou, dopadli špatně.

Pouze Vladimir Potanin (podepsal „Giving Pledge“ zavazující k odevzdání půlky majetku na dobročinné účely) a Michail Fridman nepřišli ani o majetek, ani o přístup do Kremlu, a Putinova éra porodila novou generaci oligarchů, kteří se přizpůsobili notám a zbohatli famózně. Dneska jsou vesměs pod americkými sankcemi.

Ruský stát měl paradoxně nejméně dvě šance, aby získal zpět, co bylo v „prichvatizaciji“, jak Rusové z ulice nazývají divoké privatizační devadesátky, „odkloněno“. Poprvé po vypuknutí velké finanční krize v roce 2009, kdy se ruské soukromé konglomeráty (ale i státní podniky) dostaly pod ohromný tlak refinancování svých závazků vůči západním bankám, a jediný, kdo jim mohl financování poskytnout, byl ruský stát díky devizovým rezervám; podruhé v roce 2014, díky sankcím a poklesu rublu a cen na komoditních trzích. Pozoruhodné je, že stát zdaleka nevyužil všech možností, jak majetek v reverzním gardu znovu koncentrovat na sebe. On by se o něj také musel někdo starat a věrnost není totéž jako manažerská kompetence. Vladimir Putin to určitě ví, ale jak z takového systému vykřesat bez komoditního boomu hospodářský zázrak, na to ještě nikdo nepřišel.

Šest otázek k zvláštní půjčce
1. Kolik se půjčilo? 800 milionů dolarů.
2. Kdo půjčoval? Sedm ruských soukromých bank.
3. Co dostaly do zástavy? Akcie dvanácti bonitních společností v těžebním průmyslu (ropa, minerály) a dvou oceláren.
4. Za kolik se akcie vydražily? Za miliardu dolarů.
5. Jaká byla tržní hodnota? Mnohonásobně vyšší (dražby byly zmanipulované).
6. Kdo kupoval? Oligarchové, kdo jiný. (Už tehdy byli bohatí, ale tohle fungovalo jako katapult).

Dále čtěte:

Další odveta za vměšování do voleb: USA rozšířily protiruský sankční seznam o oligarchy

Abramovič už může do Británie. Ruský oligarcha získal izraelské občanství

Poučení z kauzy Čepro. Krejčířova metoda by dnes narazila na překážky

Dlouhé, dlouhé peníze. Jen slavné jméno dětem miliardářů nestačí

Letitá tradice ruky šátralky. Nepřátelské přebírání firem je v Česku oblíbenou strategií



Čtěte také

Praha  Nemocnice Na Bulovce, ilustrační foto

Praha chce se státem směnit majetek za miliardy. Jde například o budovy nemocnice Na Bulovce

Hlavní město má nemovitosti za několik miliard korun, který by chtělo směnit za pozemky a…

před 1 hodinou

 Ilustrace k eseji Proč je i dnes dobré umět se bránit

Esej: Proč je i dnes dobré umět se bránit

Také v aktuálně desáté nejbezpečnější zemi na světě, kterou Česko je, se šikanuje, mlátí,…

před 1 hodinou

 Zásobník plynu MND

Komentář: Šmejdi křičí, chyťte šmejda

Na ten telefonát lze jen těžko zapomenout. Podle hlasu volal mladý muž, místy se zajíkal…

před 1 hodinou

 Letiště Karlovy Vary

Přecpaná Ruzyně? Ztrátová regionální letiště cítí jednu z posledních šancí

Těch třiatřicet sytě červených zetorů na promrzlé a opuštěné ploše nejde přehlédnout.…

před 1 hodinou

 Národní bezpečnostní úřad

Nejdražší úřednice Lieblová se opět napojila na veřejné peníze

Poradkyně Zuzana Lieblová brala na obraně víc než náčelník generálního štábu. Nyní…

před 1 hodinou

Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Hodnocení

Zaujal Vás tento článek?
Ohodnoťte ho

Počet hodnocení: 3 | Průměrné hodnocení: 3.67

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Finance
Vrácení daní 2020 - kdy dostanete daňový přeplatek?
Kdy budou pololetní prázdniny v roce 2020?
Zdravotní pojištění u zaměstnance, OSVČ a při práci na dohodu v roce 2020
Fintech a proměna bankovního světa
Nemusíte si náhodou tento rok vyměnit řidičák?
Auta
Němci vyrábí nejméně aut za čtvrt století. Vláda už plánuje…
Škoda už prodává Octavii liftback. Jak si stojí proti konkurenci i Golfu?
Ministr dopravy si maloval dálnice. Hezký obrázek, Vladimíre, ale teď zpátky k domácím úkolům
Hennessey potvrdil 1200 koní pro Corvette C8. Největším oříškem prý bude převodovka a ECU
BMW 320d bude standardně mild-hybrid. Stejný pohon dostanou i modely X3 a X4
Hry pro příležitostné hráče