Ochabující těžba z obrovských ložisek by mohla zmenšit vliv Teheránu
Málo zemí se vyrovná Íránu ve schopnosti vytvářet u obyvatel Západu pocit úzkosti. Zdá se, že tato země je rozhodnuta stát se jadernou mocností. Teheránští islámští vůdci pomáhají radikálním skupinám na celém Blízkém východě. A jelikož se Spojené státy v Iráku nemohou hnout z místa, vliv Íránu v regionu roste a z velké části je podporován jeho nesmírným energetickým bohatstvím.
Přesto má Írán překvapivou slabinu. Jeho ropný a plynárenský průmysl, krev jeho ekonomiky, totiž vykazuje závažné příznaky nesnází. Vzhledem k tomu, že prudce stoupá vnitrostátní spotřeba energie, Írán má potíže, aby vyprodukoval dost ropy a plynu na vývoz. Když Írán důkladně nepřezkoumá svou politiku, jeho hlavní zdroj příjmů a základ jeho geopolitického vlivu by se mohly začít vytrácet. Během deseti let, jak předpovídá Saad Rahim, analytik washingtonské poradenské firmy PFC Energy, „by mohly čisté vývozy íránské ropy klesnout na nulu“.
To neznamená, že Írán nemá vydatné zdroje. Podle Statistického přehledu světové energie, který vydává koncern BP, zaujímá Írán díky 137 miliardám barelů ropných rezerv druhé místo na světě hned za Saúdskou Arábií a v dodávkách plynu je před ním jen Rusko. Jiná věc ovšem je dostat tohle všechno ze země. Írán letos těží pouze 3,9 milionu barelů ropy denně, o pět procent méně, než činí kvóta, kterou mu stanovil OPEC, z důvodu odkládání nových projektů a chybějících technických dovedností. Naproti tomu v roce 1974, pět let před islámskou revolucí, Írán těžil denně 6,1 milionu barelů.
Pro společnost National Iranian Oil (NIOC), která má na starosti veškerou íránskou těžbu, by se situace mohla ještě zhoršit. Bez zásadní modernizace zařízení by výrobu na stěžejních íránských polích, z nichž několik pochází z dvacátých let 20. století, mohl postihnout prudký pokles. Ministr ropného průmyslu Kazem Vaziri-Hamaneh v září naznačil, že bez nových investic bude těžba z íránských polí klesat přibližně o třináct procent ročně, což je zhruba dvojnásobné tempo, než jaké očekávali zahraniční ropní experti. „NIOC patrně zjistí, že i udržet daný stav bude stále obtížnější,“ tvrdí Rahim z firmy PFC Energy.
Státní příděly.
Hrozící krize Íránu je důsledkem jeho dlouholetého zanedbávání tohoto odvětví a nedostatečných investic do něho. Stejně jako v jiných zemích produkujících ropu, jako jsou Venezuela a Mexiko, se vláda chová k ropnému průmyslu jako k dojné krávě, z níž odsává výnosy pro sociální programy. Na investice vyčleňuje jen tři miliardy dolarů ročně, tedy méně než třetinu toho, co je třeba, aby produkce znovu rostla.
Tlak ještě zvyšuje politika, která podporuje rozmařilou spotřebu energie. Za galon benzinu (1 galon je 3,8 litru) se platí 35 centů, což podle názoru firmy PFC Energy pomohlo podnítit více než desetiprocentní růst spotřeby ročně. Žízeň po benzinu na domácím trhu je mnohem větší než rafinérská kapacita země, takže Írán letos doveze benzin přibližně za pět miliard dolarů, což odpovídá asi 40 procentům spotřeby země. Vláda připravuje program výstavby rafinerií v hodnotě 16 miliard dolarů, aby zvýšila kapacitu o 60 procent. Jestliže však Írán nezvýší ceny pohonných hmot, nové podniky budou znamenat jen vyšší spotřebu.
Ropný tlak by mohl být předzvěstí problémů pro prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda. Tento populistický vůdce si doma získal podporu štědrými příděly. Ahmadínedžád letos vyšrouboval státní výdaje o 21 procent, na 213 miliard dolarů, na všechno, počínaje pomocí venkovským oblastem a konče novomanželskými půjčkami na bydlení. Přislíbil také, že bude vydáno asi 16 miliard dolarů ze zvláštního třicetimiliardového fondu vytvořeného kvůli tomu, aby Íránci mohli snáze překonat budoucí těžké časy. Bez zdravého ropného sektoru by sociální výdaje Íránu mohly přivést státní rozpočet na mizinu - a znovu rozpoutat inflaci.
Írán nutně potřebuje čerstvé zahraniční investice, aby mohl podpořit ropný průmysl. Od roku 1995 Teherán přilákal asi 20 miliard dolarů na financování ropných a plynových projektů od zámořských společností včetně skupiny Royal Dutch/Shell, francouzského Totalu a norského Statoilu. V posledních letech však investice do značné míry vyschly kvůli pokračujícím obavám z nebezpečí války se Spojenými státy a rozčarování ze skoupých podmínek Íránu. Cizinci mohou uzavírat kontrakty jen s vedením jednotlivých ropných vrtů - a nikoli na provozování polí - a získávají jen malý podíl na zisku z těžby. Například italský ropný gigant ENI, stálý host v Íránu od roku 1957, produkuje asi 35 000 barelů denně, ale neočekává, že by nastalo nějaké zvýšení. „Když nebudou na Írán uvaleny mezinárodní sankce a italská vláda nenařídí firmě ENI, aby je respektovala, jsme odhodláni zůstat,“ uvádí generální ředitel společnosti ENI Paolo Scaroni, „abychom však zvýšili svou přítomnost, smluvní podmínky pro ropné společnosti se musejí změnit.“
Některé z největších íránských ropných iniciativ zbrzdilo nekonečné handrkování a otálení. Jednou z nejvyšších priorit bylo pole v Azagedanu v jižním Íránu, z něhož by se nakonec mělo těžit 260 000 barelů denně. V říjnu však Teherán zrušil kontrakt ve výši dvou miliard dolarů dohodnutý v roce 2004 s japonskou developerskou společností Inpex na rozvoj projektu. A projekt Soroush/Nowrooz společnosti Shell v hodnotě 800 milionů dolarů v Perském zálivu trpí překročenými náklady a technickými závadami. Mezitím v lednu společnost Statoil snížila celkovou účetní hodnotu 329 milionů dolarů u svého projektu Jižní Pars kvůli „problémům s produktivitou a kvalitou“ místních dodavatelů.
Hlemýždí tempo.
Není to jen ropa, co Írán nedostatečně využívá. I hlemýždí tempo jednání způsobuje, že zaostává za sousedním Katarem ve využívání obrovského příbřežního pole, o které se obě země dělí. Katar podepsal smlouvy s takovými firmami jako ExxonMobil a Shell, aby toto naleziště využily. Vyjednávání Íránu se společnostmi Total a Shell však postupovalo mnohem pomaleji. V současnosti je Írán čistým dovozcem plynu a nepředpokládá se, že by se do roku 2010 tato situace změnila.
Zahraniční energetické společnosti lobbují u Íránců, aby se situace změnila. Řídící pracovníci uvádějí, že by preferovali delší kontrakty, které by jim svěřily více kontroly a pomohly by zvýšit výnosy. Pokrok je však pomalý, protože mnozí íránští představitelé neradi poskytují cizincům smluvní podmínky, které by mohly být považovány za příliš výhodné. „Existují náznaky změny, ale nikdo nemůže vědět, jak dalekosáhlá a hluboká by mohla být,“ míní jeden vedoucí pracovník ropného průmyslu.
Dokáže Írán vyřešit svůj energetický hlavolam? Někteří experti sázejí na to, že se Teherán vzpamatuje spíše dříve než později. Za války s Irákem v letech 1980 až 1988 dokázal Írán zvýšit produkci z 1,2 milionu barelů denně skoro na čtyři miliony barelů téměř bez zahraniční pomoci, poznamenává Bijan Khajepour, předseda teheránské firmy Atieh Bahar Consulting, která poskytuje rady ropným společnostem. Domnívá se, že v příštím desetiletí by měl být Írán schopen udržet současnou produkci. Jestli se však Teherán nevypořádá s potížemi svého ropného průmyslu, země se může ocitnout v nezvyklém postavení, v němž bude sdílet pocit úzkosti Západu z rostoucí závislosti na dovozu ropy.
Proč klesá těžba ropy v Íránu
Stárnoucí pole Tři pětiny íránské těžby pocházejí z ropných polí, která jsou přes 50 let stará. Na mnoha těchto polích by se výroba mohla snižovat až o třináct procent ročně.
Nízké investice Írán nevynakládá dost prostředků na to, aby zajistil těžbu. Sankce brání Američanům v investování a přísné podmínky a zmatek ve státem řízeném průmyslu odrazují další investory.
Ropná politika Společnosti s vazbami na revoluční gardy získaly vývojovými smlouvami osm miliard dolarů a čínská společnost Sinopec dostala významné pole bez výběrového řízení.
Rostoucí spotřeba Při ceně pouhých 35 centů za galon benzinu na domácím trhu spotřeba stoupá nejméně o deset procent ročně, což Teherán nutí, aby každý rok vynakládal pět miliard dolarů na dovozy.
Pramen: BusinessWeek
Copyrighted 2006 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
