Při debatách o regulaci kouření záměrně neuvádím slovo zákaz, protože jde pouze o to, kde si kuřáci budou moci zapálit a kde ne. Nikdo nechce zakázat kuřákům jejich návyk. Nejde o omezování práva kuřáků zapálit si, ale především o právo nekuřáků dýchat „čerstvý“ vzduch.
V České republice si kouření ročně vyžádá 18 tisíc lidských životů, což je dvanáctkrát více než počet mrtvých při dopravních nehodách. Na silnicích často přijdou o život lidé, kteří nehodu nezpůsobili, stejně jako na následky kouření umírají i pasivní kuřáci. Mimochodem: Dopravní předpisy zakazují při řízení používat mobilní telefon, není ale cigareta (a především její zapalování) za volantem nebezpečnější?
Nikdo nemůže být nucen dýchat cigaretový kouř proti své vůli. Je tedy logické oddělit ve veřejných prostorách kuřáky od nekuřáků; a to nejenom pouze jakýmisi cedulkami.
Rozumím argumentům majitelů restaurací a barů z dodatečných nákladů. Chápu i jejich obavy z poklesu návštěvnosti, a tudíž i tržeb. Zkušenosti ze zahraničí však hovoří opačně. Například Irsko nezaznamenalo jakýkoliv pokles zájmu o posezení v barech a restauracích. Dokonce i v Řecku, které patří k nejkuřáčtějším zemím EU, fungují v restauracích pro kuřáky oddělené prostory a nikoho ani nenapadne, že by místo návštěvy své oblíbené taverny zůstal raději doma jen proto, že si může zapálit pouze ve vymezené části restaurace. Tvrdé protikuřácké zákony panují v Bavorsku, Litvě, Lotyšsku, Estonsku. Na zpřísnění se chystá Francie i Anglie, speciální zóny v restauracích mají Slovinci, regulaci kouření nově schválilo i Portugalsko. Ani v jednom ze zmíněných států hostinští, majitelé barů či kaváren nezkrachovali, jejich tržby neklesly. Někteří podnikatelé dokonce hovoří o tom, že se po regulačních opatřeních jejich klientela rozrostla například o matky s dětmi, které by jinak do zakouřené restaurace nešly.
