„Zatímco všichni naši vrstevníci lítali za holkama a tancovali na zábavách, my jsme v sedmnácti chodili za Barešovým tátou (otec závodníka Ladislava Bareše - pozn. red.), aby nám půjčil klíče od spartaka. Dokonce jsme někdy stihli vyměnit výfuk, aby auto znělo agresivněji,“ vzpomíná Enge v knize Legendy naší silnice.
I když největší úspěchy zaznamenal na československých a evropských okruzích, začínal v soutěžích. Poprvé se na startovní listině objevil na začátku roku 1972 při královéhradecké rallye za volantem Škody 1100. Rychle si ale uvědomil, že příprava na soutěže je časově náročná, a tak se začal soustředit na závody do vrchu.
Díky výborným výsledkům si vysloužil nominaci do československé reprezentace v rámci socialistického závodního seriálu Pohár míru a přátelství. A coby pilot Škody 130 RS získával ostruhy i na tratích domácího mistrovství. „Někdo třeba neměl rád Havířov, protože byl rychlý a záleželo víc na výkonu motoru než na jezdeckém umění.
K nahrazení chybějícího výkonu ale stačilo dobře projet přemostění a hodně pozdě brzdit,“ vybavoval si Enge krásy a strasti přírodního okruhu.
A poté to přišlo. Oslovil jej další liberecký závodník Zdeněk Vojtěch, aby spolu zkusili evropské mistrovství ETCC. První sezonu 1978 odjeli jako soukromý tým, na rok 1980 získali možnost reprezentovat Škodovku – tehdy Automobilové závody, národní podnik Mladá Boleslav – jako tovární stáj. „Nabídka spočívala v poskytnutí továrních aut s mechaniky a my museli obstarat finance. Peníze jsme sehnali, ale šetřili jsme, kde se dalo. Naše týmová liazka 706 měla nádrž na tisíc litrů, abychom nemuseli tankovat v zahraničí. Kvůli mýtnému jsme pak jezdili po vedlejších silnicích, což bylo nebezpečnější. Europabrücke jsme objížděli cestičkou na Brenner a jízda z kopce si kvůli chabým brzdám žádala pevné nervy,“ vyprávěl Enge. Dodnes nepřekonaný úspěch přišel o sezonu později – Vojtěch a Enge se Škodou 130 RS vyhráli titul mistrů ETCC.
Vozidlu ale končila homologace a následující rok tak do seriálu vyrazili s BMW. Jejich cesty se později rozdělily a Enge se stal v roce 1986 továrním pilotem BMW a za každý závod dostal dva tisíce marek.
V první polovině devadesátých let pak ještě Enge několikrát okusil české okruhy a pak se zaměřil na profesionální kariéru svého syna Tomáše. Opět se vrátil k rallye, kde ve škodovce a fordu vládl historickým kategoriím. Břetislav Enge zemřel náhle, Zdeňka Vojtěcha, který zahynul při srážce s tramvají, přežil o 22 let.
O autorovi| Ondřej Stratilík, stratilik@mf.cz
