OBĚŤ BRUTÁLNÍ VRAŽDY POHŘBENÁ HLAVOU DOLŮ V TEMNÉ KRYPTĚ, MECHANICKÁ ŽELEZNÁ RŮŽE, TAJEMNÁ MRTVÁ MILENKA - TAKOVÝCH SITUACÍ A REKVIZIT LZE V POSLEDNÍ URBANOVĚ KNIZE NALÉZT NEPOČÍTANĚ. TO SPOLU SE SVIŽNÝM VYPRAVĚČSKÝM STYLEM A PŘEKVAPIVÝMI POINTAMI ČINÍ ZE STÍNU KATEDRÁLY ATRAKTIVNÍ ČTENÍ.
Michal Urban je autorem plodným. Po debutu „Poslední tečka za Rukopisy“ následoval jeho pravděpodobně nejznámější román „Sedmikostelí“, poté ekologicky zaměřený „Hastrman“ a „Paměti poslance parlamentu“, jejichž ráz je patrný už z názvu. „Stín katedrály“ je tak už pátým opusem šestatřicetiletého autora. Dlužno dodat úspěšného autora - krom slušného ohlasu na domácím trhu jeho knihy vycházejí i v zahraničí a dočkáme se možná i nějaké dramatizace televizní i divadelní. Jenže možná právě v této obdivuhodné plodnosti je jistý problém. Umělecká reflexe skutečnosti a ještě více její originální interpretace vyžaduje trochu času - netrpělivost a snaha uvést novou knihu pokud možno každým rokem obvykle vede buď k povrchnosti, nebo rovnou rezignaci na takové cíle. Tak trochu se zdá, že něco podobného potkalo i tvůrce Stínu katedrály - o životě či o sobě se toho čtenář mnoho nedozví, už proto že jak aktéři, tak příběh samotný a kulisy, v nichž se odehrává, mají bizarní, nepravděpodobný a trochu samoúčelný ráz. Čtenářům jistě bude „Stín katedrály“ připomínat slavný román Umberta Eca „Jméno růže“. Je to ale hodně vzdálená příbuznost. Eco totiž - přes všechnu spektakulárnost - vypráví příběh realistický, tedy takový, jehož logika se srovnává s poměry raného středověku. A pozornému čtenáři k tomu nabízí výklad souvislostí příběhu, a to v takové míře, že právě tyto „odbočky“ jsou vlastně kostrou celé knihy. I Urban - nepochybně poučený a erudovaný - občas nabízí takové „osvětové“ excesy, ale jen jako zajímavou ozdobu, a jistě i proto v dosti střídmém rozsahu. Hlavní roli ale ve Stínu katedrály hraje příběh - poutavý, napínavý a kráčející rychle vpřed. Vzhledem k jeho mizivé zakotvenosti v době i poměrech jde autorovi zjevně o jedno: čtenáře především pobavit. Tomuto cíli rezignace na originální výklad doby či poměrů nepochybně prospívá. A tak je poslední Urbanova kniha „jen“ dobrou a inteligentní zábavou. V době, kdy jsou za zábavu považovány hlavně kopance do zadnic a stokrát semleté veselé historky z natáčení, je to docela záslužný počin.
(Miloš Urban: Stín katedrály, vydalo nakladatelství Argo)
