Nejpilnějšími donašeči v obchodní bance byli agenti Kos, Vítr, Jan a Pasát
Dne 11. října 1985 se v propůjčeném bytě sešel agent Státní bezpečnosti Ivo Novotný s podpraporčíkem Miloslavem Veselým. Tajný spolupracovník StB s krycím jménem Kos přinesl Veselému delikátní informaci z Československé obchodní banky. Jistá Annemari Zbojová, dlouholetá pracovnice bratislavské pobočky ČSOB a nositelka státního vyznamenání, oznámila dopisem svým nadřízeným, že odcestovala do západního Německa, aby tam pojala za manžela Roberta Fleischmanna, bankéře z Frankfurtu nad Mohanem. „Kos“ Veselému udal, že Zbojová jela do Německé spolkové republiky (NSR) v rámci neplaceného volna. Nebylo to poprvé, už předtím takto opakovaně pobývala v kapitalistické cizině. Byla totiž jazykově velmi dobře vybavená a na vedlejší úvazek pracovala jako průvodkyně Čedoku. „V ČSOB do současné doby není známo, kdo ji cestu povolil, a rovněž, zda se hodlá vrátit do ČSSR…,“ píše se v záznamu ze schůzky s agentem.
Nedávno otevřený případ někdejšího premiéra a guvernéra ČNB Josefa Tošovského potvrdil, že Státní bezpečnost ani zdaleka neoperovala jen na poli politickém, ale velmi precizně dozírala i na chod ekonomiky. Věděla o všech důležitějších obchodních transakcích a permanentně prověřovala vedoucí kádry. Rozsáhlá síť tajných spolupracovníků dokázala již v zárodku detekovat bezpečnostní rizika. Týdeník EURO si oficiální cestou vyžádal kopie některých objektových svazků, aby si o činnosti tajné policie v oblasti národního hospodářství, především v bankovnictví, učinil obrázek. Chtěli bychom se tomuto tématu věnovat i v dalších článcích. Dokumenty z objektového svazku „Československá obchodní banka“ (registrační číslo 1084) zahrnují činnost ČSOB v poslední předlistopadové dekádě. Pro veřejnost mohou být tyto dokumenty zajímavé především proto, že ČSOB hrála klíčovou roli ve financování československého zahraničního obchodu. A případ „Zbojová“ je pouze jedním z řady, který odhaluje, že se bankéř mohl dostat na černý seznam nepřátelských osob i jen tím, že se v nesprávný čas a na nesprávném místě zamiloval do nesprávného člověka.
Ta svatba se nesmí opakovat.
Šetřením uvnitř ČSOB se ukázalo, že intimní vztah Zbojová-Fleichsmann se vyvinul z pracovních kontaktů. Ženich pracoval v Berliner Handels-und Frankfurter Bank na pozici vedoucího oddělení, kde měl na starosti financování vývozu z Německa. V roce 1985 byl jednou v Praze a dvakrát v Bratislavě a Zbojová se jeho bratislavských jednání pokaždé účastnila. Mezi BHF-Bank a ČSOB byla v té době uzavřena dohoda o financování československého dovozu ze západního Německa. Šéf ČSOB Květoslav Brdička musel svatbu se západním bankéřem začít řešit. Jednal proto ve věci například s reprezentantem ČSOB ve Frankfurtu Antonínem Bezkočkou. Ten se dle sdělení agenta „Kose“ vyjádřil v tom smyslu, že si už „dovede vysvětlit, proč se v posledním období, zhruba od března 1985, u něho ve Frankfurtu rapidně snížil počet partnerů, zajímajících se o možnosti dovozu techniky a technologie do ČSSR“. Jméno Fleichsmann mu však prý nic neříká. Nepamatuje si, že by jej jmenovaný někdy navštívil. „Jestli Zbojová emigruje, je to úspěch západoněmecké zpravodajské služby a zřejmě dojde k poškození ekonomiky ČSSR, protože Zbojová zná v ČSSR podmínky a možnosti vývozu a dovozu z kapitalistických zemí, má přehled a znalost finanční situace ČSOB,“ vyjádřil se Bezkočka. Zbojová nebyla řadovou pracovnicí ČSOB. V bratislavské pobočce působila patnáct let, byla v představenstvech několika podniků zahraničního obchodu a v dozorčích radách a přednášela na vysokých školách. Šéf ČSOB Brdička proto rozhodl, že nevěstu ihned propustí a přijme opatření, aby se podobná situace už nikdy neopakovala. Jak toho chtěl dosáhnout, už nikdo nezaznamenal.
Západní banky se perou o kšeft.
Co se týká ČSOB, nejvíce informací získávala StB od svých agentů v bance. Nebyli to vrcholní manažeři, ale vesměs lidé na úrovni ředitelů odborů. Ze zápisů v dvousetstránkovém svazku a jejich porovnáním s databází spolupracovníků StB je zřejmé, že nejpilnějšími donašeči byli kromě zmíněného Iva Novotného (Kos), ještě Jan Vintr (krycí jméno Vítr), Jan Slíva (Jan) a Václav Zahálka (Pasát). Poskytovali bezpečnostním orgánům komunistického režimu všechny strategické informace. Velmi detailně byla tajná policie například seznámena s vyjednáváním banky o zahraničních půjčkách. Psal se rok 1984 a ČSOB považovala mezinárodní situaci z hlediska získávání úvěrů za velmi příznivou. Agenti Vítr a Kos souběžně hlásili, že vzhledem k trendu snižování zadluženosti ČSSR u kapitalistických bank nabídky západních finančních ústavů momentálně převyšují potřeby Československa. ČSOB v té době uzavřela dohody o poskytování úvěrů s londýnskou National Westminster Bank (patnáct milionů dolarů) a Euroban Paříž (stejná suma). Probíhala též jednání s Bank of Tokyo o úvěru dvanáct milionů dolarů. O spolupráci s ČSOB v úvěrové oblasti projevily zvýšený zájem i americké banky. V listopadu 1984 agent Pasát (Václav Zahálka) informuje o přijetí úvěru od rakouské banky Creditanstalt-Bankverein ve výši deseti milionů dolarů. Banka prý dokonce uvažuje, že v Praze otevře svou reprezentaci. Situace je údajně nadále velmi příznivá a ČSOB je schopna v případě potřeby zajistit pro ČSSR úvěr v jakékoli výši. V březnu 1985 uskutečnil šéf ČSOB Brdička cestu do Londýna, kde s National Westminster Bank podepsal úvěrovou smlouvu na dalších pět milionů dolarů. Peníze měly být využity na financování dovozu strojního zařízení do ČSSR. Brdička měl navštívit ještě další banky, aby zjistil jejich zájmy a postoje vůči naší zemi.
Tošovský neví, jak dovézt auto.
V souvislosti s otevřením reprezentace Creditanstaltu v ČSSR se opakovaně diskutovalo, kdo by ji měl vést. Bylo jisté, že to musí být československý občan. Stejně jako v případě Société Générale, jejímuž pražskému zastoupení šéfoval Matúš Púll. Rakušané dle hlášení agenta Pasáta chtějí, aby reprezentaci vedl Václav Zahálka. Jelikož už víme, že oním Pasátem byl právě Zahálka, můžeme tomu rozumět takto: agent nadřízeným sděluje, že by šéfem měl být on sám. Jeden ze záznamů StB z března 1985 například monitoruje schůzku Matúše Púlla s Josefem Tošovským, pozdějším premiérem, tehdy však zaměstnancem Státní banky československé působícím na pobočce Živnostenské banky v Londýně. O tom, kdo by mohl v Praze vést Creditanstalt, spolu též diskutovali. Během schůzky padla jména některých kandidátů, ale dotkli se i soukromých témat. Tošovský dle zápisu uvedl, že ve Velké Británii zůstane jen do konce roku, potom se hodlá vrátit do vlasti. Má však problém s převozem automobilu. Púll ho odkázal na svého někdejšího spolužáka z Vysoké školy ekonomické Čestmíra Terricha, který pracuje ve Velké Británii na pracovišti n. p. Škoda. Jako pramen těchto poznatků je uveden spolupracovník StB s krycím jménem Přestavba, který měl být schůzce Púll-Tošovský osobně přítomen. „Přestavba“ se vyskytuje i na jiných místech objektového svazku, pravidelně informoval právě o Púllových schůzkách. Týdeníku EURO se nepodařilo zjistit, jaké bylo jeho skutečné jméno. Na stránkách www.cibulka.com, kde lze vyhledávat příslušníky StB i podle krycího jména, žádný takový nalezen nebyl. Dodejme jen, že zmíněný Matúš Púll se prosadil i v polistopadovém bankovnictví. Od roku 2001 byl několik let členem představenstva Komerční banky, kterou předtím zprivatizovala právě Société Générale, pro niž před listopadem pracoval. Loni na konci února Púll tragicky zahynul při autonehodě.
Půjčky z Ameriky nechceme.
V dubnu 1985 agent StB Jan Slíva hlásí svým řídícím důstojníkům, že v ČSOB se připravují podmínky pro vstup ČSSR na bankovní trh. Vstupem na trh se předpokládá přijetí půjčky 150 milionů dolarů tak, že 100 milionů bude ve formě takzvané otevřené syndikace a 50 milionů transakcí „banka bance“. Pramen dále sdělil, že zájem o tuto operaci je ze strany západních bank velký. Největší projevují First National Bank of Chicago, Bankers Trust, National Westminster Bank, Deutsche Bank, Commerzbank, Lloyds Bank, Crédit Commerciale de France a japonská Tokai Bank. Z uvedených bank se uvažuje o spolupráci s posledními třemi. Agent Slíva StB neopomněl sdělit, že se o amerických a německých bankách v této souvislosti neuvažuje. Netřeba dodávat, že bylo politicky nepřípustné, aby socialistické Československo žilo z půjček od Němců a Američanů. Američtí bankéři si nerovného přístupu byli vědomi. V červnu 1986 dokonce navštívil ČSOB první obchodní rada amerického velvyslanectví v Praze Ross Wilson a jednal s náměstkem Milanem Vršovským. Dle sdělení agenta Vintra si stěžoval právě na přístup k americkým bankám. Doslova prý prohlásil, že většina amerických bankéřů, kteří jej v Praze navštěvují, uvádí, že „ČSSR nemá zájem o půjčky od amerických bank, i kdyby nasadili jakékoli nejlepší podmínky“. A s kým byla smlouva o půjčce 100 milionů dolarů nakonec podepsána? Přízeň opět získala National Westminster Bank. Její nabídka prý ostatní předčila, jak co do výše úrokové sazby, tak příznivou dobou splatnosti. V souvislosti s touto bankou můžeme opět připomenout jméno Josefa Tošovského. Deník MF Dnes, který před časem téma jeho spolupráce s StB otevřel, uvedl, že expremiér v osmdesátých letech dokonce v některých případech sám úkoloval komunistickou rozvědku. Týkalo se to i zmíněné banky. „T. mne požádal, abychom se pokusili získat další doplňující informace k National Westminster Bank. Ihned byla zaúkolována rezidentura v Londýně,“ měl dle MF Dnes v květnu 1988 napsat do svého hlášení Tošovského „řídící důstojník“ Sojka.
Agent určený k likvidaci.
To, že někdo s StB spolupracoval, ještě neznamenalo, že byl nedotknutelný. Naopak z dokumentů je zřejmé, že i nejpilnější udavači se čas od času stali předmětem zájmu tajné policie. Nikdo si nemohl být před nikým jistý. Jednotliví agenti pravděpodobně ani netušili, že donáší i na donašeče. Dozvíme se tak například, že agent Jan Slíva měl eminentní zájem, aby skrze zmíněného Matúše Púlla protlačil na stáž do francouzské centrály Société Générale dva zaměstnance ČSOB. Jedním z nich měl být jistý Ivan Címa (tuto informaci opět předal StB agent Přestavba, který asistoval u rozhovoru Slívy s Púllem). Poznatek byl důležitý, protože mělo jít o první případ, kdy se Slíva obrátil na Púlla s osobní prosbou. Předtím totiž Púllova pozvání k přátelskému posezení vždy striktně odmítal. Získaný poznatek byl proto předán k dalšímu operativnímu využití. „Sledovat činnost Púlla při projednávání stáže v bance Société Générale v Paříži,“ zní stanovený úkol. Jako agent StB s krycím jménem Zdeněk je mezi spolupracovníky Státní bezpečnosti registrován i Karel Muzikář, dnes prezident panevropské společnosti pro kulturu, vzdělávání a vědecko-technickou spolupráci Comenius. Sám říká, že to až dosud nijak neřešil, ale nyní je rozhodnut - protože to „blbnutí neustává“ - se kvůli registraci s ministerstvem vnitra soudit. Tvrdí totiž, že je v seznamech spolupracovníků neoprávněně, protože StB naopak sledovala jeho. A to dlouhodobě. Prohlašuje také, že Státní bezpečnost dokonce plánovala jeho likvidaci, přestože byl členem KSČ. „Všechno vyplývalo z toho, že jsem si vzal kapitalistickou cizinku. To, že já měl žigulíka a ona mercedes, stačilo k tomu, aby mě celá ulice nesnášela. A soudruzi od vnitra už tuplem. Taková byla doba,“ podotýká. V sedmdesátých letech pobýval se svou ženou nejdříve v Libanonu a posléze v Egyptě, potom se vrátil do vlasti.
„Hochštapler“ Muzikář.
Že StB Muzikáře opravdu sledovala, vyplývá i z objektového svazku ČSOB. Bylo to v době, kdy Muzikář působil jako vedoucí výzkumné sekce na katedře zahraničního obchodu pražské Vysoké škole ekonomické, kam se dle vlastních slov dostal s pomocí některých kamarádů, protože jinde ho prý po návratu do ČSSR nechtěli. Agent StB „Železo“ (vlastním jménem Jaroslav Nikl) udal, že Muzikář si přes svou známou, vedoucí oddělení akreditivů v ČSOB, v polovině ledna 1984 zajistil možnost seznámení se s přehledem akreditivů egyptských firem u této banky. „Přestože tento přehled má údajně charakter utajovaných informací, bylo mu umožněno, aby si z něho pořídil výpis,“ sdělil Nikl, který byl na VŠE Muzikářovým šéfem, vedoucím katedry. O několik dnů později měl Muzikář zájem o další informace z tohoto přehledu, a proto poslal do ČSOB své kolegyně ze zaměstnání, inženýrky Brožkovou a Dvořáčkovou. „Těm však nebyl přístup k přehledu akreditivů umožněn s odůvodněním, že musejí mít doporučení vedoucího katedry, neboť podle Muzikáře mají informace o akreditivech sloužit pro potřeby katedry,“ píše se dále. Brožková a Dvořáčková tedy navštívily vedoucího katedry Nikla, který jim odmítl jakékoli doporučení vystavit, protože katedra prý nic takového nežádala. Nikl pak obratem Muzikáře „napráskal“ StB. Tajná policie začala celou věc detailně prověřovat. Dospěla k závěru, že Muzikář může získané informace využívat pro osobní účely. Připomíná, že jeho manželka je egyptskou státní příslušnicí a vlastní v Libanonu obchodní firmu Multinational Traders s pobočkou v Egyptě, jejímž prostřednictvím Muzikář prováděl v ČSSR obchodní činnost. „Dle našich poznatků charakter Muzikáře i jeho činnost lze hodnotit jako neseriozní, kariéristický a hochštaplerský,“ vyhodnotil situaci poručík Rudolf Douša. Z dalších materiálů vyplývá, že StB nechala zjistit, s kým Muzikář v ČSOB o akreditivech jednal. Dále svým lidem zadala za úkol, aby zjistili charakter styků Muzikáře s náměstkem ředitele ČSOB Milanem Vršovským a pracovníkem Janem Slívou (agent „Jan“), jemuž Muzikář údajně nabízel spojení s libanonskými finančníky, kteří mají zájem podílet se na československých projektech v zahraničí. Při prověrce má být zachována maximální možná míra konspirace.
Nic špatného.
Karel Muzikář k historce s akreditivy dodává: „Samozřejmě, že jsem měl zájem firmě, která v Egyptě zůstala, přihrát nějaký kšeftík. Proto jsem se zajímal, kdo tam dělá nějaké obchody. Jako zkušený člověk jsem si řekl, že to zjistím přes seznam akreditivů,.“ Nezastírá, že tehdy skutečně šlo o určitou lest vůči ČSOB a že jednal v soukromém zájmu. Šéf katedry Nikl, předválečný komunista, prý udával velmi intenzivně i další kolegy ze školy. „Na jednu stranu se lísal, na druhou pak o mně třeba psal, že jsem pseudokomunista,“ uvádí Muzikář. Sám se v minulých dnech vypravil do archivu ministerstva vnitra v Pardubicích, aby si zjistil, co všechno o něm StB zjišťovala. Dnes ale říká, že není možné, aby byl veden jako spolupracovník StB, když mu byli estébáci permanentně v patách. Muzikář se vyjádřil i k případu Tošovský. „Nikdy jsme ho neměl moc rád, byl to takový studený čumák. Z profesního hlediska však na jeho spolupráci s rozvědkou nevidím nic špatného. Všechny západní vyspělé země postupují stejně. Poradce anglického, francouzského či německého předsedy centrální banky by byl hrdý na to, že má kontakt na zpravodajskou službu. Aby z nich vyrazil něco, co sám zjistit nemůže, “ myslí si Muzikář.
Roztrpčený redaktor Financial Times.
Příznačné je chování ČSOB k západním novinářům. Kupříkladu v listopadu 1986 navštívil banku berlínský dopisovatel Financial Times Leslie Colitt, původem Američan. Než byl na českých úřadech přijat, musel si dát oficiální žádost na ministerstvo zahraničních věcí. V úvodu rozhovoru v bance redaktor uvedl, že zpracovává článek o perspektivách dalšího vývoje československé ekonomiky a s ČSOB hodlá konzultovat některé údaje. Položil několik otázek. Například, jaká je celková zadluženost ČSSR k západním zemím a jak se bude dále snižovat, zda ČSSR vstoupí v roce 1987 opět na bankovní trh a s jakou částkou se počítá, jaká je plánovaná a jaká skutečná platební a obchodní bilance. Bylo jasné, že v ČSOB se toho moc nedozví. Agent Kos (Ivo Novotný) uvedl, že odpovědi mu byly poskytnuty pouze v obecné rovině, bez jakýchkoli čísel: „V průběhu rozhovoru bylo Colittovi několikrát doporučeno, aby se s některými dotazy obrátil na příslušné československé instituce, například na federální ministerstvo zahraničního obchodu či na státní plánovací komisi. Colitt k tomu uváděl, že tam mu také nechtějí nic sdělit…“ Redaktor prý dával zjevně najevo svou nespokojenost, například kroucením hlavy.
Ale Colitt se nemohl divit, že se s ním takto zachází. V září 1985 totiž do svého listu například napsal článek o „Švejkovském přístupu k chodu československé ekonomiky“. ČSSR navštívil poprvé už na přelomu a ledna a února 1977 (těsně po založení Charty 77). Z materiálů StB vyplývá, že při tehdejším příjezdu do republiky mu byly „zabaveny tiskoviny závadného charakteru, ve kterých bylo napadené naše socialistické společenské zřízení“. V průběhu pobytu uskutečnil rozhovory s „pravicovými elementy Kohoutem, Slánským a Vaculíkem“. Rozhovory s uvedenými osobami si natáčel na magnetofonový pásek, který mu byl při výjezdu z republiky zabaven. Následně byl na dobu pěti let zařazen na seznam nežádoucích osob. Okamžitě po vypršení lhůty požádal znovu o vízum. Podruhé tak přijel v lednu 1984. StB v těchto případech neponechávala nic náhodě. Rozhovor s Colittem vedli tehdy v ČSOB dva prověření agenti Vintr a Slíva.
Rozlučka u Dvořáka v Ambassadoru.
Agent StB Vintr (Vítr) pracoval v ČSOB ve funkci šéfa devizového odboru. V roce 1986 odešel do Londýna na post ředitele pobočky Živnostenské banky. Z materiálů uložených ve svazku vyplývá, že jeho spis v té době převzala rozvědka. Jako náměstek s ním měl do Londýna od 1. září 1986 odjet i známý bankéř Jan Struž, který do té doby působil v pražské centrále Živnobanky v pozici náměstka vrchního ředitele Karla Procházky (dnes je Struž předsedou Sdružení CZECH TOP 100). Těsně před stěhováním do Londýna uspořádal Struž slavnostní oběd v pražském hotelu Ambassador na Václavském náměstí. Kromě Struže a jeho budoucího šéfa Vintra se akce zúčastnili ještě dva pracovníci ekonomického oddělení ÚV KSČ, dále Stružův tehdejší nadřízený Procházka a ředitel Ambassadoru Vlastimil Dvořák (jinak též agent StB s krycím jménem Vlastimil, dnes soukromý majitel tohoto hotelu). Přítomný Vintr (Vítr) později svému řídícímu důstojníkovi popsal průběh akce následovně: „Asi po dvou hodinách odešli pracovníci ÚV KSČ a zbylá společnost byla pozvána ředitelem Ambassadoru do jeho apartmá. Důvodem předčasného odchodu pracovníků ÚV KSČ si pramen (Vintr - pozn. red.) vysvětloval tak, že Dvořák se po celou dobu oběda celé společnosti předváděl, co si vše může dovolit ke svým podřízeným. Velice pramen zarazilo, že tento byl před cizími lidmi na personál zejména slovně velmi hrubý,“ popsal hned následující den tuto akci Jan Vintr na schůzce s podpraporčíkem Miloslavem Veselým. „Když Dvořák do apartmá přinesl láhev whisky, přivedl s sebou rakouského státního příslušníka Kurzweila,“ pokračoval v popisu. Jak dále Veselému udal, z chování Kurzweila bylo zřejmé, že se s Procházkou a Stružem nevidí poprvé. Připomněl, že Jan Kurzweil je československý emigrant, majitel velkoobchodu s drobným zbožím ve Vídni. Do ČSSR přijíždí i několikrát za rok. Údajně na obchodní jednání do národního podniku Drobné zboží Praha a při těchto příležitostech pravidelně navštěvuje Struže a Procházku. Kurzweil Stružovi slíbil, že jej v Londýně navštíví, až tam pojede za obchodem. Struž měl opáčit, že bude vždy vítán. A právě proto Vintr vše „vyzvonil“, šlo přece o dlouhodobě nehlášený styk s československým emigrantem. Týdeník EURO dokument ukázal i organizátorovi oběda Janu Stružovi. Ten uvedl, že už si na průběh této akce nevzpomíná, protože to je už více než dvacet let. Docela dobře si však vybavuje, jak to chodilo v londýnské pobočce Živnostenské banky, kam se poté přesunul. O tom přineseme článek v příštím čísle.
Kavánek: Ve vedení jsou „blbci“ V říjnu 1986 se StB začala zajímat i o Pavla Kavánka, nynějšího generálního ředitele ČSOB. Stalo se tak poté, co finský konzulát v Praze si stěžoval u generálního ředitele ČSOB ve věci plateb z ledna 1985. Mělo jít o částku 30 191 finských marek, jež byla údajně bankou vedena duplicitně. Agentka s krycím jménem André (skutečným jménem Jana Bláhová) poskytla StB informaci, že chybu zřejmě zapříčinil počítač, přičemž prý věc již mohla být dávno vyřešena, kdyby banka k vzniklé situaci přistupovala seriozně. „Dle zjištění pramene se snaží celou věc 'přikrýt' nesprávným způsobem pracovník banky ing. Pavel Kavánek, který se v této souvislosti přímo vyslovil, 'že by byl ochoten a má i možnosti dát na cokoliv razítko Čs. obchodní banky'. Tyto své určité neomezené pravomoci Kavánek dále komentoval, 'že v bance jsou samí neschopní blbci a za současného kádrového sestavu vedení banky jen on sám dokáže vše řídit a vést…'“ (viz faksimile). Dnes bychom řekli, že šlo o prorocká slova. Současný šéf ČSOB však nepotvrzuje, že by se událost seběhla přesně tak, jak dokument uvádí. „Nevím, jakou věrohodnost lze přisoudit historkám, které o mně někdo někdy vyprávěl. Ten výrok se mi rozhodně nezdá být v kontextu mých tehdejších odpovědností přesný,“ reagoval Kavánek pro týdeník EURO. Zpochybňuje, že by na údajný problém s finským konzulátem mohl mít nějaký vliv. Pracoval prý na místě, kde se těmito záležitostmi vůbec nezabýval. „Jak je obecně známo, v té divné době jsem byl v pozici šéfdealera,“ dodává.
