Výběr zpráv Protextu ČTK

Protext ČTK

Pomozte ochránit uživatele internetu a zachovat svobodný internet

12. září se bude v Evropském parlamentu hlasovat o evropské směrnici o autorském právu.…

Konference o coworkingu TechoCon 2018

Kanceláře se čím dál rychleji mění, práce v nich stejně tak. Jak funguje moderní…

Konec výmluvám a začátek mluvení anglicky se blíží!

Lidský druh je mistrem ve vymlouvání se. Vymlouváme se na počasí, na únavu, na děti, na…

Úkol na pět set let. Šance Rusů na ovládnutí Arktidy stouply

Daniel Deyl 14. října 2017, 07:30  -  Daniel Deyl
14. října 2017, 07:30

Severomořská cesta oživuje ruské naděje na ovládnutí Arktidy. Může to proměnit svět k nepoznání.

Když třísetmetrový tanker Christophe de Margerie přistál počátkem posledního srpnového týdne v jihokorejském přístavu Porjong, pro příznivce ekonomické globalizace to byl prima den. Loď postavily jihokorejské firmy, doma je v přístavu Sabetta v ruském Obském zálivu, kde ji vlastní tamní Sovkomflot; jmenuje se po tragicky zahynuvším šéfovi francouzské ropné společnosti Total a do Koreje vezla norský zkapalněný zemní plyn.

Právě tak dobrý den to byl pro fandy mořeplavby: tanker urazil cestu z Norska za devatenáct dní, přičemž klíčovou část cesty z ruského přístavu Novaja Zemlja absolvoval za šest a půl dne. Co víc, neměl s sebou jako doprovod ledoborec, což dosud bylo pro lodi plující trasou řečené Severomořské cesty nemyslitelné. Posledně jmenovaný fakt je trochu zkalen skutečností, že loď má klasifikaci Arc7, což znamená, že je sama de facto ledoborcem; ale triumfem svého druhu taková cesta přesto zůstává.

Lepší než Suez

Daleko největší radost však měli Rusové, především ti, jimž leží na srdci osud Severomořské cesty coby nástroje všeobecného ekonomického oživení jejich země. Trasa vedoucí Severním ledovým oceánem byla dosud nejvíce využívaná za sovětských dob, kdy tamní provoz dosahoval objemu až 6,58 milionu tun ročně (v roce 1987). Po radikálním útlumu v 90. letech přišel pozvolný růst až na 1,46 milionu tun v roce 2013, ale po něm zase pokles; v loňském roce takto absolvovalo celou cestu z Evropy do Asie jen 40 tisíc tun nákladu.

Relativní výhody i nevýhody Severomořské cesty byly již mnohokrát dobře popsány. Pro shrnutí: cesta z východu Asie do západní Evropy Arktidou je o 37 procent kratší než dosud nejpoužívanější trasa přes Suezský průplav. Na druhé straně drsné podmínky, nevypočitatelnost počasí (a tím rostoucí náklady na pojištění) a nezbytný doprovod ruských ledoborců cestu prodražují; pro mnohé případné zájemce neúnosně.

Na severomořské cestě je opět rušno

Když jedna z těchto potíží odpadne, ze Severomořské cesty najednou bude atraktivní partie. To měl také na mysli ruský prezident Vladimir Putin, když o křtu tankeru Christophe de Margerie v Sabettě letos na jaře mluvil jako o „klíčové události“. Fakta mu dávají za pravdu: již dnes lze Severním ledovým oceánem plout po šest měsíců v roce namísto obvyklých čtyř. Klimatologové navíc předpovídají, že někdy v letech 2030 až 2050 bude v létě oblast zcela bez ledu, což dopravu opět o něco urychlí. Lze si tak snadno představit, že z ruských arktických přístavů, jejichž jména dnes něco říkají pouze lidem se zálibou v totální nehostinnosti - Salechard, Dudinka, Tiksi -, se stanou důležité logistické uzly globálního obchodu.

Kletba Sibiře

Jenže to všechno je jen malé pivo. Globální oteplování, jež většina ostatního světa vnímá jako hrozbu, může mít za následek daleko víc než pouhé otevření Severního ledového oceánu mořeplavbě. Může pomoci zlomit zeměpisnou kletbu, jež po bezmála tisíc let drží Rusko v hlubinách zaostalosti, kletbu jménem Sibiř.

Takové tvrzení potřebuje obšírněji vysvětlit. Ruská zaostalost ve schopnosti využívat zdroje (ať se držíme ekonomických termínů) přírodní i lidské má v geografii přímý původ. Důvodů je několik a některé z nich jsou zjevné již při letmém pohledu na mapu. Zaprvé Rusko nemá na své západní hranici žádnou slušnou geografickou oporu, na níž by mohlo stavět svoji obranu. Ať už vládnete z Moskvy, nebo Sankt Petěrburgu, zbývá vám jen koncept nárazníkového pásma. Ukrajinci si ho užívají dosyta po staletí a okusili jej - naštěstí jen „na věčné časy“ - i Češi. Takový nárazník se periodicky rozpíná a smršťuje; to sice způsobuje, že dějepis není nuda, ale také je to pro dotyčného azbukového vládce strašlivě drahé.

Tento vládce tedy musí značně ždímat svoji zemi, aby svůj bezpečnostní nárazník ufinancoval. A jestliže stran bezpečnosti se k němu zeměpis zachoval nepěkně, stran zdrojů si z něho vyloženě utahuje. Rusko má obrovské zásoby všeho, nač si vzpomenete - počínaje ropou a plynem přes zlato a diamanty až třeba po molybden nebo palladium. Smůla je, že toto bohatství není schopno účelně využít k vlastnímu rozvoji.

Nešikovné řeky

Zase stačí pohled na mapu: při obrovské rozloze 17 milionů čtverečních kilometrů je pochopitelně kardinálním problémem logistika. Takový problém lze nejlevněji řešit říční dopravou. A skutečně, například v celém Německu nenajdete místo, které by se nacházelo dál než 50 kilometrů od nějaké řeky splavné až do Severního, Baltského či Černého moře. Rusko má velkých splavných řek habaděj - jenže téměř všechny tečou, s odpuštěním, úplně pitomým směrem, do Severního ledového oceánu.
Jenisej, Irtyš-Ob, Lena, Kolyma - všechny řečené veletoky končí vmrazivých arktických vodách, kde, jak již bylo řečeno, chcípl mamut.

Výjimky jsou dvě akvzteku jsou snad ještě více než to zpropadené pravidlo samo. První je Volha, která sama obstarává dvě třetiny veškeré ruské říční dopravy. Naneštěstí však teče do Kaspiku - tedy pouze do jezera, byť je velké, mezinárodní, slané a nechá si říkat moře. Druhou výjimkou je Amur. Ten odvodňuje úžasný kus země v Rusku i Číně a míří do Pacifiku; ovšem naneštěstí je prakticky nesplavný a pro nákladní dopravu využitelný jen minimálně. (Jak minimálně? Berme to tak, že město Nikolajevsk na Amuru, kde sídlí námořní přístav, má 22 tisíc obyvatel, o něco méně než Krnov.)

Běžně dostupná a středoškolsky povinná fakta této zlomyslné geografické hříčky zde opakujeme proto, že jejich kombinace má strašlivé následky. Nemožností používat říční dopravu k širšímu mezinárodnímu obchodnímu kontaktu to zdaleka nekončí. Jihoseverní orientace většiny velkých řek vasijském Rusku například brání i rozvoji pozemní infrastruktury. Každé jaro začnou tyto řeky na jihu Sibiře nabývat tajícím sněhem, a to ve chvíli, kdy na jejím severu je ještě hluboká zima.

Protože sever Ruska je jedna velká rovina, stačí málo, aby se jarní proud - například při setkání s překážkou v podobě ledu - prostě rozlil do okolí. Výsledkem je, že celých deset procent ruského území, tedy plocha o rozloze Španělska, Francie, Británie a Německa dohromady, je dokonale podmáčených a ke stavbě tolik potřebných silnic či železnic zcela nezpůsobilých.

Jakutské peklo

Jak to ovlivňuje praktický život? Například takový Jakutsk, město zhruba velikosti Brna, sice na rozdíl od mnoha méně šťastných sibiřských měst silniční spojení se západem země má (z Moskvy je to autem necelých osm a půl tisíce kilometrů), ovšem využívat je lze jen v zimě, kdy zamrzne řeka Lena. Jakutsk totiž příhodně leží na jejím východním břehu. Po zamrzlé hladině tam náklaďáky až do hmotnosti 25 tun vesele dojedou - pokud se ovšem mrazem nezlomí v zatáčce, protože Jakutsk, požehnané to místo, s naměřenými -87 stupni Celsia zdatně sekunduje pólu planety. V létě však vozí náklady přívoz, jedno auto po druhém. Tamní byznys pak logicky nemůže být zrovna blitzkrieg.

To vše dohromady má za následek, že v přírodně nesmírně bohaté asijské části Ruska, jež tvoří tři čtvrtiny jeho rozlohy, žije jen 13 procent obyvatel země. „Nedaleko Jakutska existuje místo, kde lze těžit diamanty průmyslové kvality meteoritického původu“ řekl Sergej Čerkasov z moskevského Státního geologického muzea Vladimira Vernadského na loňské přednášce pro Ruskou akademii věd. „Nic se tam ovšem neděje, protože nejbližší komunikace je od toho místa vzdálená přes dvě stě kilometrů“ byl nucen dodat.

Proč je problém silnici postavit? „Abychom celou tu oblast mohli developersky podchytit, museli bychom obsadit 300 tisíc pracovních míst,“ říká Čerkasov, „v dané oblasti nicméně žije pouze deset tisíc lidí.“

Člověku uvyklému západní individualistické tradici to stejně může připadat jako nesmysl. Když se ví, že tam a tam leží veliká hromada peněz, spíš dříve než později se najde podnikavec, který je ze země dostane. V Rusku to však funguje jinak. Dosud tam platí zákon z 60. let (mírně novelizovaný v 80. a v 90. letech), podle něhož všechno, co je pod zemí, patří státu. Pokud chce vaše firma cokoli těžit, může zažádat o licenci a třeba ji i dostane; ale musí šest procent z toho, co najde, automaticky státu odevzdat (kromě normálních daní).

Šest procent!

Tady se to začíná komplikovat. Kolik je třeba u Jakutska diamantů, totiž musíte nahlásit předem, na což existuje složitý formulář, pro jistotu nekompatibilní s metodami, jimiž se zjišťují srovnatelné věci na Západě. „Když zásoby přeceníte nebo zjistíte, že je neekonomické je vytěžit do mrtě, nebo z jiných důvodů vytěžíte méně, než bylo odhadované množství, nevadí - pořád musíte zaplatit původně dohodnutou částku,“ píše v textu Ruský systém podávání hlášení o nerostných zásobách a nalezištích Nikolaj Vlasov, šéfgeolog britské těžařské firmy Peter Hambro Mining. A pokračuje: „Když se naopak váš odhad ukáže jako příliš nízký, musíte doplatit do řečených šesti procent, a ještě jste podezřelí z podvodu.“

Arktida své návštěvníky zocelí

Ruské vládce (Putina nebo kohokoli jiného) to celé staví před dilema, které nemá dobré řešení. Bezpečnostní nutnost jim diktuje držet všechny zdroje velmi natěsno. Nic než maximálně centralizovaná moc neumí zajistit bezpečnost země, velí ruská zkušenost od Bátú-chána přes Napoleona po nacisty. Zároveň nic než táž centralizovaná moc neumí z domácích zdrojů zajistit alespoň stávající míru využití přírodního bohatství. Nornickel by dnes nebyl jednou z nejúspěšnějších ruských firem, kdyby Stalin kdysi nenahnal první osídlence do tamního pracovního tábora bičem.

Pokud tedy Rusové nebudou chtít pustit ke svému sibiřskému bohatství zahraniční mozky a kapitál (podobně jako je už Putin vyhnal z ropného sektoru), mají dvě možnosti. První z nich se snadněji řekne, než provede, a sice vychovat vlastní elitu.

Bičem se však taková elita vychovává špatně; pod namířeným samopalem lze vykopat kanál spojující dvě řeky, ale blbě sestrojíte mikročip - nebo třeba kvalitní vrták. Důkazem budiž Kolský superhluboký vrt. Ruští geologové vrtali u Murmanska 22 let díru o průměru 23 centimetrů a konečné hloubce 12,26 kilometru, aby nakonec projekt v roce 2006 opustili, protože dole bylo teplo, na něž vrtáky ruské provenience nebyly zvyklé. O pět let později nechala ropná firma Maersk Oil vyvrtat v Kataru díru jen o pár metrů mělčí (ačkoli celkově delší); zabralo jí to 36 dnů.

Civilizační strop

Zacelit takovou díru v technologické výkonnosti současnými prostředky je stěží udržitelné. Zdá se, že Rusko narazilo na svůj civilizační strop. Pro srovnání, Eskymáci se s ohromnou vynalézavostí naučili přežít v extrémních přírodních podmínkách, ale právě tyto podmínky jim už nedaly prostor pro další vývoj. Rusové se naučili nejen přežít, nýbrž i vydobýt si místo v mezinárodním povědomí; ovšem jejich omezení, daná zčásti geografickou loterií a zčásti jejich vlastní reakcí na výsledky této loterie, jim další postup velice ztěžují.

Až teď, paradoxně díky jinak obávanému globálnímu oteplování, se Rusku otevírá šance dělat věci jinak a snad účelněji. Na první pohled to tak nepůsobí: tající permafrost způsobuje, že celá města (třeba zmiňovaný Norilsk) se fyzicky hroutí, když základy jejich budov najednou povolují. Metan, jenž se z téhož důvodu uvolňuje ze sibiřských ložisek do ovzduší, může nadělat škody, jež si neumíme ani pořádně představit, natož je vyčíslit. Tam, kde spoléhají na dopravu po zamrzlých pláních, již dnes registrují o dvanáct „pohybuschopných“ dnů ročně méně než před deseti lety. To všechno může Rusům (a leckomu dalšímu) život spíš dál zkomplikovat než usnadnit.

Ale totéž oteplování s sebou nese i naději - a nejen proto, že ze strašlivého mrazu může učinit mráz o stupínek snesitelnější.
Může nechat tát řeky dříve a tím pádem postupně zmenšovat obrovité močály. Asfaltová silnice nemusí být v budoucnu takový luxus jako dnes. To může podstatně snížit práh pro vstup do jakéhokoli byznysu. To by pak, v průběhu generací, snížilo závislost Ruska na centralizované moci svých vládců. A z toho mohou profitovat Rusové sami - stejně jako jejich sousedé.

A kdy by to tak mohlo být? Těžko říci, ale současný model se vyvíjel necelých 500 let. Žádný spěch.



Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Počet hodnocení: 6 | Průměrné hodnocení: 5.00

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Čtěte také

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Platíte víc za vlak kvůli slevě pro studenty a důchodce?
Za černý odběr elektřiny jsou vysoké pokuty. Jak se mu vyhnout?
Kdy se v ČR zakáží zvířata v cirkusech?
Práva poškozených při dopravní nehodě: kdy se nevyplatí policii nevolat?
Máte alergii na podzim?
Auta
Bude elektrické retro novou módou? Nejen Peugeot 504…
Elektrický VW I.D. Buzz Cargo zastane roli řidiče i skladníka. Na trh přijde za tři roky
Od Felicie po Octavii RS: 10 nejlepších ojetin značky Škoda
Opel Combo Life je zajímavá alternativa k MPV (české ceny + první jízdní dojmy)
Jaguar E-Type, Range Rover a Land Rover Series I: Za volantem britských klasiků
Technologie
Skype 8 nabídne pokročilejší správu stavových zpráv a jasnější indikaci aktivity
31,5″ 4K monitor od Philipsu s DisplayHDR 600 a USB-C dokovací stanicí. Má i Ethernet
Chrome 69 už části adres URL neskrývá. Chrome 70 s tím znovu začne, komunita nesouhlasí
Intel oživuje 22nm proces. Čipset H310C bude asi přeznačený křemík H110
Smartphony mají všichni, OnePlus se pouští do výroby televizorů
Hry pro příležitostné hráče