Patrik Hartl: Smíchem porážím smrt

 Boříková 24. prosince 2017, 06:19  -  Hana Boříková
24. prosince 2017, 06:19

Patrik Hartl píše další knihu. Zase o vztazích. A možná jednou napíše divadelní hru bez herců.

Patrik Hartl se směje jako kůň. Vlastně spíš hýká. Je to nakažlivé. Komerčně nejúspěšnější spisovatel beletrie, kmenový autor a režisér divadla Studio Dva tuhle emoci evidentně miluje na divadle i v životě. Když vypráví, že by jednou mohl zkusit napsat divadelní hru bez herce, nesměje se. Zato já ano. Potěší ho to.

Při psaní knih není tak přímočarý. „Knížky jsou velmi intimním prostorem a tam se velmi rád pohybuju v různých valérech emocí. Člověk, když je sám, je otevřenější a citlivější, než když sedí vedle neznámých lidí v divadle. Když vymyslím dráždivou situaci, v knížce ji čtenář ocení, jako divák nikoli. To se týká třeba i myšlenek. Některé věci, když se řeknou nahlas, jsou neakceptovatelné. To je na knížkách krásné. Proto nejraději píšu knížku,“ vysvětluje. Patrik Hartl je na rozhovory velmi skoupý, letos jich poskytl jen pár, týdeník Euro byl poslední. Až do vydání nové knihy si vzal Hartl mediální klid.

Patrik Hartl
• Narodil se v roce 1976 v Olomouci.
• Vystudoval filmovou režii na FAMU.
• Za posledních čtrnáct let zrežíroval dvacet dva divadelních inscenací, devět z nich sám napsal. Jeho vlastní komedie Klára a Bára (2006), Soukromý skandál (2011), Hvězda (2013), Hovory o štěstí mezi čtyřma očima (2014), Vysavač (2015), 4 sestry (2016) a Líbánky na Jadranu (2017) měly úspěch a bývají vyprodané.
• Patrik Hartl je kmenovým autorem a režisérem pražského divadla Studio Dva.
• V roce 2012 vyšla knižní prvotina Prvok, Šampón, Tečka a Karel. Jeho druhý román Malý pražský erotikon (2014) se stal nejprodávanějším titulem české beletrie, stejně dopadl i dvojromán Okamžiky štěstí (2016).

Co je těžší. Napsat divadelní hru, nebo knížku?

Každé jinak. U knížky je to především otázka výdrže – musím vydržet ji napsat. V každé knížce je děj tak na pět her. Jinak mi psaní knížky připadá docela snadné. U hry je těžké respektovat spoustu řemeslných pravidel a stavbu hry, pokud chci, aby lidé byli nadšení.

Jaká pravidla třeba?

Divadelní hra nesmí být moc ukecaná, nesmí v ní být situace, která zdržuje tok děje…

Není úspornost to nejtěžší?

Já se snažím být úsporný i v knihách, ale divadlo je nemilosrdnější. S herci vyhazujeme každé slovo, které nemusí být vyřčeno… I když já se už snažím psát bez zbytečností. Musím respektovat malé množství prostředí, ve kterých se příběh odehrává. Přestavby diváky štvou a zdržují. V divadle by se měl člověk cítit pohodlně. Když je komedie příliš složitá co do faktů nebo informací, špatně se vstřebává. Aby se divák mohl smát, mohl se těšit, musí jednoznačně vědět. Když ho příliš zatížíte, dostáváme se do žánru, ve kterém se já nepohybuji. Hra pak může být kvalitní, ale lidé se nesmějí. Já toužím, aby byli lidé nadšení. Snažím se ovšem dělat komedie, které nejsou blbé. Rozdíl mezi komedií chytrou a tou pro hloupé diváky je chytřejší obsah, forma musí být jednoduchá vždy.

Pro vás je smích alfou a omegou…

Ano, v divadle jo. Když se sejde šest stovek lidí ve tmě, musejí se smát… Jinak je to smutné. Já jsem režíroval Bergmana nebo Dostojevského. Je v tom i určitý půvab, když dokážete rozbrečet lidi, ale to mě tak nebaví. Já je raději rozesměju, brečící lidi nevyhledávám.

U knížek je to výrazně jiné. Ty jsou velmi intimním prostorem a tam se velmi rád pohybuju v různých valérech emocí. Člověk, když je sám, je otevřenější a citlivější, než když sedí vedle neznámých lidí v divadle. Některé emoce o samotě vstřebává rád a nechce je vstřebávat kolektivně. Jako třeba emoce spojené s erotikou. Když vymyslím dráždivou situaci, v knížce ji čtenář ocení, jako divák nikoli. To se nehodí. Některé věci si člověk může dovolit jen v knize, knížka má tu moc, některé intimní věci se pro jiné médium nehodí.

Je umění nebýt na divadle příliš intelektuální a zároveň nebýt příliš blbý?

Umění je bavit se nad věcmi, které jsou komplikované, a nikoli černobílé, a umět je ztvárnit a zobrazit tak, aby se lidé smáli. O to se snažím. Všechny moje hry, když je odvyprávím ve třech větách, jsou vlastně smutné. A mě baví, když se tomu lidé smějí. To není jednoduché.

Vyprodáno. „Když někdo vyprodá divadlo pro 200 lidí, to je jak malina. Ale šest stovek, to už je darda,“ říká Patrik Hartl. Jak se to daří Studiu Dva, jehož je kmenovým autorem a režisérem, ale vlastně neví.

Ve smyslu: Neberte ten život příliš vážně, stejně z něj nevylezete živí?

Člověk v okamžiku smíchu poráží smrt. Většinou si uvědomujeme, že jsme tu zbytečně, nic moc velkého během života neuděláme ani nezměníme svět. Dokonce každý den nám připomíná, že žití není žádná výhra. Tím, že se tomu umíme zasmát, porážíme svoji omezenost. To je velký dar. Když se smějeme, nemyslíme na to, co nás trápí. To jsou desítky malých orgasmů, v hlavě nemáme nic, co by nás poutalo k problémům a ke smrti. Poletujeme nad životem, neprodíráme se jím. Proto autoři rádi píší vtipné hry a diváci vyhledávají komedie.

V knihách rozebíráte osudy spousty lidí, na druhé straně píšete hry pro jednoho herce. To nikdo moc nedělá...

Protože to je těžké. Lidé, kteří do divadla nejsou zvyklí chodit, říkají, že za ty peníze chtějí víc než vidět jednoho herce. Bez znalosti kontextu je volba jasná. Musím je přesvědčit, že to stojí za to. Že to může být dokonce zajímavější. Mě ale baví velké výzvy, tak jsem napsal one woman show pro Evu Holubovou a one man show pro Boba Klepla.

Jste spjatý se Studiem Dva. Jak těžké je vybudovat divadlo, které funguje bez dotací a má na několik měsíců dopředu vyprodáno?

Ta otázka spíše směřuje na producenta Michala Hrubého. Já to nevím, jak se to dělá. Myslím ale, že ani on to neví. On je hrozně odvážný. V prvních letech se nebál investovat všechen svůj majetek do divadla. Vždy si na sebe sezona tak tak vydělala, všechen zisk šel na zaplacení dluhů a na pokrytí nákladů na příští sezonu. On tak dlouho riskoval finančně i dramaturgicky, až se postupně ukázalo, že to diváky nějak přitahuje. Poslední risk byl, když jsme upravili tento prostor pro 600 lidí, to je fakt hrozně moc (divadlo sídlí od roku 2013 na Václavském nám. v bývalém kině Blaník – pozn. red.). Když někdo vyprodá divadlo pro 200 lidí, to je jak malina… Ale šest stovek už je darda. Já nevím, co byl ten zlom. Já nevím, proč k nám diváci chodí. Já na to nemám vliv. Já se u každé hry snažím, abych nadchl co nejvíc lidí, ale dělám to pro ten pocit, ne abych něco vyprodal. Já se vlastně úspěchem nezabývám, myslím, že nejde vykalkulovat. Není na to žádný mustr. Musím překvapit, to vím. Diváci asi chtějí vidět něco, co ještě neviděli… Možná jsou to ty naše hezké uvaděčky. Nebo ti herci.

Jak se vám povedlo přitáhnout do divadla Studio Dva ty největší hvězdy?

Já pracuju jen s lidmi, kteří mě přitahují. A Michal taky. Tady je kalkul strašně malý.

Už jste v zisku?

Ano. Teda snad. Já o našich financích vlastně nevím nic. Já jsem se o čísla nikdy nezajímal. Mě představa, že napíšu hru, která nás zruinuje, hrozně nervovala. Myslím, že tak prvních sedm let fungování divadla bylo alfou omegou zaplatit lidi, bylo to o držku. Já nechci ani vědět, kolik stojí vyrobit moji komedii. Mě to stresuje. Když mě třeba napadne, že se herec propadne stolem, tak kdybych věděl, kolik to stojí, pak bych si řekl, že z toho stolu raději jen spadne. Já se jen zeptám: Můžu si tohle dovolit? Oni mi většinou řeknou, že jo.

Nejkrásnější na knihách je, že každý nápad je zcela zdarma. Můžu si dovolit naprosto cokoli. Ta svoboda je absolutní. V divadle musím uvažovat alespoň tak, že je potřeba mít tolik herců, aby se mi vešli do auta, když se jede na zájezd. V knížce mám zhruba 70 postav. To bychom v divadle neutáhli. Nevešli by se ani do šatny, nehledě na to, že by si diváci nepamatovali, kdo je kdo. A jsme u těch pravidel. Chceš-li dělat úspěšnou komedii, minimálně šedesát postav škrtni. A jestli má být super, myslím, že stačí, když v ní jsou čtyři. Za tu hodinu a půl se lidé tak akorát stihnou do nich vžít. A úplně specifická je one man show. Ta vás může zvednout ze židle, protože jste se za tu hodinu a půl vcítila do toho člověka tak, že vás opravdu zajímá, můžete ho obdivovat, vyprovokuje vás, vytvoří se silné pouto. Silnější než mezi divákem a čtyřmi herci. To je zajímavé. Zvláštním experimentálním úkolem by mohlo být napsat divadlo bez herce. Ještě to myslím nikdo nezkusil.

Při psaní knih si věci jen představuji, nic neriskuji. Mohu spát se šedesáti ženskými, a nemusím na kožní, popisuje Patrik Hartl.

To je pořádná výzva.

Mě už to napadlo. V zásadě si myslím, že by to šlo, ale už by to nebylo pro mainstream, nýbrž pro fajnšmekry…

Jak by to vypadalo?

To nebudu prozrazovat. Třeba to jednou napíšu, až mě herci začnou štvát. Ale šlo by to.

Co si píšete do kolonky povolání: autor divadelních her, režisér, herec, spisovatel?

Spisovatel a režisér. V tomto pořadí.

Začalo to ale naopak…

Začalo to v patnácti letech, když jsem maloval obrazy. Nejdřív jsem si myslel, že budu výtvarník. Pak v šestnácti jsem začal hrát v divadle v Olomouci, takže jsem si myslel, že budu hercem. V sedmnácti jsem začal psát hry a režírovat je. Moje první komedie byla hra Čekání na Kamilu, což byla vážná hra, ale lidé se tak smáli, že jsem začal říkat, že je to komedie. Opravdu. Nejdřív jsem řekl tatínkovi: To je konec, oni se smějí. On trval na tom, že to musím ustát a vyrovnat se s tím. To bylo po generálkách, takže jsem přišel za herci a řekl jsem jim: Hrajte pořád úplně stejně, jen odteď je to komedie. Tenkrát jsem zjistil, že mi asi komedie půjdou lehce. Na FAMU jsem se rozhodl jít až těsně před maturitou. A na režii jsem šel, protože jsem viděl film o Jimu Morrisonovi, kterého jsem miloval, a ten šel na filmovou režii do Los Angeles. Do té doby mě to nenapadlo…

Co teď čtete? Dostanete pod stromeček knížky?

Já jsem nečetl knížku už dvacet let. Dřív jsem strašně četl a moc mě to bavilo. Teď už ale nemůžu. Já pořád něco píšu a čtu po sobě, to je stejné, jako byste pořád jedla špagety a pak si je dala znova, i když si můžete dát pořádný kus masa. Ani kurva nechodí do práce, když má volno, říkal Lasica, když jsem se ho ptal, na co chodí do divadla. Chci hrát ve volném čase ping-pong nebo třeba fotit.

Co vám to tu visí na šňůře?

(V kanceláři na prádelní šňůře visí hustě popsané stránky.)

To je moje nová knížka, obsahy všech 29 kapitol. Jsem na straně 35. Napřed vymýšlím zhruba čtyři měsíce obsahy a ty docela podrobně zaznamenávám. Když jich mám třeba 75 stran A4, tak je teprve začnu rozepisovat. Když chci, aby se to dobře četlo, musím dopředu velmi dobře vědět, co se stane za 50 stran.

Vy jste hodně strukturovaný.

Já jsem přepečlivý a velmi strukturovaný člověk. Když jsem chodil do domu pionýrů do modelářského kroužku, návrh modelu jsme si nejdřív nakreslili, na dýhu narýsovali všechny jednotlivé díly, ty jsme pak vyřezali a teprve nakonec jsme je začali slepovat. Nenarýsovat přesně každý díl, výsledek by nedržel pohromadě. Tak jsem se naučil pracovat. Všechno spolu v knize musí ladit, systematicky se vracím k postavám, situacím… Musím vědět, jestli se o někom mám zmínit už ve druhé, nebo třeba až v šesté kapitole. Pro mě je důležité vědět nejen, jak příběh skončí, ale i jak bude postupně probíhat.

O čem ta kniha bude?

To nemůžu říct.

Zase vztahy?

Zase lečo… Já píšu jen o tom, co se mi může reálně stát. To jsou situace, které mě nejvíc vzruší. Se všemi těmi postavami se identifikuju.


Přečtěte si další rozhovory:

Petr Pavel: Česká armáda? Jde správným směrem, ale pomalu

Jana Černochová: Snad se s námi bude Šlechtová bavit víc než Stropnický

Ivan Bartoš: Jsme jediní racionální

Ivana Tykač: S obědy jsem původně chtěla pomoci jednorázově

Thomas Archer Baťa: Nejmladší z rodu Baťů


To musíte trpět. Některé ty postavy dostávají pěkně zabrat…

To je voyeurismus. Mně se to neděje, já si to jen představuju. To je menší bolest. Já to neprožívám, nic neriskuju. Můžu letět třeba do kosmu a neriskuju, že tam zhebnu. To je super. Já můžu spát se šedesáti ženskými, a nemusím na kožní. A doma mám klid. A všichni jsou se mnou spokojení. Já nemusím být nevěrný, já si všechno představím, napíšu a jsem ukojený.

Škoda že to je nepřenosné…

Pokud knihu napíšu dobře, i čtenáři mají pocit, že to prožili. Když čte kluk dobrodružnou knihu, on v tom pralese je, drží mačetu, když proti němu vyběhne gorila. Hele, je to mnohem lepší než bungee jumping nebo lyžování. Je to levné a nic se ti u toho nestane.

Vy máte ty postavy promakané, prostředí nemocnice nebo fotbalu působí hodně autenticky. Jak se na psaní takové knihy připravujete?

Dělám si rešerše a pak se potkávám s lidmi. Třeba fotbal jsem konzultoval s bratrem Tomáše Rosického, který mi vyprávěl, jak vypadá trénink, co jí fotbalista, kolik toho naběhá, jak to vypadá v mládežnickém fotbale. Nepíšu, co mi odborníci říkají, ale vymyšlené situace s nimi konfrontuju. Třeba můj otec je plastický chirurg, takže ten mi dělal konzultanta. Knihy musejí být autentické, musejí umožnit čtenáři vcítit se do postav. Velmi důležité jsou detaily. Ptám se třeba, kolikrát si myje chirurg za den ruce, jak vypadá večer jeho kůže, na něco lidského, co si lidé umějí představit. To se dozvím od odborníků, i když se často rozesmějí, když jim kladu takové otázky.

Proč jste přestal dávat rozhovory?

Já už nemůžu. Už jich bylo moc. Nejdřív jsem měl radost, že někomu můžu říct, co cítím, pak jsem to ale říkal tak často, že mě to přestalo bavit. Když mluvíte o sobě moc často, je to otravné. Novináři se ptají pořád na to samé. Je to pochopitelné. Nemám nic proti médiím. Vůbec ne. Já jsem měl radost, že si mě někdo všiml, už ale ne. A taky se ve mně nestihlo nic nového stát. Požádal jsem proto o mediální prázdniny. Dávat pořád rozhovory není ani inspirativní, když máte utříděné myšlenky. V zásadě říkám pořád to samé. Ani vás by to nebavilo. Všechno, co toužím lidem říct, nacpu do knihy. Já vlastně ani nechci, aby se mě na ty nejzajímavější věci někdo ptal.



Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Počet hodnocení: 2 | Průměrné hodnocení: 5.00

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Čtěte také

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
6 zásadních rozdílů mezi předčasným důchodem a předdůchodem
Kolik peněz si vyděláte, až odjedete na dovolenou?
Co je dobré vědět o operativním leasingu?
4 věci, co nás naučila tento týden poradna
V oblíbených destinacích je litr benzínu dražší až o 9 korun. Kde natankovat na cestě k moři?
Auta
Retro: BMW M1 po 40 letech stále marně čeká na duchovního…
15 věcí, které o Facebooku možná nevíte, ale Zuckerberg o vás ano
BMW řady 8 má digitální kokpit, pohon všech kol a karbonovou konstrukci
Proč auta používají dvě hlavní světla? A proč se nechytlo ani řešení z Tatry 603?
Galerie: Nejúspěšnější závodní auta v 24 h Le Mans
Technologie
Steam Link přichází na Android TV. Streamuje hry ve 4K při 60 snímcích
Nekompatibilita na socketu AM4: z některých desek zmizí podpora starších procesorů
Nvidia začala s výrobci karet chystat vydání nové generace GeForce. Možná umí HDMI 2.1
Osm hodin spánku nestačí. Lidé by si měli zdřímnout i v práci
NZXT H200: elegantní mITX skříň (uživatelská recenze)
Hry pro příležitostné hráče