Výběr zpráv Protextu ČTK

Protext ČTK

Výnos z dražby sběratelské kolekce „Muži 28. října“ získají váleční veteráni a děti po úrazech

Unikátní sběratelská kolekce „Muži 28. října“ vytvořená na počest 100. výročí vzniku…

Na internetu můžete díky PayU a Google Pay platit na jedno kliknutí

Budoucnost online plateb na internetu je v jednoduchosti. Zákazník chce zaplatit snadno a…

Kávovar JURA je tradice v moderním obalu

Pokud se řekne švýcarská přesnost, zřejmě si jako první představíte švýcarské hodinky,…

Výtvarník Krištof Kintera: Rvu to jako Zátopek

25. listopadu, 08:00  -  Jiří Zatloukal
25. listopadu, 08:00

Sochařina obnáší spoustu neromantických okamžiků, ale když je člověk zapálený, pak jsou romantické všechny, říká úspěšný výtvarník Krištof Kintera.

Pětačtyřicetiletý Krištof Kintera svými uměleckými díly často glosuje i palčivé otázky současnosti, hlavně ekologické, ale má jasný postoj i k současné politice. „Jsem hrozně zklamaný z momentální politické garnitury, z premiéra Babiše a prezidenta Zemana. Je mi z toho smutno a teskno,“ říká jeden z nejprodávanějších českých výtvarníků.

Když mluvím s byznysmeny, je poměrně jasné, co dělají. Snaží se nějakou tvůrčí nebo netvůrčí cestou najít příležitost, jak mít zisk. Za čím ale jdete vy, profesionální umělec?

Jdu si za svobodou svého činění. Byl by umělecký konec a fiasko, kdyby autor spekuloval dopředu, jestli se dílo prodá, nebo ne. Pro mě je důležité, že to vzniklo, ten proces. Jsem v tom takový zjednodušený, protože mě baví věci vytvářet, formovat, formulovat. Protože v okamžiku, kdy je ta věc hotová, nastává další fáze. Vozí se třeba po výstavách, znovu se instaluje. K některým věcem se vracím po letech, protože se třeba repasují, rekonstruují, to už je ale taková rutina, která už nepřináší ten „rajc“, že vzniká něco nového.

Před rokem jste měl velkou výstavu v Rudolfinu, na kterou přišlo rekordních 162 tisíc lidí. Přineslo vám to něco? Nové sběratele v Česku nebo zahraničí?

Byla to spíš lokální výstava, na zahraničí to velký vliv nemělo. Ale v Česku mi to přináší pozitiva i negativa. Dostávám teď nabídky na nějaké podivné realizace, o které nejevím zájem. Pro mě je v dané době důležité uhlídat časoprostor na to, co já chci dělat, a ne to, co někdo předkládá a nabízí.

Prý jste nedostal žádný honorář.

Dostal jsem symbolický honorář za přípravné a produkční práce a pak práce instalační. V Čechách to ale nechodí tak, aby autoři dostávali honoráře. Už roky existuje debata, kde se o této nulové mzdě vedou úvahy, protože umělci to řeší. Paradox tu ale zůstává, protože když děláte výstavu, je každý od grafika po kustoda honorován, ale autoři ne. Změnit by se to mělo.

Jak jste se stal umělcem na plný úvazek?

Nebylo to vůbec automatické a samozřejmé. Tuším, že je to asi osm let, kdy jsem přestal dělat různé další činnosti, které mi pomáhaly platit složenky. Věnoval jsem se dlouhá léta čemusi, co jsem nazýval umělecký desetiboj, protože škála prací byla poměrně velká. Věnoval jsem se grafice, stavěl jsem bary, modely, designoval jsem různá prostředí, točil jsem filmové upoutávky pro neziskové organizace. Bylo toho hodně, o to hůř se pak člověk dostává k volné tvorbě. V jedné fázi jsem se rozhodl, že to zkusím, a vyšlo to.

Předpokládám, že váš hlavní příjem je z prodaných věcí, je tedy hodně nepravidelný.

Je to naprosto nevyzpytatelné, nemá to žádnou jistotu a záruku. Ale musím říct, že mě mile překvapuje, že zájem o umění jako takové pomalu roste. Shodou okolností jsem teď byl na veletrhu v Berlíně, kam mě vzala moje galerie Polansky, a pak v Londýně, kam mě brala jedna brazilská galerie.

Byly to hlavně prodejní akce?

Ano. S uměním se obchoduje, a proto se dělají veletrhy. Z umění se tak stává zboží, což je pro umělce palčivý zážitek. Dokonce jeden italský umělec - myslím, že Piero Manzoni - řekl rčení, na které si tam vždycky vzpomenu, že když umělec jede na veletrh umění, je to něco, jako když dítě vidí rodiče při sexu. Po tom člověk úplně netouží.

Dřív mě to naplňovalo smíšenými pocity a měl jsem z toho vnitřní smutky. Teď už je nemám, protože mi došlo, že to jsou dvě různé věci. My umělci děláme nějakou činnost a věříme, že to, co děláme, má nějaké poselství a je v tom nějaká zpráva, ale nikterak to nesouvisí s tržností, prodejností a cenou. Jsou to jiné věci. Když jdu po tom veletrhu, jsem smířený s tím, že to takto je. Umělců je na světě habaděj, dělají pitominy i zajímavé věci. Tak to prostě funguje.

Na veletrhu se také najednou stáváte jedním z mnoha, což pro umělce nemusí být příjemný pocit...

Naprosto. Chci to přesně pojmenovat. Veletrhy jsou pro obchodníky s uměním, což jsou galerie. Ty se snaží vaše umění nějak zobchodovat, ale zároveň se to dostává do rukou sběratelů nebo institucí. Takže to není čistě jen obchod. Pro mě je ale prezentace a prodej na veletrzích naprosto sekundární věc a nejsem na ni nijak závislý.

Prodal jste na těch veletrzích něco?

Ne. Ale nemusí se to stát přímo na veletrhu, někdy se něco prodá později. Je ale krutá pravda, že tentokrát se neprodalo nic. Osobně mi ale pomáhá, že v tuzemsku razím nějaký autonomní přístup. Spolupracuji s několika galeriemi, které mají důvěru k mé práci, ale zároveň prodávám přímo z ateliéru.

Pro mě je to principiální záležitost v tom, že vědomě nabourávám ustálenou strukturu umělec-galerista-sběratel. Prodej nemusí nutně jít přes galerii a je to principiální v tom, že umění by nemělo být dostupné pouze pro bohatší část společnosti. Umělec má právo či povinnost nabourávat zažité systémy. Já to dělám s radostí, protože ke mně chodí řada neobyčejných i obyčejných lidí a já jsem schopen se s nimi domluvit napřímo. Děje se to bez nadsázky dennodenně.

Když umělec jede na veletrh umění, je to něco, jako když dítě vidí rodiče při sexu. Po tom člověk úplně netouží, říká Krištof Kintera.

Jak určujete cenu?

Já se vždycky drbu za uchem a pak něco řeknu. Snažím se odhadnout člověka a snažím se, aby to nebylo příliš vzdálené tomu, jak to prodávají galeristi.

Kolik to je řádově?

Když je to složitější mechanická skulptura typu chodící strom, je to něco jiného, než když se prodává kresba. Nejsou to miliony, je to trochu míň. Ale na trhu se letos zjara objevili moji Mluviči na aukci v Londýně a v Berlíně a každý se prodal za víc než milion korun a teď na konci října v Praze za 1,5 milionu. Byl to ale prodej od sběratele, ne přímo ode mě, takže ke mně se z toho nic nedostane.

Nedávno jsem viděl v sídle firmy Metalimex menší kopii Hlavy Franze Kafky, kterou udělal David Černý asi v pěti kopiích. Děláte také série?

Je to běžná praxe, že se dělají edice. Například moje mechanické objekty typu I see I see I see - Mluvící havran, Nervous Trees nebo Revolution, skulptura, která mlátí hlavou do zdi, jsou vždy v šesti exemplářích. Ne méně a ne více. Ale to je něco jiného než dělat merchandisingové zmenšeniny svých velkých realizací.

Jak ten kluk v kapuci, který mlátí hlavou do zdi, vznikl? Když jsem to viděl, nejdřív mě vyděsil, ale pak jsem se začal smát.

Chci, aby umění vzbuzovalo nějaké primární reakce, které nemusejí mít nutně jedno jediné vysvětlení. Na umění je zajímavé, když díla mají široký rámec úhlů pohledu od lidí. Velmi nerad nabízím jednu interpretaci.

Vznikalo to následovně: Byl jsem svědkem toho, že nějaké malé dítě v záchvatu vzteku bouchalo hlavou do podlahy. Přišlo mi to velmi kruté, sebetrýznivé a došlo mi, že všichni nějaký vztek v sobě nosíme zakódovaný od začátku. Vedlo mě to k tomu, abych to nějakým způsobem parafrázoval, a ten pocit bezradnosti jsem převedl do sochy a nazval jsem to Revoluce, protože jestli se nějaká může podařit, je to většinou ta osobní. A většinou to může mít i tento traumatický průběh, kdy mlátíte hlavou do zdi a nic se nestane. Anebo se spíš něco stane s vaší hlavou.

Vaše věci jsou často i legrační, jako například Veřejný jukebox, který působí až sakrálně.

Pro něho právě teď hledáme s jedním sběratelem místo, kam bychom ho umístili, v krajině jako „poutní místo“ v kontrastu s přírodou. Sběratele si často představujeme jako někoho, kdo něco kumuluje, hromadí. Ale s tím kumulují třeba i - řeknu to nadneseně - duchovní hodnoty, a zároveň dokážou být nápomocní ke vzniku zajímavých projektů.

Když jsme u těch sběratelů, odmítáte někoho? Vašimi věcmi se chlubí například i Tomio Okamura.

Tomio je samozřejmě moje otevřená rána. Vysvětlil jsem to a už se k tomu nechci vyjadřovat.

Prodalo se něco v Rudolfinu?

K mému překvapení je to myslím všechno pryč.

Je nějaká věc, kterou byste neprodal?

Ano. Je to takový objekt z 90. let, který se jmenuje To. Byl stvořen, aby se mnou nějakým způsobem žil. Je jen jeden jediný a mám ho doma. Chodil jsem s ním na procházky, bral jsem ho na nákupy a k lékaři. Byl jsem za blázna. Ale kdo není blázen? Chtěl jsem vyzkoušet, co se stane, když umění vezmeme na procházku. Protože v té době mě pálilo, že povětšinou existuje schované v galeriích. Proto vzniklo To. Aby umění vyrazilo do reálného života, do ulic.

Jak se člověk stane umělcem? Myslím tím, co u vás rozhodlo, že jste začal vytvářet své objekty a sochy?

Důležitý věk člověka je dospívání. Do nějaké doby jsem byl úplně prachobyčejný kluk - což doufám stále jsem -, kterého zajímal fotbal a běhal jsem za Slavii Praha IPS, ale pak se něco stalo. Nebylo to tak, že by nastal nějaký iniciační moment, tak to nebylo, ale postupem jsem se pro umění totálně zapálil.

Můj otec byl grafik, takže u nás umění pořád nějak bylo, ale já jsem nevykazoval žádné známky výtvarného talentu. Je to podle mě dobrý důkaz o tom, že není vlastně vůbec důležité, jestli dítě umí kreslit, či nikoli, neboť jestli z něho bude umělec, se rozhoduje úplně jinak, a sice v našich hlavách. Jde o to, jak myslíme, a tudíž jak vidíme svět a jak se ho rozhodneme interpretovat, nikoli to, jak jsem zručný.

Dřív musel být umělec automaticky perfektní i v technice, například malířství. Dnes to tak není, jsou audiovizuální věci...

Jde o to, chtít tu věc udělat a udělat ji po svém, protože tím jí vždycky dodáte nějaký charakter a šmrnc. Já spíš věřím na nějaké zahoření nebo zápal člověka. Pak jste do toho zakousnutý, uděláte pro to všechno, přemáháte únavu, jsem v tomto takový zátopkovský, protože ten to také rval.

Takovou vůli potřebuje každý umělec, protože udělat sochu vyžaduje tolik úkonů, které ve výsledku potom nejsou vidět. Sochařina a práce s hmotou obnáší spoustu neromantických okamžiků, ale když je člověk zapálený, pak jsou romantické všechny.

Sledoval jste poslední volby? Zajímá vás politika?

Když jsem byl v 90. letech jinoch, k volbám jsem nechodil. Teď bych se za to plísnil. Protože je potřeba to tady otočit a změnit. Jsem hrozně zklamaný z momentální politické garnitury, z premiéra Babiše a prezidenta Zemana. Je mi z toho smutno a teskno. Vadí mi, jak se Česká republika profiluje v Evropské unii. Je pro mě naprosto ostudné, jak se stavíme k otázce uprchlíků. Visegrádská čtyřka jsou teď největší přizdisráčští srabi, protože nás od roku 1968 uteklo 270 tisíc a od západního světa nám byla nabídnuta pomocná ruka. Dojímáme se tady nad filmy jako Schindlerův seznam a když máme přivézt 50 sirotků, tak je s tím problém. A mně je z toho špatně. Proto mě zajímají volby.

Krištof Kintera (45)
• Jeden z nejvýraznějších současných výtvarných umělců v Česku.
• Studoval v ateliéru Milana Knížáka Akademii výtvarných umění v Praze, později v letech 2003 a 2004 Rijksakademie van beeldende kunsten v Amsterdamu.
• V posledních letech měl samostatné výstavy v prestižním basilejském muzeu Tinguely, následně v Kunsthalle Rotterdam či v Itálii ve sbírce rodiny Maramottiových, která založila například značku Max Mara.
• V roce 2011 vytvořil v Praze pod Nuselským mostem pomník Memento mori věnovaný sebevrahům, podílel se například i na instalaci Entropa.

Historik architektury Zdeněk Lukeš: Špatnou architekturu najdete v každém stylu

Přečtěte si také:

Když robot maluje: uhodnete, který obraz vytvořila umělá inteligence?

Architekt Nasadil: Navrhovat rodinný dům je to nejkrásnější, ale nejpracnější

Češi bohatnou a utrácejí za umění. Dobře dělají, říká majitel aukční síně Hejtmánek


Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Čtěte také

Komentáře

Finance
Lucemburčané si odchodem do penze pohorší nejméně
Jak banka rozhodně, jestli vám dá, nebo nedá půjčku?
Jak a kde sehnat výpis z obchodního rejstříku snadno a rychle
3 tipy, jak si snížit daňovou povinnost ještě do konce roku
Kdy potřebujete výpis z katastru nemovitostí?
Auta
V Německu na zemní plyn bez mýta
Sedm ojetých aut, která se vám rozbijí už cestou z bazaru
Největší riziko smrtelné nehody vám hrozí při cestování v Libérii. Nejmenší na Maledivách
„Vodíková“ dobíjecí stanice s prezentací vozidel Zebra
Nejprodávanější značky aut na světě: Vede Toyota, nejvíc roste Mitsubishi a Lada
Technologie
OnePlus 6T přichází v edici McLaren. Má více paměti, rychlejší nabíjení a vyšší cenu
Takhle zní Mars. NASA pořídila první záznam z rudé planety
Spojení Vodafonu a UPC není jisté. Evropská komise zahájila vyšetřování
Vyšel Firefox 64. Umožňuje hromadně pracovat s panely
Instagram teď můžete používat pro hlasové zprávy jako vysílačku
Hry pro příležitostné hráče