Nezvládnutá předehra války bude znamenat víc než jen potrhané spojenecké svazky
Ať bude výsledek dalšího hlasování OSN jakýkoli, Spojené státy už předválečnou bitvu o Irák prohrály. I kdyby v Radě bezpečnosti získaly těsnou většinu, jejich vstup do první preventivní války bude provázen nesouhlasem téměř všech spojenců a většiny ostatních zemí světa. Svět, který se po 11. září sjednotil na straně Ameriky a projevoval nevídanou solidaritu, teď stále více vnímá jako hrozbu míru právě USA. Jak se to mohlo stát? Neschopnost Bushovy vlády uřídit vlastní diplomacii je šokující. Dokonce i v případě rychlé výhry ve válce bude cena zřejmě vyšší, než kdokoli v současnosti předpokládá.
Politický dopad rozpolcené zahraniční politiky již začíná být zřetelný. Projevuje se zvláště v narušených spojeneckých svazcích a v globálním napětí, mizející podpoře prezidenta George W. Bushe a velkých změnách na celém Středním východě. Co zatím není jisté, jsou ekonomické následky – ty však mohou být zdaleka nejvýznamnější.
Nejistota představuje prokletí pro investice a hospodářský růst. Důvody současné slabosti americké i celosvětové ekonomiky do značné míry souvisejí se záležitostmi kolem irácké války. Bushova zahraniční politika, která je založena na jednostranném preventivním úderu, je však tak špatně definovaná a nevyjasněná, že může světovou ekonomiku zatěžovat ještě dlouho po skončení bombardování. S čím počítá americký vládní program? Po válce v Iráku bude fáze okupace, která může trvat léta, stát miliardy dolarů a vyžadovat desetitisíce vojáků okupačních sil. To je velmi vysoká cena za amatérskou diplomacii směřující k tomu, že Spojené státy ponesou většinu finančních nákladů samy. Navíc hrozí, že se USA budou muset vypořádat s honbou Severní Koreje za sestrojením jaderné bomby a s íránskou hrou o atomové zbraně.
Vyhlídka, že se Amerika těchto krizí – a možná i celé řady dalších – ujme jen s malou mezinárodní podporou, zneklidňuje celý svět. Všichni se obávají, že po irácké válce budou globální ekonomiku neustále ohrožovat politické a vojenské nepokoje. Tato představa se neslučuje s celosvětovým hospodářským růstem a prosperitou. První dekáda nového století začíná připomínat sedmdesátá léta, kdy krize způsobená válkou ve Vietnamu těžce zasáhla americkou ekonomiku.
Může to však být ještě horší. Manažeři velkých společností se začínají obávat, že globalizace nebude kompatibilní se zahraniční politikou jednostranné prevence. Mohou se kapitál, zboží a pracovní síly volně pohybovat, pokud jediná supervelmoc zastává tak zmatený a výhružný postoj? Americké firmy možná brzy zjistí, že fungování v multilaterálním ekonomickém prostředí nebude vůbec snadné. Zvlášť když si jejich zámořští partneři a vlády myslí, že Spojené státy překračují hranice mezinárodních zákonů a nedbají na instituce.
Kvůli čemu USA předkolo války prohrály? Obecně se soudí, že 11. září změnilo celou zahraniční politiku Spojených států. Stoprocentně to platí o chování vůči Mexiku: před útoky se prezidenti George W. Bush a Vicente Fox velmi přátelili a chtěli uzavřít novou bilaterální dohodu o liberalizaci vystěhovalectví z Mexika do USA. Bush například podnikl jednu z mála zahraničních cest právě na Foxův ranč, kde poobědval s jeho matkou. Po 11. září Bush všechny rozhovory nečekaně ukončil, což Foxe v jeho zemi politicky poškodilo. Poselství bylo jasné: záležitost, která je pro mexického prezidenta klíčová, už amerického prvního muže nezajímá. Po uplynutí dvou let nyní Spojené státy tvrdě vyžadují, aby Mexiko v Radě bezpečnosti podpořilo druhou rezoluci o Iráku. Mexiko neustoupilo, jak Washington předpokládal, ale vzdoruje. Bush ztratil přítele a teď za to platí.
Přesto bylo sémě současné diplomatické katastrofy zaseto už v prvním roce Bushovy vlády, tedy dávno před 11. zářím. Bylo to ve chvíli, kdy Washington definoval svou zahraniční politiku, která je nyní vnímána jako pohrdání, přehlížení a neúcta ke smlouvám, spojencům a přátelům. Během prvních měsíců dokázala Bushova vláda urazit hlavy Severní i Jižní Koreje, což je vskutku ojedinělý politický výkon. Bush měl severokorejského premiéra označit za „skřeta“ a později prohlásil „Kim Čong Il se mi hnusí.“ Jihokorejského Kim Te-džunga se Bush během jeho návštěvy v Bílém domě silně dotkl, když veřejně zavrhl politiku otevírání se Severu, která je v Jižní Koreji velmi oblíbená.
Ve stejné době USA jednoduše odstoupily od Kjótské úmluvy o globálním oteplování, což dopálilo Evropany, a od smlouvy ABM o omezení protiraketové obrany, což popudilo Rusy. Pokoření Ruska smazal až osobní vztah mezi Bushem a ruským prezidentem Vladimirem V. Putinem. Výměnou za pomoc ve válce v Afghánistánu dala americká vláda Rusům zelenou v Čečensku. V Kongresu však nikdy ani nezkusila zrušit obchodní omezení zavedená proti Moskvě ještě v dobách studené války. Washington zkrátka s Rusy jednal stejně nezdvořile jako s Mexikem a Evropou. Nyní se Rusko, posílené nálezem nových ropných zdrojů i nadbíháním Německa a Francie, snaží opět získat aspoň část své původní slávy supervelmoci tím, že hrozí vetováním druhé rezoluce OSN o Iráku. Tento vývoj Bílý dům překvapil: jde o další z celé řady špatných diplomatických odhadů.
Teroristické činy z 11. září měly samozřejmě na přesměrování americké zahraniční politiky nesmírný vliv. V zoufalé situaci po prvním mohutném útoku proti Americe vtělila Bushova vláda své záměry v boji proti terorismu do nového dokumentu: Strategie národní bezpečnosti USA. Zcela správně se v něm uvádělo, že dvě nové skutečnosti každodenního života – terorismus a šíření zbraní hromadného ničení – představují změnu v celosvětovém uspořádání. Zahraniční politika období studené války, kdy se obě strany držely v šachu hrozbou vzájemného zničení, nemůže fungovat v případě, že Ameriku neohrožují racionální státy, ale sebevražední fanatici. Dokument uvádí, že taková politika nefunguje ani v situaci, kdy mají teroristé přístup k biologickým, chemickým a jaderným zbraním získaným od diktátorů či nespolehlivých zemí. Nicméně Bushovou normou se stala až Pax Americana, jež od základů změnila tradiční normy mezinárodního chování. Od doby vestfálského míru v roce 1648 byla koncepce svrchovanosti států posvátná – státu hrozí napadení pouze tehdy, když nějakým způsobem ohrožuje jinou zemi. Představa Ameriky, jak sama ohněm a mečem šíří demokracii, se může líbit hrstce neokonzervativních ideologů, ale většině Američanů je proti srsti – o lidech ve zbytku světa ani nemluvě.
Bushova doktrína předložená ve Strategii národní bezpečnosti obsahuje tři zásady: za prvé, pro řešení globálních problémů jsou výhodnější jednostranná opatření než mezinárodní dohody a organizace. Dále, že žádné země či jejich aliance nesmějí jakkoli ohrozit vojenskou nadvládu Spojených států. A za třetí, USA mohou kdykoli preventivně zasáhnout proti teroristům a zemím, které vlastní zbraně hromadného ničení. Stručně řečeno: rozhodujeme my – bez diskusí. V intencích zahraniční politiky je to přístup nejen arogantní, vyvolávající odpor i u zemí Spojeným státům nejvíce nakloněných, ale i zničující, protože podkopává multilaterální instituce a dohody včetně ekonomických. A co je horší, doktrína stojí na špatných základech, přináší s sebou zmatky a zároveň daleko nejistější a nebezpečnější svět.
Bushova doktrína nikde přesně nedefinuje, v jaké situaci USA provedou preventivní úder a zbaví jinou zemi suverenity. To je zřejmé už u prvního případu preventivní politiky – u Iráku. Bílý dům prohlásil, že Irák pomáhal teroristům z al-Káidy. Potom tvrdil, že Irák musí odzbrojit, protože chce šířit zbraně hromadného ničení. Dále vláda argumentovala, že k odzbrojení Iráku je nutná změna režimu. Nabídla také úžasnou představu nastolení demokracie v Iráku. Nyní Washington naznačuje, že změna iráckého režimu a jeho demokratický charakter by mohly vyřešit izraelsko-palestinský konflikt. Tato změť důvodů zpochybnila důvěryhodnost celé invaze, přestože vážné důvody pro odzbrojení Iráku existují. Saddám Husajn je koneckonců tyran, který posílá vlastní lidi do plynu, napadá sousedy a vyrábí zbraně hromadného ničení, které mohou teroristé použít v Chicagu, Los Angeles, New Yorku, Paříži, Berlíně – kdekoli.
Do Bushovy doktríny vnáší další zmatky Severní Korea. Washington trvá na tom, že nehodlá preventivně udeřit na vznikající nukleární arzenál Pchjongjangu, a chce, aby regionální mocnosti – Čína, Jižní Korea a Japonsko – vedly vyjednávání. Funguje-li však prevence na Irák, proč ne na Severní Koreu? A co Írán? Tyto otázky mohou ve světě a v globální ekonomice vyvolávat jen další nejistoty.
Spojené státy v Iráku vojensky zvítězí, ale úspěchy v poválečném období jsou stále na vážkách. Pokud Bushova vláda bude vystupovat velkoryse a přizve k obnově Iráku i státy s protiválečným postojem, nebude škoda napáchaná neobratnou diplomacií hluboká ani dlouhodobá. Někomu něco vyčítat, jako to Bílý dům dělá v případě Německa, přijde draho. V Afghánistánu a Bosně pomáhají udržovat mír tisíce německých vojáků.
Prezident Bush by si mohl nechat poradit od svého otce, jenž mu radu koncem února jasně nabídl v jednom z mála veřejných projevů na massachusettské Tuftsově univerzitě. Bush starší se zmiňoval o své snaze urovnat vztahy s Jordánskem, které stálo během první války v Zálivu na straně Iráku, a přitom prohlásil: „Domnívám se, že je to poučné pro každého, kdo se dnes ptá, jak lze věci napravit. Odpověď zní: Musíte druhému vyjít vstříc. Musíte jej přesvědčit, že dlouhodobé přátelství překoná krátkodobé neshody.“
Bush starší je zřejmě přesvědčen o důležitosti dlouhodobých přátelství, není však jisté, zda toto přesvědčení sdílí i jeho syn. Už od začátku kladla Bushova vláda důraz na hrubou sílu – armádu. Přesto USA získaly velkou část svého vlivu uplatňováním globální politické ekonomie založené hlavně na amerických hodnotách. Od konce studené války svět směřuje k integrovanému systému demokratického kapitalismu. Terorismus a nezbytnost s ním bojovat na této věci nic nemění. Naopak, společné úsilí v boji proti terorismu by tuto jednotu mělo posílit. Aby mohla být Amerika v poválečném Iráku úspěšná, potřebuje multilaterální zahraniční politiku – sdílenou spojenci a obávanou nepřáteli.
Je sice pravda, že Bushova vláda opožděně předložila Radě bezpečnosti Rezoluci číslo 1441 s požadavkem, aby Irák odzbrojil, nebo nesl následky, a dosáhla jejího jednomyslného schválení. Vzápětí však americký ministr obrany Donald Rumsfeld předvedl diplomatické faux pas, když veřejně urazil Francii a Německo a nazval je „starou Evropou“. To rozdmýchalo protiamerické nálady ve všech evropských zemích. Francie se následně rezoluce 1441 zřekla – kdyby se tak nestalo, Spojené státy by se mohly nyní chystat k boji jako součást mnohonárodních sil OSN.
Cena, kterou Bushova vláda platí za špatnou diplomacii, je vysoká, a výhledově ještě asi naroste. Svět, který se zmítá mezi multilaterální ekonomickou politikou a jednostrannou politikou bezpečnostní, vytváří nejisté a rizikové prostředí. Navíc zřejmě nebude stimulovat hospodářský růst ani prosperitu. Americká vláda si koleduje o to, že se z dříve proklamovaného století Ameriky stane století protiamerické.
Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
Překlad: Jana Fantová, www.LangPal.com
