Sarkozy i Royalová mohou být pro Prahu nepříjemným partnerem
Kdo by si nepamatoval, jak francouzský prezident Jacques Chirac vyčetl střední Evropě, že propásla dobrou příležitost mlčet. Před čtyřmi lety tím vlastně vytkl mimo jiné i bývalému českému prezidentovi Václavu Havlovi, že se přiklonil k radikálnímu řešení irácké krize. I ti, co souhlasili s francouzskými námitkami vůči americkému postupu, byli vyděšeni Chirakovou arogancí.
Mohli by jít současní kandidáti na post francouzského prezidenta Nicolas Sarkozy a Ségolene Royalová v Chirakových stopách? Sotva. Všem musí být jasné, že Chirakova arogance Francii nic dobrého nepřinesla. Rozdíly v postojích nynější české vlády a obou francouzských politiků jsou však značné. Praha musí počítat s tím, že to Paříž - která nadále hraje v Evropské unii klíčovou roli - může i za nového prezidenta občas dát najevo.
Jistý francouzský politik v nedávné odpovědi na otázku listu Le Monde uvedl: „Nechápu, jak je možné říkat, že projekt amerického protiraketového štítu je jednoduše problémem České republiky a Polska, nikoliv celé Evropy.“ Ten samý muž jako bývalý ministr financí tvrdě vyčítal Středoevropanům „daňový dumping“. Ano, tímto politikem je pravicový Nicolas Sarkozy. Můžeme odhadnout, že socialistka Royalová bude své výhrady v těchto záležitostech formulovat také velmi ostře. Ve své odpovědi deníku Le Monde zapochybovala o smyslu a důvěryhodnosti systému protiraketové obrany ve střední Evropě. A sama položila řečnickou otázku: „Jak mohou být Evropané chráněni americkým deštníkem, který nemají pod kontrolou?“ Předpokládá se, že oba francouzští politici mohou být nakonec vstřícnější vůči Spojeným státům než Chirac. Pro oba ale také zůstává naprostou prioritou budování evropské obranné politiky.
Český politolog Lukáš Macek, který působí ve Francii, se domnívá, že při projednávání ekonomicko-sociální problematiky by pro Prahu byla nepříjemnějším partnerem Royalová. Sarkozy totiž sám přišel s plánem snižovat daně ve Francii, zatímco jeho soupeřka by v tomto ohledu mohla podlehnout pokušení hledat problémy jinde než ve vlastní zemi. Sarkozyho dřívější boj proti „daňovému dumpingu“ byl možná spíše taktickým manévrem. Macek nicméně dodává, že Sarkozy může být tvrdší partner, pokud jde o vztahy mezi velkými a malými zeměmi Evropské unie. Kandidát pravice již mnohokrát mluvil o tom, že budoucnost EU musejí vzít do svých rukou velké státy. Už nejenom Francie a Německo, ale také Británie, Itálie a Španělsko. O Polácích Sarkozy v poslední době tolik nemluví, což asi také o něčem svědčí…
Lze spekulovat o tom, do jaké míry se bude kandidát pravice do budoucna držet tradičního gaullismu. Je ale pravděpodobné, že na rozdíl od socialistky bude mít vždy blíže k „reálpolitice“. Royalová je podle všeho větší idealistka, pro kterou může být respekt vůči menším zemím naopak projevem morálního přístupu.
Někteří radikální odpůrci evropské ústavní smlouvy v české ODS by si podle informací týdeníku EURO paradoxně přáli vítězství Ségolene Royalové. Vůbec ne proto, že by s ní sdíleli společné vize. Přesně naopak. Royalová slibuje, že bude žádat obohacení evropské ústavy o výraznou sociální dimenzi. Tím by ale pravděpodobně snahu německé kancléřky Angely Merkelové o oživování ústavy zcela pohřbila. Představy francouzské socialistky jsou pro řadu zemí zcela nepřijatelné. Royalová navíc na rozdíl od Sarkozyho prosazuje nové referendum ve Francii. A to v době, kdy se při jednání v EU zatím jako jediný možný kompromis jeví menší smlouva, kvůli níž by se lidová hlasování v jednotlivých členských zemích pořádat nemusela.
Sarkozyho představa o „mini-smlouvě“ je naopak s pomalu se rodícím kompromisem v unii vcelku kompatibilní. To však neznamená, že by po případném vítězství pravicového kandidáta mohli jásat čeští kritici EU. Sarkozyho poradci pro zahraniční politiku jsou lidé, pro něž je evropská integrace pořád v popředí zájmu.
Praha bude asi nakonec více spoléhat na Brity a Nizozemce, kteří příliš ambiciózní evropskou smlouvu nechtějí. Bylo by ale chybou podceňovat význam vztahů s Francií. Část české pravice dnes mluví o tom, že musíme dostát spojeneckým závazkům vůči Spojeným státům. Vzniká dojem, že země jako Francie nám v tomto „plnění závazků“ mohou bránit. Není snad ale Francie také českým spojencem v NATO, jakož i v Evropské unii? Ačkoliv to mnozí pomíjejí, Francie i Česko by navzdory všem rozdílům měly mít stejný zájem na tom, aby se Evropa dokázala vypořádat se svými problémy. Češi budou za necelé dva roky přebírat po Francouzích předsednictví v unii. Je třeba využít příležitosti nemlčet a dohodnout se na společných cílech.
