Matka a ďábel - hlavní postavy na jednom z obrazů rozhodující bitvy
Když vyhraje Sarkozy, bude to hrůza, říká černoška, která pochází z africké Guineje a do Francie se přistěhovala před patnácti lety. Francie podle ní bude čelit jednomu atentátu za druhým. Bývalý ministr vnitra Nicolas Sarkozy - sám syn maďarského imigranta - před časem označil mladé rebely z řad přistěhovalců za lůzu a prohlásil, že od ní vyčistí předměstí francouzských měst. Mnozí příslušníci etnických menšin se však domnívají, že největší favorit prezidentských voleb vlastně označuje za lůzu všechny přistěhovalce. „Sám přitom také nemá francouzský původ,“ rozčiluje se další černoška na pařížském nádraží Gare du Nord, které se nedávno stalo místem střetu policie s rozzlobenými kritiky údajné policejní zvůle. „Sarkozy by zavedl policejní stát,“ řekl týdeníku EURO mladík marockého původu ve čtvrti Saint-Denis poté, co odevzdal svůj hlas v prvním kole prezidentských voleb 22. dubna. Volil socialistickou kandidátku Ségolene Royalovou. Stejně jako všichni jeho přátelé.
Akce frustrovaných přistěhovalců však nejsou jedinou hrozbou, o níž se mluví v souvislosti s očekávaným Sarkozyho úspěchem ve druhém kole prezidentských voleb, jež se uskuteční v neděli 6. května. Odborníci z řad politologů a ekonomů vážně diskutují o tom, zda Sarkozyho hospodářské reformy vyvolají sociální protesty. Stávky nejsou ve Francii ničím výjimečným. Rozsah příštích protestů však prý mimořádný být může, jestli se příští hlava státu skutečně odhodlá k mnohdy nepopulárním, ale potřebným reformním krokům. Bude příští prezident schopen ustát tlak ulice? Nebo se zalekne a jakékoli radikální řezy už předem odmítne? Jedna teorie říká, že reformy by mohla prosadit spíše socialistka Royalová, proti níž by odboráři a levicoví stávkující nemohli jít tak ostře jako proti Sarkozymu.
Mobilizace proti Sarkozymu.
Nicolas Sarkozy je šéfem vládního Svazu pro lidové hnutí UMP. Snaží se však distancovat od politik minulých vlád a jeho vztahy s odstupujícím prezidentem Jacquesem Chirakem byly už dlouho velmi napjaté. Sarkozy má nejen mnoho nadšených příznivců, ale i nesmiřitelných odpůrců. Za to druhé si může sám - zvlášť pokud jde o arabské či černošské přistěhovalce z Afriky. Silná slova a také razantní, viditelné policejní zásahy (ještě jako ministr vnitra) zřejmě volil i proto, aby si naklonil ty francouzské voliče, kteří smýšlejí vlastenecky a ze všeho nejvíce se obávají o vlastní bezpečnost. Tato taktika mu podle všeho v prvním kole voleb vyšla. Získal více než 31 procent hlasů, což je na francouzské poměry velmi dobrý výsledek.
Po prvním kole však Sarkozymu hrozilo, že se proti němu postaví všichni ti, kteří mají strach z jeho agresivního stylu. Není jich málo. Jeho soupeřka Royalová, která v prvním kole také celkem slušně zabodovala (téměř 26 procent), musela vycítit šanci, jež se jí nabízela - postavit se do čela mobilizace proti Sarkozymu. Přesto není vůbec jisté, může-li taková taktika skutečně pomoci tomu, aby poprvé v historii prezidentský palác v Paříži začala řídit žena. Ačkoli Royalová dosáhla v prvním kole nesporného úspěchu, dalších levicových voličů, kteří by jí nyní dali svůj hlas po vypadnutí jiných kandidátů, už tolik nebylo. Sarkozy navíc po prvním kole začal měnit taktiku. Proč tolik nenávisti vůči mně, podivoval se na veřejných shromážděních. A začal francouzský národ přesvědčovat o své otevřenosti vůči politickému středu, a dokonce i levici.
Do Sarkozyho tábora přešel také bývalý ekonomický poradce Royalové Eric Besson. Právě on přinesl svědectví o tom, jak se socialisté snaží dělat z pravicového kandidáta „ďábla“. Besson takovou démonizaci podle vlastních slov rozhodně odmítl, i když původně svůj rozchod s Royalovou zdůvodnil nesouhlasem s jejím ekonomickým programem. Tvůrci kampaně Ségolene Royalové si ovšem před druhým kolem tak jako tak museli položit otázku: Nebyla by nakonec mobilizace proti Sarkozymu kontraproduktivní?
Terapeutka Ségolene.
Francois Rachline, profesor ekonomie z prestižní vysoké školy Sciences Po, se domnívá, že Royalová jako prezidentka by měla lepší předpoklady pro řešení situace přistěhovalců ve Francii než Sarkozy. Předností Royalové je totiž její pověst vnímavé matky, kterou ostatně ve volební kampani zcela vědomě sama zdůrazňovala. Prezidentská kandidátka má čtyři děti se svým druhem a šéfem socialistů Francoisem Hollandem. Mnozí voliči se po prvním kole voleb netajili tím, že od první ženy-prezidentky by především očekávali citlivý přístup. Etnické menšiny by pravděpodobně Royalovou - na rozdíl od Sarkozyho - vcelku bez problémů akceptovaly. I když se i paradoxně mezi arabskými či subsaharskými přistěhovalci najde dost těch, kteří hlasovali pro pravicové kandidáty.
O tom, jaké bude mít příchod ženy do čela státu pozitivní důsledky, padlo ve Francii mnoho slov. Tamní média citovala německého filozofa Petera Sloterdijka, který tvrdí, že zatímco od Sarkozyho se očekává „boj proti lůze“ a tvrdá bezpečnostní opatření, předpokládaný přínos Royalové spočívá v léčení nemocí současné „postpolitické“ společnosti. To podle Sloterdijka souvisí s celkovou feminizací společnosti, která jde ruku v ruce s rozvojem politického systému, v němž se dostávají do popředí terapeutické funkce.
Žádná revoluce nebude?
Skutečnost, že je Royalová na předměstích francouzských měst lépe vnímána, však ještě neznamená, že opravdu ve všem nabízí lepší recepty než Sarkozy. Problémy přistěhovalců a jejich dětí ve Francii (včetně nezaměstnanosti) jsou mimo jiné důsledkem nedostatečně flexibilní ekonomiky. Propouštění starých a najímání nových zaměstnanců je příliš komplikované. V takové situaci mívají lidé z problémových čtvrtí, na něž se beztak hledí s nedůvěrou, jen malou šanci najít práci. Podnikání a zakládání menších firem se ve Francii příliš nevyplácí. Ani zde se tedy nové pracovní příležitosti zatím příliš nerodí. Ekonom Francois Rachline říká, že v tomto směru má lepší předpoklady pro řešení situace Nicolas Sarkozy. Jeho ekonomický program je do značné míry postaven právě na vytváření pružnějších trhů práce a na rozvoji podnikání. Záleží ovšem na tom, co ze svých předvolebních slibů by nakonec oba kandidáti chtěli a byli schopni splnit.
Zásadní změnu proti dřívějším praktikám a politickému stylu slibují oba kandidáti. Profesor Nicolas Couderc z manažerské školy v Remeši se však obává, že v ekonomice nakonec neučiní skutečně zásadní obrat ani jeden z nich. „Francie je v tomto směru konzervativní země, nemá změny ráda,“ říká Couderc. Kdyby se stal prezidentem Nicolas Sarkozy, pravděpodobně by vzal v potaz hrozící sociální napětí a rozhodl by se pro „klidný rozchod“ s minulostí, který by však ve skutečnosti žádným nebyl. Prezident Sarkozy by se podle Couderka asi zaměřil na pružnější trhy práce, možná i na snižování daní, ale nepouštěl by se do více věcí najednou. Mohl by tedy opomenout to, co Couderc považuje za úplně nejdůležitější - podporu znalostní ekonomiky, zvýšení výdajů na výzkum, vývoj a lidský kapitál včetně systému celoživotního vzdělávání.
Sliby jsou chyby.
Nicolas Sarkozy na první pohled připomíná megalomana. Slibuje sice snížení celkové daňové zátěže, zároveň však plánuje nové rozpočtové výdaje, které podle nezávislé analýzy Institutu podnikání dosáhnou více než 50 miliard eur ročně. Přitom Sarkozy tvrdí, že srazí celkový veřejný dluh pod hranici 60 procent hrubého domácího produktu. To je mimochodem jedno z maastrichtských kritérií pro zavedení jednotné měny euro, které dnes Francie - už jako člen eurozóny - neplní. Nicolas Couderc uvádí, že z pohledu veřejných financí je vlastně realističtější program Ségolene Royalové. Ta sice plánuje ještě o něco vyšší výdaje než Sarkozy, ale neslibuje žádnou redukci daní. Spíše naopak - bohatí mají podle ní platit více. Celková daňová zátěž se ale pohnout nemá ani směrem nahoru. V případě Royalové však vznikají pochybnosti spíše ohledně toho, mají-li výdaje podle jejího programu nějaký valný smysl. Socialistka chce kupříkladu zvýšit minimální mzdu i nejnižší penze a navrhuje dotovat místa pro mladé absolventy škol. Mladým lidem bez kvalifikace chce zcela hradit rok práce - včetně mezd a sociálních odvodů - v menších firmách. Royalová se sice v minulosti pustila do kritiky 35hodinového pracovního týdne, který zavedl socialistický premiér Lionel Jospin, ale nezdá se, že by chystala nějakou změnu. Na rozdíl od Nicolase Sarkozyho, který má v úmyslu daňově zvýhodnit práci přesčas.
Francois Rachline připomíná předvolební heslo Royalové: Čím bude Francie spravedlivější, tím bude silnější. „Je to ale přesně naopak,“ namítá Rachline. Když bude Francie ekonomicky silnější, možná se vytvoří prostor pro to, aby byla i spravedlivější.
Ekonom Couderc říká, že z hlediska veřejných financí měl nejrealističtější program Francois Bayrou. Ten otevřeně prohlásil, že nebude slibovat nic, co nelze zaplatit. Na druhé straně to ovšem znamenalo, že právě od centristy Bayroua by se příliš neočekávala radikální změna v ekonomice.
Předvolební manévry.
Odhady toho, s čím příští prezident či prezidentka vyrukuje během svého budoucího působení v Elysejském paláci, se však mohou velmi lišit od současných programů obou kandidátů. Mnozí stoupenci Nicolase Sarkozyho spoléhají na to, že řada jeho výroků byla šita na míru předvolební situaci, taktice pro získávání hlasů. Sarkozymu se díky siláckým výrokům podařilo přetáhnout na svou stranu voliče vůdce krajní pravice Jean-Marie Le Pena. Ten letos zůstal v poli poražených, ačkoli před pěti lety se překvapivě dostal do druhého kola voleb. Podobné to může být i se Sarkozyho ekonomickým programem. Šéfové velkých francouzských firem od kandidáta UMP očekávají silně reformní program. Jestliže dnes volá po ochranářské politice Evropské unie vůči okolnímu světu a kritizuje politiku Evropské centrální banky, nemusí to nutně znamenat, že z těchto svých pozic v budoucnu neustoupí.
Při posuzování volební strategie Ségolene Royalové je zase nutné zkoumat, jakým způsobem nakonec vybojovala pozici hlavní soupeřky Sarkozyho. Royalová musela nejdříve porazit své soupeře v Socialistické straně a dlouho neměla její podporu zaručenou. Ségolene se prezentovala jako reformátorka, která nabídne Francii lepší budoucnost než staří známí straničtí představitelé. Nakonec v tomto souboji se „slony“ v Socialistické straně zvítězila - díky podpoře, kterou si získala mezi lidmi, nikoli ve stranických aparátech. Poté však potřebovala, aby se socialisté jednotně postavili na její stranu. Bylo nutné hledat kompromisy. Z tohoto důvodu byl také žádoucí alespoň částečný návrat ke starým socialistickým receptům. Výsledek Royalové v prvním kole voleb ukázal, že jí nakonec dali hlasy i dřívější voliči radikální levice.
Přístup Sarkozyho i Royalové vedl k tomu, že se podařilo oslabit extrémní křídla francouzského politického spektra. A to je zásadní změna proti volbám v roce 2002. Někteří politologové právě tuto skutečnost označují za nejpozitivnější výsledek letošního prvního kola. Souboj Sarkozyho a Royalové, do něhož zasáhl i třetí silný kandidát Francois Bayrou, navíc nakonec přivedl do volebních místností rekordní počet lidí. Neúčast byla na úrovni pouhých šestnácti procent.
Boj o voliče Francoise Bayroua.
Nyní se ale situace opět mění. Před druhým kolem se musejí Sarkozy i Royalová zase posunout směrem do politického středu, chtějí-li uspět. Bojuje se právě o voliče Francoise Bayroua ze Svazu pro francouzskou demokracii (UDF), z něhož vzniká nová „demokratická strana“. Ten získal téměř 19 procent hlasů v prvním kole a mnozí ho označili za muže, který nakonec může volby rozhodnout. Záleží na tom, komu vyjádří svou podporu - znělo ze všech stran po prvním kole. Bayrou se stává rozhodčím, který je skutečným pánem na hřišti, tvrdili mnozí.
Ve skutečnosti se ale Bayrou nemohl zcela otevřeně přiklonit ani na jednu stranu - alespoň ne hned po prvním kole. Svého relativního úspěchu (na to, že nebyl představitelem ani jednoho ze dvou hlavních táborů) dosáhl totiž právě svým centristickým postojem. Jeho hlavní myšlenkou bylo vytvoření vlády, v níž budou zastoupeny levice i pravice. Bayrou nyní spíše myslí na to, aby uspěl v červnových parlamentních volbách a mohl pokračovat ve svých plánech na přeměnu francouzské politické scény. Musí se tedy držet svého a zůstat v politickém středu.
Spíše než postoj Bayroua je pro analýzu momentální situace možná důležitější rozbor toho, kdo tohoto politika vlastně v prvním kole volil. Často to byli stoupenci levice, které uchvátil jeho politický styl, snaha o hledání shody. Přesto se zatím nezdá, že by těchto lidí bylo tolik, aby díky nim mohla Royalová stáhnout náskok, který před ní podle průzkumů preferencí Sarkozy má. UDF navíc bylo tradičním spojencem Sarkozyho UMP. Lidé v táboře Bayroua mohou mít strach, že přijdou o svůj vliv v rámci pravice a přímo v parlamentu. A zdá se, že Sarkozy dokáže těchto obav využívat. Podobně jako Royalová sice slibuje - více či méně otevřeně - centristům zajímavé posty, ale také lidem z UDF jasně naznačuje, že by rozhodně nemohli počítat s jeho vstřícností, kdyby se Bayruův tábor postavil proti jeho zvolení prezidentem.
Nejen černé vize.
Francouzský politolog Christian Lequesne, který žil mimo jiné v Praze a nyní působí v britské metropoli na London School of Economics, se domnívá, že po nástupu nového prezidenta se může mnohé změnit. Ani jeden ze dvou kandidátů není kupříkladu tak politicky závislý na prosazování Společné zemědělské politiky EU jako dosavadní prezident Jacques Chirac, někdejší ministr zemědělství. Francie by tedy možná mohla přistoupit na kompromis, pokud jde o budoucí evropský rozpočet - což bude jedno z klíčových témat v rámci unie v příštích letech. Lequesne očekává, že by se mohl zmírnit kupříkladu i negativní postoj vůči Evropské centrální bance (ECB). Royalová chtěla v předvolební kampani omezit její nezávislost, zatímco Sarkozy kritizoval její politiku při stanovování úrokových sazeb, která je údajně pro francouzskou ekonomiku nevýhodná. Po zhodnocení reálné situace však mohou verbální útoky na ECB ustat.
Podle Lequesna se však zřejmě nezmění to, co již k Francii tradičně patří - podpora ochranářské politiky v celosvětovém měřítku, snaha čelit globalizaci státními zásahy a vládní pomoc velkým firmám - navzdory antimonopolnímu úřadu v Evropské komisi. Politolog připomíná, že mezi francouzskými politiky není mnoho klasických ekonomických liberálů. Lequesne nicméně vidí velkou naději v Sarkozyho snaze reformovat trh práce, dosáhnout flexibilnějšího pohybu zejména mladých lidí na něm, zjednodušit přijímání a propouštění zaměstnanců a snížit náklady firem. To je v současné chvíli podle Lequesna to nejdůležitější.
Politolog si ovšem nedělá žádné iluze, že by se reformy mohly obejít bez sociálních protestů. Nový prezident by proto měl jednat okamžitě, neztrácet čas a co nejdříve po svém nástupu do Elysejského paláce přijít se zásadními reformními kroky. Právě proto, aby reformy neztroskotaly na tlaku ulice.
Do hlubin nepadáme.
Potřebuje vůbec Francie zásadní reformu? Ekonomové a politologové o tom vůbec nepochybují. Nicolas Couderc připomíná, že Francie patří mezi ty země EU, v nichž jsou nejpomalejší hospodářský růst, nejvyšší nezaměstnanost i nejnižší výdaje na výzkum a rozvoj. Přesto letošní volby podle něj přinesly i něco výrazně pozitivního - lidé se začali zajímat o to, kolik budou programy jednotlivých kandidátů stát. Publikovaly se odhady nejen kandidátů, ale také nezávislých institutů, díky nimž se Francouzi mohli seznámit s realističtějšími - a často podstatně vyššími - údaji o celkových nákladech. Na druhé straně to ale ještě neznamená, že vyhraje kandidát s nejrealističtějším programem (ten už možná vypadl). Couderc se obává, že ke skutečným reformám se Francie odhodlá až ve chvíli, kdy bude jejich nutnost naprosto evidentní.
Zažívá tedy Francie pád do hlubin? Je zajímavé, že si to citovaní francouzští ekonomové a politologové nemyslí. Christian Lequesne připomíná, že Francie má stále výbornou dopravní infrastrukturu, zdravotnictví i školství. „Francouzský vlak je úplně něco jiného než třeba ten britský,“ uvádí Lequesne jeden z možných příkladů. Také produktivita práce je ve Francii vyšší než třeba v Británii nebo ve Spojených státech. Velké francouzské podniky jsou úspěšné v mezinárodní měřítku. Pracuje se však méně, trhy práce jsou nepružné a není jasné, kde Francie chce do budoucna brát peníze na udržení vysokého standardu svých veřejných služeb. Lidé se cítí ohroženi mezinárodní konkurencí. Podle Lequesna jde však o to, aby Francouzi pochopili, že globalizace není něčím, proti čemu je nutné za každou cenu bojovat. Přináší totiž nejen hrozby, ale také nové příležitosti.
Od levice nalevo je pravice.
Francois Rachline celou situaci dokládá na rozdílu mezi americkými a francouzskými politickými stranami. Zatímco američtí republikáni zdůrazňují, že každý člověk je zodpovědný sám za sebe, tamní demokraté prohlašují, že je nutné řešit a napravovat selhání trhu. Všechny francouzské politické strany se však vlastně přiklánějí ke stanovisku, že trh prostě selhává a že těmto selháním je nutné čelit předem. Proto ve Francii politici nezpochybňují silnou roli státu, ačkoli by podle Rachlina zemi prospěla spíše slabá vláda, která by uvolnila prostor podnikatelům a kreativním silám.
Ani Rachline se však nedomnívá, že je vše ztraceno. Francie nepadá do propasti. Spíše spí a je třeba ji probudit. Francouzská historie je plná revolt a revolucí. To do jisté míry stále platí. Dlouho se zdálo, že Francouzi zcela opomíjejí internet, říká Rachline. Pak však přišla náhlá změna a Francie v této oblasti rychle zamířila na špici. Podobně rychle se změnila správa korporací (corporate governance) ve velkých francouzských firmách. Mimochodem, také díky Evropské unii a jednotnému vnitřnímu trhu.
Sny o obnovení francouzského postavení jako globální velmoci v ekonomice či politice jsou iluzí. Není však pochyb o tom, že ve Francii je obrovský potenciál energie, kreativity, a dokonce i podnikavosti. Nicolas Sarkozy nebo Ségolene Royalová by toho mohli využít. Možné je však i to, že bude nutné počkat na některého z jejich nástupců.
JAN ŽIŽKA, Paříž
Výsledky prvního kola francouzský voleb
- Nicolas Sarkozy 31,18
- Ségolene Royalová 25,87
- Francois Bayrou 18,57
- Jean-Marie Le Pen 10,44
Nikdo z dalších kandidátů nezískal pět procent hlasů.
Pramen: Ministerstvo vnitra Francie
