Šéf české Nokie dřív prodával náklaďáky a tahače, teď mobily
Během devětatřiceti let toho zvládl Ján Kolimár poměrně dost. Vystudoval strojírenství, kariéru však začal v marketingu Slovenské televize. Pracoval jako obchodník s reklamou v mediální agentuře, načež začal prodávat nákladní auta a tahače Iveco. Pak na rodném Slovensku přešel do vznikající pobočky Nokie. Následně si na dva roky odskočil do Moskvy, aby jako obchodní ředitel vybudoval prodejní síť světové mobilní jedničky v Rusku. Loni v květnu se vrátil do střední Evropy a stal se generálním ředitelem česko-slovenské filiálky Nokie.
Slovenský Horst Fuchs.
Kolimár se narodil v jihoslovenské Šale rodičům s maďarskými předky, takže již od dětství ovládá kromě slovenštiny i maďarštinu. Po gymnáziu přešel do Bratislavy, kde na Slovenské technické univerzitě absolvoval strojírenskou fakultu. „Strojařina je dobrá kvůli technickému zázemí, jež člověk vstřebá, ale vždy mne to spíš táhlo k obchodu,“ vzpomíná. Rozdělení Československa zažil na vojně, po jejímž skončení nastoupil do marketingového oddělení Slovenské televize (STV). „Tehdy jsme rozjížděli teleshopping - na Slovensku naprosto neprozkoumanou oblast. Bylo na to málo prostoru, přemýšleli jsme, jak rozšířit stopáž, připravit různá cenová zvýhodnění. Víceméně jsme suplovali roli mediálních agentur,“ vybavuje si.
Teleshoppingu nakonec věnoval tolik svého profesního času, že jej do týmu přetáhla slovenská pobočka mediální společnosti IP Havas, která byla v té době majitelem reklamního prostoru STV. „Stal se ze mne klasický obchodník s reklamním časem, ale díky tomu, že jsme na celý balík byli jen tři, přišel jsem do kontaktu s řadou zadavatelů,“ pochvaluje si kontakty Kolimár.
Za volant náklaďáku.
Počátkem roku 1997 jej oslovili kamarádi, aby se stal obchodním manažerem slovenské pobočky Iveka, italského producenta nákladních vozů ze skupiny Fiat. „Argumentovali slovy, že bych se měl věnovat tomu, co jsem vystudoval. Rozhodl jsem se, že zkusím probudit své strojařské geny,“ směje se Kolimár. Pochvaloval si slušný růst prodejních výsledků a vytvoření sítě dealerů, ale již po roce a půl z firmy odešel. „Chybělo mi novátorství, management byl strašně strnulý, rigidní, a pozdější výsledky Fiatu mi daly za pravdu. Ale naučil jsem se vcelku dobře italsky,“ říká.
Na jaře roku 1999 nastoupil do slovenské Nokie, která v té době budovala distribuční síť partnerských obchodů a prodejních kanálů. Kolimár se stal obchodním ředitelem a administrátorem, tedy jakýmsi manažerem zodpovědným za chod pobočky. „Zatímco v Iveku jsem byl ve třiceti letech jedním z nejmladších zaměstnanců, v Nokii jsem se naopak zařadil – a to jak ve slovenské afilaci, tak v celoevropských strukturách - mezi nejstarší,“ uvádí Kolimár.
Na Moskvu!
Období na přelomu milénia hodnotí jako klíčové pro získání rozhodujícího podílu na trhu a vybudování povědomí o značce. „GSM standard se na Slovensku rozvíjel od roku 1997, ale obrovský růst celého mobilního trhu začal kolem roku 2000,“ vybavuje si. Nokia se tehdy stala jednoznačným slovenským lídrem, navíc v roce 2004 byla tamní pobočka vyhlášena v rámci korporace nejlepší „malou“ zemí v regionu EMEA. „Hodnotí se kritéria jako podíl na trhu, růst tržeb a další interní věci,“ říká Kolimár.
Roku 2004 však přišla nabídka, nad níž musel uvažovat. „Nadřízení hledali obchodního ředitele ruské sekce, která začala budovat prodejní síť v celé federaci. Tehdy se začal tamní trh jevit jako vysoce perspektivní a růstový,“ tvrdí Kolimár. Nabídku přijal. A na konci léta 2004 se stěhoval do Moskvy. „Manželka se však rozhodla, že zůstane v Bratislavě, takže jsem spíše cestoval já z domova do práce než obráceně,“ připouští.
Mobil, známka statusu.
Mobilní telefony se v Rusku prodávaly velmi dobře, přesto však Nokia na tamním trhu nebyla – a prozatím ani není – jednoznačným lídrem jako ve většině evropských zemí. „Nokia byla a je jedním z pěti velkých hráčů na trhu, a ačkoliv není jedničkou, vlastnit v Rusku nokii je jakousi známkou statusu,“ vysvětluje.
Kolimár tvrdí, že zatímco v Česku je inteligence nakupování vysoká, tedy že se kupující snaží maximálně racionalizovat investici do mobilu, v rozlehlém Rusku narazil na maloměstské chování. „Lidé z těžařského byznysu nekoukají moc na peníze. Když něco chtějí hned, tak si to koupí. Síla peněz a vzdálenost od centra dění dodává lidem chuť nakupovat, i když je to drahé. A také cena sama o sobě je často důvodem k nákupu – čím dražší telefon, tím lepší,“ poukazuje Kolimár na chování zákazníků na vzdáleném východě a v guberniích.
Rovnou na věc.
Ze své pozice měl na starosti moskevskou centrálu a šest regionálních zastoupení. „Celkově náš tým obhospodařoval jedenáct časových pásem. Když jsme dělali konferenční hovor, museli jsme brát zřetel na to, aby manažer ve Vladivostoku neměl noc,“ směje se. Kromě sítě dealerů a prodejců Kolimár pečoval o čtyři desítky přímých zákazníků z řad operátorů a velkých firem. „Oligarchové často nehledí na zažité obchodní normy a zvyky. Když vidí zisk, nerozhlížejí se vlevo, vpravo. Jdou rovnou na věc,“ pochvaluje si přímé jednání.
„Často jsem jednal s majiteli retailových sítí a řetězců. Během jedné schůzky jsem věděl, zda jsme se dohodli – a kontrakt uzavřeme –, nebo ne. Jednou se nám podařilo dojednat byznys během dvou minut,“ dodává.
Zima jako v Rusku.
V Rusku strávil bezmála dva roky a kromě toho, že tamní pobočka během jeho působení nabobtnala z pěti na sedmdesát zaměstnanců, si do Prahy přinesl ponaučení, že si při další štaci pronajme byt poblíž kanceláře. „Rád hraji lední hokej. Jednou za měsíc jsem si udělal čas na zápas, ale často se stávalo, že po dvou hodinách v zácpě jsem se vrátil do kanceláře. Podobné to bylo s cestováním mezi domovem a prací. Za posledních patnáct let se počet aut v Moskvě zesedminásobil, kapacita silnic nestačí. Doprava je tam šílená,“ stěžuje si.
Za šest tisíc dolarů měl pronajatý 120metrový byt s dvěma koupelnami; v důsledku to však považuje za zbytečné. „Člověk stejně tráví většinu času v kanceláři, na schůzkách nebo v letadle,“ říká. Často prý cestoval popůlnočním spojem z Vídně a po přistání v Moskvě hned v šest ráno mířil do kanceláře. „A když je venku dvacetistupňový mráz, je to pořádný záběr na organismus. Mým rekordem bylo osmatřicet stupňů pod nulou. Ale to není nic proti Novosibirsku, kde můj kolega zažil minus 50° C. To prý stojí doprava i vzduch.“
Cesta do středu Evropy.
Když se Victor Saeijs, tehdejší šéf české filiálky, loni na jaře rozhodl z Prahy odejít, Kolimár se přihlásil do interního konkurzu. „Nabízeli mi i vzdálenější a exotičtější trhy, například pozici v Indii, ale chtěl jsem být blízko rodině. Nebavilo mne létat, navíc dělat ředitele pobočky je komplexnější způsob práce než jen zajišťovat obchod,“ objasňuje některé z důvodů, proč se chtěl vrátit do střední Evropy.
Zatímco v Moskvě měl vybudovat a rozvinout byznys, v Praze je jeho výzvou udržet pozici lídra. „V Česku je více než polovina telefonů prodávána prostřednictvím operátorů, proto je nutné udržet si jejich přízeň, ale zároveň se připravit na rozvoj otevřeného trhu, což je zcela jiná distribuce,“ říká Kolimár.
Výrobci mobilů se prý také musejí připravit na nové trendy ve využívání přístrojů. Kolimár uzavírá: „Postupně odcházíme od klasického užívání mobilů, od hlasu k multimédiím. Nebavíme se jen o obrázcích a hudbě v mobilech, jež je prozatím vyhrazena převážně mladým, ale i o mapách a navigaci či televizi a e-mailech pro běžného spotřebitele.“
