Otázky na okraj famózního úspěchu farmacie
Modrý diamant. Pilulka na ztracenou touhu. Lék mužské impotence. Jedním slovem: viagra. Od roku 1998, kdy byla uvedena na světové trhy, zaznamenala řadu obchodních rekordů. Jen Američané za ni v prvních šesti měsících prodeje zaplatili přes půl miliardy dolarů. Pilulku, která se po obchodní stránce stala nejúspěšnějším lékem ve Spojených státech, vyvinuli farmakologové společnosti Pfizer v laboratořích v anglickém Kentu. Jak? Vlastně náhodou. Jejich původním cílem byla pilulka proti angíně pectoris.
Co povzbuzuje vzrušení?
Tým Pfizeru, jehož působištěm bylo městečko Sandwich v jihoanglickém Kentu, pracoval na vývoji léku proti srdeční chorobě od roku 1986. Látka, kterou farmakologové zkoušeli, měla několik vedlejších účinků. Jeden z nich byl stěží přehlédnutelný: lék proti angíně pectoris vyvolával u testovaných mužů erekci. V roce 1991 již vědci Pfizeru tušili, že mají na dosah velkou věc: prostředek proti mužské impotenci.
Farmakologům ale stále chybělo poslední zjištění: nedokázali s jistotou říct, co z pilulky vlastně povzbuzovalo tak silné vzrušení. Společnost Pfizer proto uvolnila na dokončení výzkumu 1500 lidí a utratila za vědecké pokusy 350 milionů liber. Výsledek se za několik let dostavil - ovšem především díky informacím, které přišly z Los Angeles.
Vzniku viagry napomohl objev tří amerických vědců. Robert Furchgott, Louis Ignarro a Ferid Murad nezávisle na pokusech ve vzdáleném Kentu zjistili, že molekuly oxidu dusíku přenášejí v lidském kardiovaskulárním systému důležité signály, vedoucí k roztahování cév a zvýšení krevního tlaku.
A bylo to! Zatímco trojice do té doby neznámých mužů obdržela za rok 1998 Nobelovu cenu v oboru medicíny, vědci v Kentu drželi v ruce chybějící článek „erekčního řetězce“: molekuly oxidu dusíku jsou tou látkou, která přenáší sexuální počitky z mozku do penisu. Viagrové šílenství mohlo začít.
Stálo prý to za to.
Největší zájem o diamantovou erekci zaznamenal Pfizer ve Spojených státech. Velkoobchodní cena viagry činila v té době sedm dolarů za jednu pilulku, což znamenalo, že v obchodě zaplatil zákazník kolem deseti dolarů. Američtí muži ale nenakupovali viagru pouze na základě reklamy. Hned v prvním půlroce 200 tisíc amerických lékařů napsalo na modrý diamant zhruba třem milionům pacientů více než pět milionů receptů.
Stálo to za to? Američané tvrdili, že ano. Na základě pozorovaných tří tisíc mužů se zjistilo, že modrý diamant pomáhal s erekcí nejen cukrovkářům, mužům s nemocnou páteří či prostatou – ale dokonce i těm, kterým lékaři do té doby neuměli pomoci. V jiném výzkumu 59 procent z 4500 dotázaných tvrdilo, že jim viagra pomohla odstranit impotenci způsobenou psychickými obtížemi.
Prodej viagry mimo území Spojených států se ovšem vyvíjel mnohem pomaleji. V prvních šesti měsících prodeje zaplatil neamerický svět za viagru pouhých šestnáct milionů liber. Hlavním důvodem bylo licenční řízení. Zatímco americká US Food and Drug Administration vydala povolení k prodeji v březnu 1998, Rusko - jako pátá země na světě – v srpnu, a Evropská unie schválila prodej léku ve svých patnácti členských zemích v září 1998.
Odlišné starosti.
V případě modrého diamantu, měly jak Rusko, tak Evropská unie zcela odlišný typ starostí. Rusko se v roce 1998 potýkalo především se skutečností, že viagra se stala jedním z nejžádanějších komodit černého trhu. „A na tomto černém trhu máte téměř stoprocentní jistotu, že si kupujete všechno možné, jenom ne pravou Viagru,“ řekl tehdy Ramil Chabrijev z ruského ministerstva zdravotnictví. Evropa měla v případě modrého zázraku dvě základní starosti: vedlejší účinky léku a způsob jeho financování.
Jenom tři a dost.
Pokud se týká bezpečnosti, Evropané pečlivě sčítali (především) americké mrtvé. Těsně předtím, než měla Evropská unie o viagře rozhodnout, dosáhl počet mrtvých na celém světě, spojovaných s modrým lékem, sto dvaceti; Američanů, kteří údajně obětovali život erekci, bylo šedesát devět. Většinou zemřeli na infarkt. Osmnáct z nich během sexu, většinou kardiaků. Mnozí další zemřeli na infarkt i přesto, že nikdy předtím srdeční potíže neměli.
Společnost Pfizer se pochopitelně bránila: tito lidé, říkala ve svých prohlášeních, mohli klidně zemřít „přirozenou“ smrtí. Každého stihne infarkt poprvé i přesto, že předtím problémy neměl.
O tom, že Viagra dokáže být nebezpečná v kombinaci s nitroglycerinovými léky srdcařů, se všeobecně vědělo; ostatně, firma o tomto nebezpečí varuje i na obalu léku. Jenže – podle některých lékařů jsou viagrou ohroženy i další lidské orgány, především plíce. V odborném tisku jsou zdokumentovány případy starých mužů, u nichž se po užití pouhých tří tablet objevilo smrtelné krvácení do plic.
Partnerky pijte, pijte...
Ani těmito podezřelými případy samozřejmě odborné pře o viagru nekončily. Na přelomu srpna a září 1998, právě v čase, kdy se Evropská komise chystala k rozhodujícímu kroku, se ukázalo, že ti, kteří předepisují viagru, musí myslet nejen na zdravotní stav mužů, ale i jejich partnerek. Několik lékařů totiž publikovalo v prestižním odborném časopise New England Journal of Medicine článek, který oznamoval znepokojující výsledky. Patnáct žen ze sta prý onemocnělo kvůli partnerově viagře infekcí močového měchýře. „Muži užívající sildenafil (vědecký název pro viagru) by měli poradit svým partnerkám, aby po sexu vypily co největší množství tekutin, a co nejdříve vyprázdnily svůj močový měchýř,“ stálo v odborném článku.
I přes existenci podobných odborných statí a veřejně formulovaných výhrad některých lékařů nakonec i Evropská komise v září 1998 uznala, že se není čeho bát. „Je to obecně bezpečný lék, který není radno dávat kardiakům, ženám a mladistvým. I proto bude v zemích Evropské unie pouze na lékařský předpis,“ stojí v jednom z nesčetných prohlášení z oné doby.
Není to lék.
Vyřešit v Evropě problém financování viagry se ovšem ukázalo jako ještě těžší, než se vypořádat se zdravotními riziky. Totiž kdo má za erekci mužů platit? Výhradně pacienti? Pouze zdravotní pojišťovny? A když se rozhodovat případ od případu, podle jakých kritérií určit, který případ je který?
Většina lékařů, ukázalo se rychle, stála na straně mužů: bylo by spravedlivé a etické, kdyby viagru hradily pojišťovny, říkali, a na podporu svých názorů uváděli argument, že potížemi s erekcí trpí nejméně deset procent veškeré mužské populace.
V mocné opozici vůči těmto požadavkům pochopitelně stáli četní vládní ekonomové. Viagra není lék, říkali, je to „pilulka životního stylu“. Obavy z obrovských nákladů a kolapsu zdravotních systémů byly zřejmé. Britská vláda například tvrdila, že v nejčernějším scénáři by viagrou vyvolávaná erekce starších mužů mohla připravit státní zdravotní pojišťovnu NHS až o jednu miliardu liber ročně.
Jak je v Evropské unii obvyklé, jednotlivé země nakonec dilema vyřešily po svém: jedinou zemí EU, kde je viagra plně hrazena zdravotní pojišťovnou, je Švédsko. V Německu, Dánsku, ve Francii a v Belgii naopak viagru nehradí zdravotní pojišťovna za žádných okolností. Ve Španělsku, Rakousku či Itálii je modrý diamant k mání za cenu dotovanou. Nejbouřlivější boj o státem hrazenou erekci se ovšem odehrál ve Velké Británii.
Tlak na pokladnu.
Strach britské vlády z mužů lačnících po erekci byl tak silný, že britský ministr zdravotnictví Frank Dobson rozeslal v září 1998 oběžník všem zdravotnickým zařízením. V něm se pravilo, že kabinet hodlá omezit výdaje na viagru roční částkou deseti milionů liber. Proto mají předepisovat viagru především „soukromým“ pacientům, to znamená těm, kteří si ji plně zaplatí. Pojišťovnou NHS hrazenou viagru měli lékaři předepisovat podle oběžníku pouze těmto skupinám nemocných: mužům po úrazu páteře, diabetikům, lidem s roztroušenou sklerózou, pacientům s diagnózou těžké psychické poruchy, mužům po operaci prostaty, a konečně lidem s neurologickou vadou způsobující impotenci.
Reakce byla zuřivá. Je to bizarní a neetické, ozývalo se z ordinací prostřednictvím médií. „Řídit se tímto seznamem, znamenalo by léčit na pokladnu pouze patnáct procent pacientů trpících impotencí. Zbylých pětaosmdesát procent zaplatí dvanáct liber za pilulku,“ prohlásila britská zdravotnická organizace British Medical Association, která označila politiku vlády ve věci viagry za nelogickou, v rozporu s principy nejen NHS, ale i s vládním programem: „Je to nefér vůči všem, co trpí impotencí, a zakládá to do budoucna nebezpečný precedens.“
Lékaři v médiích prohlašovali, že je to snad poprvé, co jsou ze strachu o rozpočet nabádáni k tomu, aby vědomě neléčili své pacienty na základě nejlepšího svědomí a s pomocí všech dostupných léčebných přípravků a metod. „Kde bere vláda vědomosti a sebevědomí k tomu, aby určila, kdo je impotentní spravedlivě, a kdo nespravedlivě?“ ptal se jeden z nespokojených obvodních lékařů na internetových stránkách BBC. Šlo především o narážku na skutečnost, že většinu „psychikou motivovaných disfunkcí erekce“ britské ministerstvo zdravotnictví označilo za „dotace nehodné“.
Velké zklamání.
K tlaku na vládu za státem léčenou erekci se pochopitelně přidaly nejen mnohé zdravotnické a lobbistické organizace, ale i výrobce Pfizer. „Oběžník ministerstva zdravotnictví je právně neobhajitelný,“ vyhlásila úspěšná firma ve veřejném prohlášení – a pohrozila žalobami u britských i mezinárodních soudů.
Jediným silným obhájcem britského kabinetu zůstalo po celou dobu sporu vedení zdravotní pojišťovny NHS. „Jsme zklamáni postupem britské zdravotnické asociace, která vládě nenabídla žádnou alternativu,“ řekl v médiích šéf pojišťovny.
Jeho snaha podpořit britskou vládu v neoblomném postoji ale byla marná. Tlak veřejného mínění a lobbistů byl příliš silný. V květnu 1999 britský ministr zdravotnictví Dobson zveřejnil nový, podstatně rozšířený seznam chorob, jejichž nositelé mohou dostávat viagru v rámci zdravotního pojištění. Znamenalo to, že vláda byla ochotná platit za viagru nikoli deset, ale patnáct milionů liber ročně. O několik měsíců později schválil nové zásady i parlament.
Tato změna ale přinesla nikoli vítěznou, nýbrž pouze opatrnou reakci lékařů. „Nový seznam pokrývá dvacet až pětadvacet procent pacientů trpících impotencí,“ řekl BBC John Dean, lékař specializující se na potíže s erekcí. „Teprve pokud by do něj zahrnuli pacienty se srdečními chorobami a s vysokým tlakem, poměr by se zvýšil na osmdesát procent.“
Britská vláda se ale od této chvíle stala neoblomnou. Modrý diamant se stále řadí k jediným sedmi lékům v Británii, jejichž předepisováni je zákonem omezeno. (Například i ti muži, kteří patří do vládou definované skupiny potřebných, mohou z pojištění dostat pouze jednu modrou pilulku týdně.) „Neregulované předepisování tohoto léku,“ pravil v roce 1999 ministr Frank Dobson, „nemůže být ospravedlněno, protože jeho vysoké náklady poškozují politiku a strategii NHS jako celku.“ Neboli: britská vláda oklikou prohlásila, že je třeba volit mezi kvalitní erekcí - a například léčbou rakoviny.
Deset kol.
Pravdou je, že argumentům těch, kteří – nejen v Británii - říkají, že viagra je „drogou životního stylu“, nahrává nemálo skutečností. Viagra je například oblíbenou surovinou drogových koktejlů v nočních klubech. Z výzkumu, který provedla univerzita v anglickém Manchesteru vyplývá, že viagru míchají s extází, kokainem, kannabisem či rohypnolem nejméně tři procenta všech dotázaných „clubbers“. Tito uživatelé pochopitelně nekupují viagru na běžném trhu, nýbrž od překupníků, známých či prostřednictvím internetu. (Internet je ostatně místem, kde se obchodům s viagrou dobře daří. Nabídky prodeje modrého diamantu tvořily v loňském roce nejčastější obsah takzvaného spamu, totiž nevyžádaných e-mailů rozesílaných prostřednictvím počítačové sítě.)
O možnou definici viagry jako prostředku ke změně životního stylu se ale ještě výrazněji než noční kluby zasloužily televize. Již na počátcích éry modrého diamantu (a dalších podobných pilulek, které se mezitím objevily na světových trzích) se některé televizní stanice pokusily zkoumat účinky zázračného prostředku takřka v přímém přenosu – což vyvolalo silné kontroverze.
V září 1998 pozvala například britská stanice ITV tři manželské páry k následujícímu pokusu: muži pozřeli v přímém přenosu viagru, pak odjeli s manželkami do nedalekého hotelu, a ráno měli v pořadu This Morning vyprávět, co se s nimi stalo:
Padesátiletý pan Brown tvrdil, že „sotva opustil automobil, protože to na něj náhle přišlo“. Vrhal se prý na ženu již v hotelovém lobby – takže noc byla úžasná. „Měl jsem pocit, že bych měl sílu na dalších deset kol,“ vyprávěl televizním divákům za manželčina souhlasného přikyvování. I ona byla následky pilulky ohromena.
Dvaapadesátiletý pan Whiterington byl o něco chladnější. Byla to prý sice nejlepší zkušenost učiněná s jakýmkoli lékem na impotenci, ale raději by to příště zkoušel doma. I on i jeho žena byli při pokusu nervózní.
Zato třiašedesátiletý pan Gowdie: Dívali se prý se ženou na hodinky, kdy už ten pokus skončí. Nestalo se mezi nimi téměř nic.
Nad smyslem tohoto pořadu se ale nepohoršovali pouze televizní diváci a komentátoři, nýbrž i výrobce Pfizer. „Takový přístup trivializuje vážné zdravotní potíže, kterými trpí pacienti, jimž je náš lék určen,“ řekl po odvysílání viagrového This Morning mluvčí společnosti, která viagru vyrábí.
Komu to má vlastně pomoci?
Nezajímavý samozřejmě není ani pohled některých psychologů a sexuologů. Komu vlastně má lék proti impotenci pomoci? Mužům jako jednotlivcům, anebo mužům jako účastníkům rodinného či sociálního vztahu? Američan Carlos Nazir například v této souvislosti předpovídá, že se jednoho dne ujme termín „viagrová vdova“. Podle tohoto odborníka dokáže modrý diamant učinit ze sedmdesátiletého pacienta muže se čtyřicetiletým sexuálním apetitem; s apetitem, kterému jeho přibližně stejně stará manželka nikdy nemůže stačit – a to prý jejich vztah nakonec rozloží.
Žen se ale v souvislosti s viagrou nezastávají pouze někteří rodinní terapeuti. Americká gynekologická instituce The American College of Obstetricians and Gynaecologists využila viagry k připomenutí jiného „společenského“ tématu: „Ještě dnes se vyskytují zdravotní pojišťovny, které hradí mužům změnu životního stylu prostřednictvím Viagry, zatímco stále odmítají hradit ženám jakoukoli antikoncepci.“
A odpověď farmakologů?
Pilulka pro ztracenou touhu ženy se již blíží. Jakou bude mít barvu, se zatím nikdo neodvažuje říct.
