Bota je pro mě dokonalou spojnicí mezi módou, sochou a architekturou, říká Eva Klabalová. V dílně Tomáše Bati vyrábí obuv z kávy - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Bota je pro mě dokonalou spojnicí mezi módou, sochou a architekturou, říká Eva Klabalová. V dílně Tomáše Bati vyrábí obuv z kávy

,
Bota je pro mě dokonalou spojnicí mezi módou, sochou a architekturou, říká Eva Klabalová. V dílně Tomáše Bati vyrábí obuv z kávy
Zdroj: Petr Hušer
  • Designérka Eva Klabalová ve Zlíně vyrábí ekologické boty z kávové sedliny a recyklované gumy

  • Na jejich vzhledu spolupracuje s ilustrátorkou Eliškou Podzimkovou a dalšími českými umělci

  • Plátěnky prodává v limitovaných edicích sběratelských kusů a snaží se minimalizovat jejich uhlíkovou stopu

„Kafe? Já ho miluju!“ vyhrkne okamžitě s nadšením v oku dvaatřicetiletá Eva Klabalová, designérka, která tvoří z boty kávové sedliny. Ve Zlíně na starých strojích Tomáše Bati šije lokální ekologické tenisky ze zbytkových materiálů, bez živočišných složek, bez dopravy přes oceán – a jak sama říká, také bez morální kocoviny.

Každý den se po světě vypijí miliardy šálků kávy a tisíce tun kávové sedliny se vyhazují. Část lógru se využije jako hnojivo, ale v poměru k množství materiálu, který skončí v odpadkových koších, je to skoro zanedbatelné množství. A tak se milovnice povzbuzujícího nápoje jednou zeptala sama sebe, jestli by z něj nezvládla vytvořit boty s vůní espressa. Ukázalo se, že to jde. Sedlina se vysuší, smíchá s kaučukem a v podrážkách funguje jako plnivo, popisuje Klabalová. Odlehčuje podešve a pomáhá šetřit nový materiál. V každém páru se najde jeden šálek pressa, ačkoliv použitá zrnka samozřejmě už nevoní jako čerstvě mletá káva. „Nedávno jsem ale dostala zprávu od zákaznice, že je nadšená z toho, že jí nohy po celodenním nošení našich tenisek voní po kávě,“ vypráví autorka nápadu.

„První pár jsem slepil na koleně.“ Moravská firma pražského fyzioterapeuta obouvá Američanky do barefoot bot

Počátky konceptu udržitelné obuvi sahají do země, kde by je málokdo čekal – do Číny. Po vystudování obuvního designu na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně zamířila návrhářka do zahraničí. Ve studiu pokračovala v nizozemském Waalwijku a další zkušenosti sbírala na stážích v Polsku, Turecku a Izraeli. Deset let pracovala pro korporáty, což ji zavedlo do čínského města, kde se citelně setkala s problémy velkovýroby. „Zlomovým momentem bylo, když jsem stála na balkoně hotelu vedle továrny, a přes hustý smog nebylo vidět tovární budovy na druhé straně ulice. Kvůli nečistotám ve vzduchu se mi špatně dýchalo a jediné, co jsem chtěla, bylo rychle se dostat pryč. Já jsem odjet mohla, ale co lidé, kteří nemohou?“ připomíná Klabalová podmínky těch, kteří ve fabrikách dřeli, aby uživili rodinu, a vyráběli ve většině případů módní produkty pro západní trh. V Evropě a Americe si je lidé koupí, ačkoliv je vlastně nepotřebují.

Návrat ke kořenům

„Když chceme něco změnit, musíme začít u sebe. Přestěhovala jsem se do Čech s tím, že chci pracovat s lokálními dodavateli a zaměřit se na způsob výroby, který bude co nejekologičtější a bude mít minimální dopad na životní prostředí,“ říká designérka. Vrátila se na jižní Moravu do továrny, kam jako středoškolačka chodila na brigády. „Začala jsem experimentovat se zbytkovými materiály. Výsledkem se staly tenisky, které jsem zaštítila značkou KAVE. Pět let jsem ji budovala sama,“ vypráví. Vývoj technologie od návrhu po první prototyp jí zabral asi rok.

Obnovila výrobu na strojích, které pamatují první republiku, ale prý byly v provozu až do devadesátých let. Nyní v areálu zůstalo obuvníků jen pár. Eva si toto místo vybrala především proto, že lokálnost patří mezi hlavní podmínky, které musí její značka splňovat, aby neměla z bot morální kocovinu. Ke stejnému cíli přispívá i skutečnost, že sklad se nachází jen pár kilometrů od továrny. Jediná doprava, kterou odstranit nelze, je ta finální – odeslání k zákazníkovi.

Každé boty, které vznikly ze spolupráce s Ondrashem, jsou unikátní. Foto: Kave Footwear

Další položkou na seznamu je používání recyklovaných materiálů a česká výroba. Zákazník podle majitelky brandu přesně ví, kdo a z čeho mu kecky vyrobil. Suroviny pochází buď z použitých bot a kousků gumy, nebo byly vypěstovány u nás. Koupí designových tenisek jejich nositel podpoří místní řemeslníky z různých oborů. Zákazníkům nabízí Klabalová i možnost recyklace obnošených bot. Člověk plátěnky roztrhá, ale místo hození do popelnice je vrátí zpět do továrny, kde se jejich barevné podrážky rozdrtí a zářivé kousky se stanou součástí nových bot. Díky technologii lze z odřezků gumy znovu vytvořit kvalitní produkt, který se nerozpadá. Flekaté podešve tvoří poznávací značku Kave Footwear.

Boty pro Plešouny

Kromě náhody při tavení kaučuku se na vzhledu bot podílí známí čeští designéři. Jako první navázal spolupráci s obuvní značkou profesionální tatér Ondřej Konupčík, který tvoří pod přezdívkou Ondrash. S Evou se poznali už na střední umělecké průmyslovce a ji okamžitě zaujaly jeho pestrobarevné grafiky, které mají nyní svoje místo i na plátěnkách Kave. Po něm začala Klabalová spolupracovat s ilustrátorkou Eliškou Podzimkovou. Deset procent z výdělku z prodeje bot s návrhem animátorky, které mají v podrážce písek z planety Malého prince a na kotníku pomocnou ruku, poputuje na podporu seriálu Plešouni o dětech s rakovinou. „U Elišky Podzimkové mě moc baví její otevřenost a touha pomáhat dětem s onkologickým onemocněním,“ říká designérka. Bot se slonem v hroznýši vzniklo pouze 100 párů a unikát představuje i každý jednotlivý pár od Odrashe.

Kave Footwear může někdo vnímat jako sběratelské umělecké kousky, platí u nich jistota, že po vyprodání limitované edice už nikdo nedostane stejné kecky. „Bota je pro mě spojnicí mezi módou, sochou a architekturou. Je to objekt, který musí být dokonalý ze všech stran a zároveň musí být perfektně promyšlený a hlavně funkční. Úžasné je vidět, jak se vám pod vlastníma rukama zhmotňuje myšlenka,“ říká návrhářka. Eva Klabalová vloni prodala okolo 3500 párů, což považuje za číslo, které by mohlo být pro její značku konečné. Nechce velký byznys.

Kdyby mě to nebavilo, skončím

„Myslím si, že je velmi důležité si umět upřímně říci, co vlastně chceme. Může to být malá značka nebo miliardový byznys. U nás je to to první,“ vysvětluje. Nyní na vedení firmy spolupracuje s kamarádkou a pár dalšími nadšenci. Netouží po rutinním obchodním plánu, a kdyby ji práce nudila, prý by snad raději skončila. „Chci, aby si značka vždy zachovala své srdce a svou originalitu. Každý model je vyroben v limitovaném počtu párů, a když se vyprodá, nikdy už nenabídneme zcela stejný. Nesmírně mě baví tato dynamika a možnost reagovat na poptávku velmi pružně. Proto nechci, aby značka rostla rychle. Buduji ji krok po kroku a zásadní rozšíření neplánuji,“ dodává.

Chceme vyrábět cirkulární oblečení bez surovin a odpadu, říká šéf Nilmore Mikuláš Hurta. Módu rozkládá na molekuly

Dříve měla Eva většinu zákazníků ze zahraničí, ale nyní začínají převažovat Češi. Kecky si nejvíce kupují ženy mezi 25 a 35 lety, muži je však pomalu začínají dotahovat. „Náš zákazník je každý, kdo se chce odlišit a nosit zcela originální kousek, jaký nemá nikdo jiný. Zároveň je pro něj důležité vědět, kdo a kde daný produkt vyrobil,“ myslí si Eva. Všímá si například toho, že kupující v USA jsou mnohem extravagantnější než Češi, kteří dávají přednost klasice. „Nejúžasnější odměnou za odvedenou práci jsou pro mě pochvalná slova od zákazníků, kteří se vracejí a kupují další a další tenisky, jelikož si je zamilovali. Za to jsem opravdu vděčná,“ usmívá se.

Změna začíná u nás

Eva Klabalová si dokáže představit i boty z čaje nebo třeba pilin. Myslí si, že budoucnost patří přírodním surovinám, jako je mango a kokos, případně novému materiálu Malai. Ten vyvinula Češka žijící v Indii Zuzana Gombošová. Jedná se o hmotu bakteriálního původu, kterou pěstuje z kokosových vláken a odpadní vody. Za svůj nápad získala řadu ocenění a jednou by prý mohl nahradit kůži.

„Zda ale bude módní průmysl ekologičtější, závisí na každém z nás. Musíme přestat kupovat zboží z nadnárodních řetězců, které naprostou většinu produktů vyrábí v asijských zemích, jako jsou Čína, Indie, Bangladéš nebo Vietnam,“ říká Klabalová. Je jasné, že takové oblečení bude vždy levnější než lokální, protože dělníci z Asie nedostávají za odvedenou práci adekvátní plat, nejsou pojištění ani nemají příspěvky na důchod. Kdyby se něco takového stalo v Česku, odbory by pravděpodobně spáchaly defenestraci ředitele. „Měli bychom se zamyslet nad tím, kolik bychom si sami přáli dostat za svou práci zaplaceno, předtím než koupíme tričko za 80 korun z řetězce,“ tvrdí designérka a připomíná, že v této ceně je zahrnut materiál, plat švadleny a přeprava z asijské továrny do české prodejny. „Také vám to nedává smysl? Také vám vadí to šílené množství kamionů na našich cestách? Začněte kupovat oblečení od lokálních tvůrců,“ uzavírá.