Evropské nadšení z hnoje

 Zámečník 17. července, 14:52  -  Miroslav Zámečník
17. července, 14:52

Pokud chceme v EU zachovat základní svobody, bez byrokracie se to neobejde.

„Živíme Kubu, sušíme hubu,“ provolávali prý podle dobových svědectví v prvomájových průvodech za totality někteří českoslovenští občané, jimž se proletářský internacionalismus tak nějak nechtěl dostat pod kůži. K čemu jsou přátelé, kteří nechtějí platit dluhy, když sami máme málo…

Janis Varufakis bude tlačit svoji řeckou agendu a zkušenost, co bude živ. To je normální a dává mi to stejná práva. V pozici věřitele Kuby jsme dodnes a stejně jako kdysi ti lidé v prvomájovém průvodu trvám na tom, že dluhy se mají platit, a když někdo neplatí, nemá se schovávat za mezinárodní solidaritu. Mezi Fidelem a Varufakisem v tomto ohledu není rozdílu.

Jakou agendu Varufakise má Zámečník na mysli? Čtěte:

Janis Varufakis: Správná levice pro Evropu

Velmi praktický přístup k životu a politice byl vždy ozdobou českého myšlení a nazírání na svět – do neštěstí jsme se dostávali vlastní vinou jen tehdy, když jsme si tenhle odstup neudrželi a vzali špatnou výhybku, aniž by rychlé navrácení do racionality bylo možné. Jsou tradice, jichž má smysl se držet i v době postbrexitové.

Přinejmenším v jednom bodě lze s Janisem Varufakisem souhlasit. „Stavět se proti vstupu do EU je jedna věc a podporovat odchod členské země je věc úplně jiná,“ říká a má pravdu. Jenže si ji půjčil od jiného Řeka. Jistého Herakleita z Efesu, který k závěru, že nelze vstoupit podruhé do téže řeky, protože se změnila, dospěl před nějakými dvěma a půl tisíci lety.

Bez byrokratů to nejde

Argumentace nové levice je hodně zmatená, a to bez ohledu na to, zda jsou odpůrci nebo zastánci brexitu internacionalisté nebo nacionalisté. Třeba zmínka Richarda Tucka, profesora z Harvardu, o tom, že Národní zdravotní služba (NHS), tedy postátněné socialistické zdravotnictví v anglickém pojetí, je cosi v Evropské unii mimořádného, je absolutní nesmysl.

Ekvivalent NHS existuje v celé Skandinávii, ovšem na decentralizované úrovni, existuje ve Španělsku, v Itálii. Evropská unie do organizace zdravotnictví, pokud jde o vlastnictví a vnitřní uspořádání, absolutně nevstupuje. Jestliže se Česko rozhodne vytvořit jednu národní zdravotní pojišťovnu, Bruselu do toho nic není a neřekne ani popel. A stejně tak nemá co mluvit do toho, jaký typ kontraktu by taková pojišťovna uzavřela vůči jednotlivým poskytovatelům péče v Česku.
Proti vyvlastnění a diskriminaci se mohou bránit u českého Ústavního soudu. Jestli je debata levice takhle informovaná, pak potěš pánbůh. Beru to tak, že je to levicový akademik z USA.

Nemusíme chtít „ever closer Union“. Pakliže ale má volný pohyb kapitálu, zboží, služeb a pracovní síly uvnitř jednotného trhu fungovat, musí každý ekonomický liberál tohle břemeno v podobě orgánu, který bude „pískat rovinu“, přijmout, stejně jako každý příznivec fotbalu akceptuje rozhodčího. Podstatné je zajistit tu „rovinu“.

V bilaterálních, například česko-slovenských vztazích, jsou problémy řešitelné na úrovni summitu šéfů exekutiv, kdy se Vlado domluví s Václavem nebo dnes Robert s Bohuslavem a posléze zajistí ratifikaci příslušné legislativy a úředníci konají. Ale na úrovni společného trhu osmadvaceti – nebo brzy už jen sedmadvaceti – zemí, založeného na „čtyřech svobodách“, se bez nadnárodní byrokracie neobejdete.

Je věcí politické volby, kolik kompetencí v projektu společného trhu takovému orgánu dáte, ale některé jeho atributy by měly platit bez ohledu na politické preference.

Téměř všechny fungující země ve svých záležitostech stojí a padají s apolitickou, profesionální státní službou, skládající zkoušky, což je mimochodem britský vynález, okopírovaný od čínských mandarínů prostřednictvím britské civilní koloniální správy v Indii, starý 158 let.

Pravidla unijní moštárny

Byrokracie není a nemůže být volená, její mandát je z definice odvozený. Můžete po ní žádat profesionalitu, nestrannost a absolutní dodržování zákona, který je a musí být předmětem politické volby. Evropská byrokracie, tedy komise, by měla být v rámci svěřených kompetencí, tedy dohledu nad zajišťováním „čtyř svobod“, co možná nejvíce apolitická, nepodjatá a profesionální. Členové Unie ale musejí její rozhodnutí respektovat, jinak se systém zhroutí.


Může za nárůst populismu globalizace? Přečtěte si komentáře:

Daniel Gros: Za populismus nemůže globalizace

Miroslav Zámečník: Evropu štěpí jiné problémy než globalizace


Pokud odmítáte samotný fakt toho, že něco na způsob Evropské komise existuje, je to čirá schizofrenie a naprostá intelektuální absurdita, tedy pokud si „čtyři svobody“ skutečně přejete. Dokonce i když zúžíte její kompetence jenom na volný obchod zbožím a službami a celní unii, potřebujete byrokracii nad rámec Světové obchodní organizace (WTO). Zdůrazňuji, že je lhostejné, zda na to nahlížíte zleva nebo zprava.

Varufakis je konzistentní v tom, že potřebu pravidel a institucí uznává, jen by chtěl odpustit ty dluhy a chtěl by ovládnout „pravidla unijní moštárny“. Brzy by narazil na vehementní veto, na neochotu proletariátu, pokud by se měl na solidaritu skládat, viz dobový vztah české pracující třídy k dotování kubánských soudruhů.

Účty z naivity

Nakonec si levice bude muset – stejně jako pravice – vyřešit otázku, jak chce naložit se „čtyřmi svobodami“ v Evropské unii. To neznamená, že nemůžete být pragmatickým revizionistou a nezkoušet třeba zrovna v pohybu pracovní síly zavádět „safeguard measures“, jež brání nadměrnému přílivu pracovní síly do jednotlivých členských zemí. Ale rozhodně by bylo lepší na to pamatovat předem, když přijímáte země, které mají reálné mzdy na nesrovnatelně nižší úrovni. Se zpětnou platností je totiž obtížné se vracet do stejné řeky…

Přechodné období si zrovna Británie nevyžádala – na rozdíl třeba od Německa a Rakouska –, ale i těch jejich sedm let bylo nekonečně krátkých na to, aby se mzdové hladiny srovnaly. Možná nám teď přísluší platit účty z předchozí naivity, ale jak bychom chtěli přijmout faktickou nerovnoprávnost před lety…

Itálie – a to je národní stát – nemá mzdové hladiny mezi Lombardií a Sicílií srovnané ani po 155 letech. „L’Italia e fatta. Restano da fare gli italiani,“ řekl kdysi turínský rodák a konzervativní skeptik Massimo d’Azeglio („Itálie je hotová. Teď ještě udělat ty Italy.“). Měl pravdu.

Německo je sjednocené napodruhé pětadvacet let a pořád jsou tam – bilionovým dotacím navzdory – ohromné rozdíly v nazírání na stejnou realitu a samozřejmě také v ekonomické úrovni.

Chvíle vepřů

Navíc soudržnost mezi Evropany je v podstatě umělý konstrukt. Nějaké společné povědomí sice existuje, ale nejlépe si jej uvědomíte, když jste někde hodně daleko od Evropy. V Americe mi Němec připadal jako kulturně velmi blízký příbuzný. V zásadě je to jenom o tom, jak moc ten společný trh v jeho současných dimenzích chceme a jak moc ho budeme chtít udržet.

Dnes bych rád věděl, zda je to ten nejmenší společný jmenovatel, na němž se shodneme. Je ovšem potřeba říct, co vlastně chceme, a voličům to říct na rovinu. „Nechci, abyste mohli pracovat v cizině bez omezení. Nechci, aby vás jako producenty někdo nepřebil dotacemi. Nechci volný obchod.“ Pokud to neříkáte a jenom „bojujete s nikým nevolenou byrokracií“, neříkáte ani půl pravdy. Docela normálně lžete.

Herakleitos k tomu z hloubi starověku dává jednu dobrou radu: „Vepři se těší více z hnoje nežli z čisté vody.“ Řekl bych, že nastává jejich chvíle.

Přečtěte si komentáře o rakouské ekonomice:

Dalia Marinová: Co se děje s Rakouskem?

Miroslav Zámečník: Rakousko se zabouchnutými vraty připravuje o růst?


Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče