Dělnický prezident - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Dělnický prezident

, Jiří Pšenička,
Dělnický prezident
Zdroj: Euro.cz

Zámečník z pražského metra ovlivňuje zdravotnictví i telekomunikace

Pokud někdo zavolá do pražského dopravního podniku a bude chtít hovořit s Lubošem Olejárem, patrně neuspěje. „Ano, pracuje tady, ale jako provozní zámečník na ochranném systému metra. Žádnou kancelář nemá, je většinou v terénu,“ říká spojovatelka do telefonu. Pro svého zaměstnavatele je řadovým pracovníkem v dělnické profesi, který čistě neformálně šéfuje dvěma až třem dalším lidem z údržby. „Nerad bych o své činnosti v metru detailněji hovořil, protože civilní ochrana obyvatelstva je velmi žhavé téma, vláda se usnesla na rušení krytů a my v tomto směru usilujeme o nějaké nápravy,“ odmítá s odkazem na bezpečnostní senzitivitu sám Olejár (44) o práci v podzemí hovořit. Sotva sundá montérky, oblékne sako a uváže kravatu, stává se z tajemného dělníka rázem hovorný prezident, dokonce dvojnásobný. Prezident Svazu pacientů České republiky a taktéž prezident Sväzu pacientov SR.

Muž bez hranic.

Jak se mu prezidentský dvojdomek podařilo vybudovat? „Mám dvojí občanství, dva pasy, dvě občanky, a dokonce i dvě trvalá bydliště. Když jedu třeba do Polska, tak raději na slovenský pas, protože Poláci mají radši Slováky, do Maďarska zase na český,“ osvětluje svůj středoevropský statut rodák z Prešova, vyučený brusič kovů a nástrojů (s později dodělanou maturitou), který se v Čechách usadil až po vojně. „Však i bývalý slovenský prezident Rudolf Schuster, s nímž jsem měl jednání, musel uznat, že on je pouze prezidentem v jedné zemi, kdežto já ve dvou,“ trumfnul sousední hlavu státu.
Také řada dalších politiků neváhala s Olejárem ztratit slovo. Byl u Havla, Zemana, Klause, Čalfy, Stráského, u eurokomisaře Teličky, u řady ministrů a poslanců. Nepůsobí jen ve zdravotnictví. V současnosti se angažuje i v telekomunikacích a předsedá dvěma bytovým družstvům. V metru je místopředsedou odborové organizace. Až se leckdo diví, jak to při zaměstnání lze stihnout. „Chodím často do práce na noční, mám tolerantní ženu a řadu věcí dělám z domova po telefonu a e-mailu,“ říká otec dvou dětí a manžel zdravotní sestry.

U Klause o klecových lůžkách.

Kdyby se věnoval jen černému řemeslu, zůstal by bezejmenným. Takto co chvíli vystupuje v televizi a jménem všech pacientů brojí proti převodům nemocnic na obchodní společnosti, požaduje zvýšení úhrad za zdravotní péči, protestuje proti omezování solidárního systému, podporuje očkování proti chřipce, práva pacientů na informace… Mluví ke všemu, co se v sektoru děje. Vystupoval i jako horlivý obhájce takzvané Fortýnovy metody devitalizace zhoubných nádorů. Na její podporu se sám rozhodl zákroku podrobit. Jeho operatér ovšem později prohlásil, že odstranění nezhoubného kožního útvaru v Olejárově obličeji nebyla devitalizace, jak šéf Svazu pacientů prohlašoval, nýbrž běžný zákrok, který se dělá při podvazování stopkových bradavic.
Od roku 1996, kdy se svými přáteli Svaz pacientů zakládal, jedná se všemi, kteří ve zdravotnictví něco znamenají. Od ministrů po šéfy nemocnic. Loni v létě se zúčastnil i jednání expertů o klecových lůžkách u prezidenta Klause. Netrpí rozhodně nedostatkem sebevědomí. Po volbách v roce 2002 vyjádřil připravenost stát se i ministrem zdravotnictví. I dnes si myslí, že by to zvládnul.

Za prosperující Československo.

Kdo se hlouběji ponoří do Olejárova životopisu, nabude dojmu, že je posedlý touhou mluvit za lidové masy. Již málokdo si asi vzpomene, že byl jedním z těch, kteří v roce 1992 nejvehementněji bojovali proti rozdělení federace. Byl mluvčím občanské iniciativy Za prosperující Československo. Už tehdy se v tisku vyjadřoval i k řadě dalších problémů, včetně třeba vodního díla Gabčíkovo.
V předposlední den společného státu, 30. prosince 1992, požádal o české občanství (bylo to poté, co zjistil, že den předtím tak učinil expremiér Marián Čalfa). Slovenské si ponechal. V roce 1993, už jako generální sekretář Česko-Slovenského výboru, usiloval o obnovení Československa jako „státu založeného na rovnoprávné spolupráci Čechů, Moravanů, Slováků a dalších národů“.
Ve stejném roce připravoval s Františkem Ringem Čechem založení Masarykovy strany československé (nakonec od toho upustili). V roce 1994 se v roli předsedy Hnutí za prosperující Česko+Slovensko zúčastnil předčasných parlamentních voleb na Slovensku. Ten samý rok vstoupil k Miloši Zemanovi do ČSSD, kde je dodnes členem (v parlamentních volbách v roce 2002 za stranu kandidoval na 20. místě pražské kandidátky).

Od Poldi po Sarkandra.

Když na to přijde, s veřejnými činiteli nemá slitování, v minulosti na ně podal řadu trestních oznámení. Jako místopředseda ČSSD v Praze 12 se například v únoru 1996 rozhodl podat oznámení na podnikatele Vladimíra Stehlíka, šéfa Fondu národního majetku Romana Češku a jeho předchůdce Tomáše Ježka, na ministra privatizace Jiřího Skalického a průmyslu Vladimíra Dlouhého kvůli privatizací kladenské Poldi. Olejár se hlásí k evangelíkům a je aktivní i na poli církevním. V květnu roku 1995 se jako představitel Misijní centrály Nový život v Kristu otevřeným dopisem členům katolické církve vyslovil proti svatořečení Jana Sarkandra. Označil to za „skoro úmyslnou provokaci“ vůči ostatním křesťanským církvím. „To jsem byl také já? To už si vážně nepamatuji,“ diví se sám šíři své veřejné angažovanosti.
Archiv ČTK ke jménu Luboš Olejár od roku 1991 eviduje téměř 400 zpráv z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Po celou tu dobu zůstal řadovým zaměstnancem pražského dopravního podniku a nic na tom ani do budoucna nehodlá měnit. „Mám zásadu, že je dobré mít nějaké standardní sociální jistoty, které uživí rodinu. Co je navíc, to už je takový bonus,“ říká. O podnikání neuvažuje, protože na to je prý „třeba mít silný žaludek stejně jako na politiku“. Jak ale přiznává, kdysi se pokoušel přivydělávat rodině peníze jako podomní prodejce italských vysavačů.

Jděte k Telecomu.

Psychiatr Kamil Kalina, někdejší náměstek ministra zdravotnictví Jana Stráského, agilního Olejára již v roce 1996 přirovnal k typům lidí, kteří mají paranoidní, inventorní a kverulantní náboj. Tedy k takovým lidem, kteří jsou podezřívaví, mají sklon stále něco vynalézat a na něco si stěžovat. Optimální místo pro něj viděl jinde než ve zdravotnictví. „Pana Olejára bych uvítal třeba v boji s úředníky Telecomu.“ Prorocká slova. V roce 1998 se Luboš Olejár stal mluvčím sdružení Občané proti zdražování telefonu. Dnes je předsedou občanského sdružení Zástupci uživatelů internetu. Veřejně bojuje za levnější volání a levnější připojení k internetu (byl členem Řídícího výboru Fóra pro dial-up internet při Českém telekomunikačním úřadu). Naposledy 16. ledna rozeslal do redakcí jménem sdružení „zásadní stanovisko k návrhu zákonu o elektronických komunikacích“.
Ač lidem nezvolen, může mít i obyčejný zámečník na správu věcí veřejných větší vliv než leckterý poslanec. Luboš Olejár budiž příkladem nepolitické politiky a občanské společnosti. Pro někoho zářným, pro jiného možná varovným.

Ohodnoťte tento článek
Diskuze