Pitcairn - ostrov se zvláštními pravidly. Do 15 let vstup zakázán

16. července, 18:00  -  Lubomír Heger
16. července, 18:00

Podivuhodný příběh ostrova Pitcairn, jehož obyvatelé ještě ve 20. století považovali sex se sotva odrostlými dětmi za své „kulturní právo".

Pitcairn je vyvřelina rudé horniny o délce 3,5 kilometru, která se nachází nedaleko rovníku někde na půl cesty mezi Novým Zélandem a Jižní Amerikou. Jejích 49 obyvatel, potomků vzbouřenců z lodi Bounty, se tak moc bojí vymření, že mezi sebe přijmou každého, třeba i Čecha, který požádá o přistěhování – a ještě nabízí pomoc při stavbě domu. Přesto od počátku této dekády dorazil jen jeden přistěhovalec. Na ostrově totiž straší.

Nikoli duchové, ale dávná i docela nedávná historie. Mezi turistické atrakce patří různé útesy a výběžky se jmény jako Minnie Off, Johnny Fall, McCoy’s Drop nebo Oh Dear. William McCoy jako první z osadníků přišel na to, jak destilovat alkohol z místních bylin; v dubnu 1798 si pak uvázal provaz kolem krku, svázal si zápěstí k sobě a skočil z útesu. Vůdce vzbouřenců Fletcher Christian zemřel už o pět let dříve rukou jednoho z Tahiťanů, z nichž si vzbouřenci udělali otroky. Jeho poslední slova prý zněla: Oh, dear!

Krušné začátky

Když vzbouřenci pod vedením kormidelníka Fletchera Christiana posadili kapitána Williama Bligha s posádkou do záchranného člunu a zamířili zpět k Tahiti, na 18 let zmizeli světu z očí. Že se naFOTO: konec usadili tisíce mil od Polynésie na ostrůvku, na němž se do té doby vylodila pouze jediná posádka vedená patnáctiletým lodníkem jménem Pitcairn, zjistil v roce 1808 Mayhew Folger. Když kapitán americké rybářské lodi Topaz zakotvil u ostrova, přirazila k jeho lodi kánoe se dvěma míšenci, kteří k jeho značnému překvapení hovořili plynně anglicky.

Jeden se představil jako Friday October Christian I. a vysvětlil, že je synem Fletchera a jeho tahitské družky Mauatuy. Na otce si nepamatoval, ale věděl, že loď Bounty shořela už krátce po zakotvení. Příštích několik let bylo nejkrvavější epizodou ostrovních dějin. Všech devět vzbouřenců propadlo alkoholu a většina skončila tragicky – při nehodě, sebevraždou či rukou zotročených Tahiťanů. Matthewa Quintala zabili Adams a Young sekyrou, když odmítl zanechat pití a obrátit se k Bohu jako oni.

Všichni jsme Christian. Na ostrově se všichni obyvatelé jmenují Adams, Christian, Mills, McCoy nebo Quintal. Na snímku barman Andrew Christian. (Zdroj: Profimedia)

Ze vzbouřenců při Folgerově návštěvě žil jen John Adams, podle Američanů —starý opilec“, který se však v posledních letech života obrátil na víru. Hlavní město Pitcairnu se dnes na jeho počest jmenuje Adamstown. Friday October se ve 14 letech oženil s Teraourou, vdovou po Nedu Youngovi, tehdy 31letou ženou z první generace přistěhovalců. Všichni obyvatelé ostrova se jmenují buď Adams, Christian, Mills, McCoy nebo Quintal. Friday October se narodil v pátek 7. října 1790 – a otec jej pojmenoval podle data narození, aby mu „už nic nepřipomínalo starou Anglii“. Folger ostrovanům ovšem vysvětlil, že námořníci z Bounty si zapomněli po přejezdu datové hranice přeřídit čas, takže ve skutečnosti je o den méně. Friday October se tedy přejmenoval na Thursday October I. a svého potomka na Thursday October II.

V roce 1808 žilo na ostrově 35 lidí. Do konce století jejich počet díky vysoké porodnosti stoupl asi na 200. Británie ostrov velkomyslně přijala do svého imperiálního panství (přestože sem Fletcher a jeho druzi rozhodně nepřijeli zapíchnout britskou vlajku) a dál si jej moc nevšímala. Ovšem už první koloniální správci upozorňovali na „silně znepokojivé“ sexuální chování ostrovanů, kteří sami sobě byli bratranci, tchány i zákonnými druhy a považovali za vhodné zasvěcovat neteře a vnučky sousedů do tajů sexuálního života. „Ostrované nemají žádné ambice,“ stěžoval si vysoký komisař pro zámořská teritoria v roce 1941, „zajímají se jen o to, jak odpanit nedospělé dívky.“

Život kolem tří f

Kult kolem Bounty na ostrov ještě nedávno lákal romantiky z celého světa. Například list Pitcairn News vede jistá Kari Youngová, která sem dorazila v roce 1978 z Norska, až po uši zamilovaná do Clarka Gabla (filmového Fletchera Christiana z roku 1935). Vzala si Briana Younga, prapravnuka jednoho ze vzbouřenců Neda Younga, odsouzeného v roce 2006 spolu se čtyřmi dalšími na několik let do vězení za pohlavní zneužívání nezletilých dívek.

V roce 1990 navštívili Youngová s manželem jako členové oficiální delegace Buckinghamský palác a popili čaj s královnou Alžbětou a princem Philipem. Krátce nato pohostili ve svém domě novinářku Deu Birketovou, která napsala o Pitcairnu (jeho obyvatelé si říkají Pitkerners a hovoří pitkernsky, což je kreolština na půl cesty mezi angličtinou a tahitštinou) první knihu. V ní se mimo jiné píše, že Pitkerňany v životě zajímají jen „tři f“: fishing, food and fucking. Kniha vyšla v roce 1997 a ostrov se vzápětí propadl do nejhorší krize svých krátkých dějin.

Už v létě roku 1996 přitom dosáhly zvěsti o pokleslých mravech na ostrově takových rozměrů, že je nešlo dál tutlat. Na Pitcairn se vypravili dva britští detektivové, jimž se ale nepodařilo nic zjistit.

Málem případ uzavřeli, cestou zpět se však zastavili na Novém Zélandu, kde jim žena původem z Pitcairnu řekla: „Na ostrově byste sotva našli dívku, která nepřišla o panenství do 12 let.“ Souhlasila s podáním trestního oznámení a vzápětí se přihlásil asi tucet dalších stejně postižených dívek. Padlo 33 obvinění sahajících až do roku 1964, mimo jiné proti starostovi Stevu Christianovi a jeho dvěma synům jménem Shawn a Randy.

Novinářka Dea Birketová napsala o Pitcairnu knihu, v níž mimo jiné píše, že Pikterňany v životě zajímají jen „tři f“: fishing, food and fucking.

Když si starosta (a zároveň zubař a ředitel přístavu) Steve Christian vybral mladou dívku – vypověděly oběti – přijel za ní na motocyklu a místním dialektem jí nabídl svezení: Wanta bike? Dívky neprotestovaly, nebylo kam utéct. Po znásilnění v jednom odlehlém objektu často následoval doma ještě výprask – nikoli kvůli předčasnému sexu, nýbrž proto, že si začínají se ženatým mužem. Proč věc neohlásily? A proč by to dělaly, krčily ženy rameny. Na ostrově to tak přece chodí od nepaměti.

Mnohaleté vyšetřování vyústilo v roce 2006 v soud. Na Pitcairn přijely desítky mužů v talárech a uniformách a jeho populace se krátkodobě zdvojnásobila. Na přístavním molu (moře je celý rok tak rozbouřené, že přirazit ke břehu lze jen v malém člunu) je vyzvedl Steve Christian, mezitím sesazený z postu starosty.

Ubytování dostali naproti jeho domu v Adamstownu, takže si s hlavním obviněným každý den před příchodem do soudní síně kývli na pozdrav. Spolu s muži zákona dorazili i zahraniční dopisovatelé. Hned první den jim ženy a manželky (a tety a sestřenice) obžalovaných připravily podívanou, na niž se nezapomíná.

Pobouřeny žalobami z Nového Zélandu (žádná místní žena se k žalobám nepřipojila) uspořádaly sněm, na němž inkriminované sexuální praktiky označily za místní zvyklost, jež nemá být terčem vyšetřování ze zahraničí. Breaking in (tedy odpaňování), jak se ona zvyklost nazývá, je podle nich do značné míry konsenzuálním aktem. „Cítila jsem se po prvním sexu jako dáma,“ prohlásila jedna z žen, zatímco novináři si dělali zuřivě zápisky. „Chtěla jsem to snad ještě více než on,“ řekla jiná. Nakonec se ženy obrátily na přítomné novinářky: „A v kolika letech jste to měly poprvé vy?“ Padaly číslovky pronášené za velkých rozpaků – 17, 18, 19 – zatímco z hloučku pitcairnských dam se ozýval bujarý smích. Ti lidé na Západě snad žijí jako děti.

Když se znásilněná zamiluje

Pitkerňané mají vlastní zákoník, ten však s nějakým znásilněním vůbec nepočítal. Proč se Britové namáhali? Jedním z nejvážnějších přečinů na Pitcairnu je volat Sail ho!, aniž by se na obzoru objevila loď. To se děje jen několikrát do roka a je to pokaždé událost. Pitkerňané naskáčou do kánoí, vylodí se na palubě, obsadí bar s kobercem a obřadně odcházejí na záchod. Na něm pak sedí a splachují a splachují a splachují. Nemohou se zvuku splachovadla nabažit.

Během vyšetřování mnoha obětí (ač většina žen žalobu nakonec stáhla) vyšlo najevo, jak je to doopravdy se sexuální výchovou na ostrově. Už pitcairnská nemluvňata bývají utišována tím, že se jim masírují pohlavní orgány. „Jako dětem nám první poučení poskytli otcové a matky. Obcovali před námi na posteli. Různí otcové s různými matkami,“ upřesnil Brian Young taje zdejšího vzdělávání. Další lekcí pro Briana prý bylo, když pozoroval svého třídního učitele při sexu s žačkou.

Tenkrát poprvé. První film o Pitcairnu natočil Hollywood už v roce 1935. (Zdroj: Profimedia)

Na ostrově je normální, když starší pánové škádlí 11leté dívky, zda už mají chlapce, a pakliže odpoví kladně, jestli jsou ještě panny. Po další kladné odpovědi bývalo normální nabídnout pomoc se zasvěcením. Wanta bike? Pro většinu dívek takový zážitek pochopitelně znamenal trauma, což potvrzují i výpovědi těch, jež se k žalobám nepřipojily. Ovšem situace se komplikuje při druhém, třetím a desátém dostaveníčku, neboť odpaněním věc obvykle nekončí.

Při projednávání Randyho případu se soudci málem dostali do slepé uličky, když starostův syn dorazil se dvěma milostnými dopisy, jež mu oběť poslala ve 14 letech. Vyznává se mu z lásky a svěřuje se s pocitem, že je mezi nimi něco zvláštního. „Byla jsem zmatená,“ zaznělo na Pitcairnu prostřednictvím videolinku od nejmenované oběti, která dnes žije na Novém Zélandu, „jako bych měla co do činění se dvěma lidmi. Přátelským mužem a chlapem, co mi dělal ty hrozné věci.“

Obvinění nakonec dostali několikaleté tresty. Odseděli si je ve věznici, kterou předtím sami postavili. Ovšem když přijela loď, museli jít pomáhat do přístavu. Z věznice se mezitím stala další turistická atrakce.

Všichni na palubu

Pitcairn má dnes satelitní internetové spojení, vydává online deník (Dem Tull Pitcairn News) a na svých stránkách láká k návštěvě i k přestěhování. V roce 2012 si dal cíl zvýšit počet obyvatel o 60 procent ze 49 na 80. Napřesrok tento úmysl zrevidoval a nadále usiluje jen o udržení stavu. Jedinou možnost obživy na ostrově představují řemesla a pěstování chlebových palem, banánů a kokosů.

Pobouřeny žalobami z Nového Zélandu uspořádaly pitcairnské ženy sněm, na němž inkriminované sexuální praktiky označily za místní zvyklost, jež nemá být terčem vyšetřování ze zahraničí

Problémem je už cesta – z Nového Zélandu stojí okolo pěti tisíc dolarů a trvá dosti dlouho, vlny jsou často tak vysoké, že se na vylodění čeká několik dní. Myšlenka na zřízení vlastní letecké linky narazila na propočet, podle něhož by každý obyvatel ostrova musel nastoupit na každý let, aby se provozovateli alespoň vrátily náklady.

Ostrované jsou při získávání poznatků o okolním světě odsouzeni ke sledování světové kinematografie. Zbožňují prý automobilové honičky – nejspíše proto, že po ostrově nikdy žádné auto nejelo.

Ze všech filmů o vzpouře na Bounty preferují verzi s Gablem – pozdější verze s Marlonem Brandem a Melem Gibsonem podle nich příběh zbytečně komplikují.

P. S.: Na ostrov mají zákaz vstupu všechny děti do 15 let.


Dále čtěte:

Hanoj a severní Vietnam, který byl a už není

Timor je místo, kde se nakazíte štěstím


Mohlo by vás zajímat

ilustrační foto

Důl Paskov se nebude zavírat dříve než v květnu 2017

Tony Blair

Blair končí s podnikáním, chce se věnovat neziskové činnosti

 Zateplení domů,

Vláda hledá nový zdroj peněz na zateplení veřejných budov

Je toto budoucnost? Páreček robotů na vycházce

Ilona Švihlíková: Robotizace otevírá dveře dystopiím

Chomejní na hlavním vlakovém nádraží v Teheránu.

Írán zavádí kreditní karty. Pomalu a jen pro „domácí užití“

 Ilustrační foto

Volný pád Deutsche Bank pokračuje

  • James Cusumano: Pochybuji, že Elvis žije

  • Vlastimil Harapes: Nemám rád cyklostezky a nejraději bych…

  • František Stárek: Už jsem si myslel, že budu v klidu

  • Karolína Topolová: Dovoz ojetých aut se nevyplatí

  • Alexandra Kala: Sleva je u mě zakázané slovo

  • Radka Dohnalová: Lídři by měli rozvíjet své talenty a…

  • Václav Cílek: Vyhnuli jsme se Kurdistánu

  • Petr Lávička: České maso bývá předražené

  • Michal Horáček: Jen já a lidi

Hry pro příležitostné hráče