Alexander Münninghoff: Němcem bych být nechtěl

 Drchal 21. května, 08:30  -  Václav Drchal
21. května, 08:30

Jeho děd patřil k nejzámožnějším mužům předválečného Lotyšska, otec dobrovolně oblékl uniformu SS. V Česku právě vychází pozoruhodná kniha Alexandera Münninghoffa.

Když na matku Alexandera Münninghoffa přišly porodní bolesti, vyrazila s mužem a babičkou do nemocnice. Sotva vyšla na ulici, zaryla se těsně vedle její hlavy do zárubně dveří kulka. „Dva chlapi se honili na kolech a stříleli po sobě revolverem. Takové výjevy nebyly na konci války neobvyklé,“ vyprávěla později.

V porodnici pobyla jen chvilku. Rozezněly se sirény a všichni museli honem do krytu: „Ve sklepě se klelo, naříkalo a ječelo.“ Pak ale Frans Münninghoff, příslušník Waťen SS a nastávající otec, zavelel „Ruhe!“ a v nastalém tichu dodal, že se rodí dítě. „Účinek toho sdělení byl podivuhodný: zdálo se, že si lidé najednou uvědomují, že vždycky zůstává jiskřička naděje (-) zkrátka a dobře, udělali mi místo na lavici a všichni byli náhle starostliví a hodní.“ O několik hodin později – bylo to 13. dubna 1944 v Němci obsazené Poznani – se narodil Alexander Münninghoff.

Kniha nizozemského spisovatele a novináře Münninghoffa Pokračovatel rodu (De Stamhouder) popisuje život tří generací jeho rodiny - od první světové války do dneška. „Vyrůstal jsem s těmito rodinnými historkami, a protože se jako novinář celý život živím psaním, cítil jsem se sám sobě povinován knihu napsat. Nakonec mi to s různými přestávkami trvalo skoro 20 let,“ říká během našeho pražského rozhovoru.

V Nizozemsku vyšel Pokračovatel rodu v roce 2014 a loni dostal cenu Libris pro nejlepší historickou knihu. Nyní vychází u nás.

Patriarcha

Na počátku všeho stál zakladatel rodu Joannes Münninghoff – nizozemský obchodník a patriarcha jako vystřižený z románů 19. století. Na jedné z obchodních cest Baltským mořem zakotvil roku 1917 ve staroslavném hanzovním městě a jednom z průmyslových center carské říše Rize. Kromě obchodu měl ještě jeden delikátní úkol – předat milostný dopis svého známého ruské hraběnce Erice Fanny von Schumacherové. Hraběnka – vnuk ji v knize posléze charakterizoval slovy „statná sufražetka“ – pocházející ze staré baltské německé šlechty, sice „nebyla nijak mimořádně krásná“, stála však oběma nohama na zemi a vyznačovala se nezvyklou samostatností, rozhodností, vtipem a originalitou a Joannesovi učarovala. Známému ji jednoduše přebral a v říjnu 1919 si ji v Rize, tenkrát už hlavním městě Lotyšska bojujícího o nezávislost OE také vzal.

Patriarcha. Joannes Münninghoff spolu se svým vnukem Alexanderem.

Obchody kvetly, ale skutečně „pohádkově bohatým“ se Joannes stal až díky náhodě na počátku 30. let, kdy na letišti vyslechl rozmluvu dvou mužů, kteří chtěli „odstřelit“ premiéra a otce nezávislého Lotyšska Karlise Ulmanise kvůli tomu, že si napůjčoval peníze a neměl je jak vrátit. „Děda nemusel dlouho přemýšlet. Letadlo do Berlína odletělo bez něj a on se horempádem hnal do centra Rigy, kde si našel Ulmanise.“ Vše mu pověděl a dluhy za něj promptně uhradil. V květnu 1934 provedl Ulmanis nekrvavý státní převrat a od té doby měl Joannes vše, na co pomyslel.

Z obchodníka povýšil na továrníka. Jeho impérium zahrnovalo průmyslovou pekárnu, několik pil, betonárku, flotilu lodí, vlastní banku i obchodní dům. Stal se z něj jeden z nejváženějších a nejmovitějších podnikatelů v Lotyšsku a z jeho vily Lomani „jiskřivé centrum společenského života, kde se ročně konaly desítky oslav, na nichž se ráda ukazovala rižská smetánka“.

Hitler

Joannes toužil, aby z jeho zmíněného prvorozeného syna Franse vyrostl dobrý Holanďan, dobrý katolík a dobrý pokračovatel rodu k tomu. V 11 letech ho poslal do elitní katolické internátní školy v Nizozemsku, ale dosáhl pravého opaku. Z Pobaltí vykořeněný Frans „holandizaci“ odmítl a stále více OE a občas docela křečovitě OE se přikláněl k německo-ruské identitě své matky.

Neuměl pořádně holandsky, německy ani rusky, ale na zeď si věšel obrázky posledního ruského cara Mikuláše II., fascinoval ho Berlín a minimálně zpočátku i Hitler. „Obdiv k Hitlerovi nebyl u mého otce stejně jako v případě dalších baltských Němců nijak velký. Baltští Němci sami sebe považovali za jakousi elitu a Hitler pro ně byl prostě maloměšťácký křupan. Otec nikdy nebyl nacista, pojmy jako Lebensraum (životní prostor OE pozn. red.) či Herrenvolk (panská rasa OE pozn. red.) pro něj nebyly důležité. Jeho hlavní motivací bylo pobít co nejvíce bolševiků,“ říká Münninghoff.

Ve škole Frans propadal a neujala se ani otcova snaha zprostředkovat mu síť prvotřídních obchodních a vlivových kontaktů, které rozprostřel po Evropě. Frans později například vzpomínal, jak se na samém konci 30. let u jednoho britského otcova známého setkal s americkým velvyslancem Josephem Kennedym a jeho synem Johnem Fitzgeraldem.

Harvardský student a budoucí prezident Spojených států na něj moc velký dojem neudělal – pomlouval Hitlera, zpochybňoval Mnichov a Frans mu kvůli své mizerné angličtině nebyl s to oponovat.

Vlna německé hrdosti zasáhla i další členy rodiny - Joannesovu ženu Eriku (onu „statnou sufražetku“) a Fransova mladšího bratra Jimmyho. Ten dostal v den svých desátých narozenin obrnu a na léčení odjel do Janských Lázní. Brzy se uzdravil a během rekonvalescence se dal k „turnerům“ (Deutscher Turnverband; původně německá obdoba Sokola, před válkou spíš sudetoněmecká paralela k Hitlerjugend) a starého pána – nizozemského patriota a vroucího katolíka, který v Rize zcela sám financoval stavbu kostela Krista Krále – dokonale znechutil, když se mu předvedl v jejich uniformě. „Koukej to ze sebe sundat! Sakra!“ uslyšel.

Esesák

Joannes s nevolí sledoval, jak mu rodina utíká z opratí, a navíc se proti němu spikla i „velká“ politika. V létě 1939 si Hitler se Stalinem rozdělili Polsko a Pobaltí připadlo do sovětské sféry vlivu. Starý pán měl naštěstí skvělé informace a rodinu odvezl do Nizozemska ještě pár dní před přepadením Polska. Münninghoffovi se usadili ve Voorburgu a díky Joannesovu podnikatelskému talentu získali brzy většinu ztraceného bohatství.

Jenže válka neskončila. Už na jaře příštího roku obsadili Němci Nizozemsko a Sovětský svaz Pobaltí. A v tomto bodě se cesty starého pána a jeho syna rozešly docela. Joannes sice s Němci obchodoval, ovšem na druhé straně tajně spolupracoval s nizozemským odbojem, zato Frans vstoupil se svými kamarády z Rigy do SS. V jednotkách Waťen SS (Zbraně SS) bojoval na východní frontě, byl několikrát zraněn a vysloužil si Železný kříž.

Dvě desetiletí. Knihu o historii své rodiny psal Alexander Münninghoff zhruba 20 let.

Později po válce se z toho stalo rodinné tajemství a Alexander o něm celé dětství mlčel: „První, komu jsem to svěřil, byla moje žena, se kterou jsem se seznámil v roce 1968 během studií v Leidenu. Byl jsem toho názoru, že nemůžu někomu, s kým se chystám strávit život a koho miluji, zamlčovat takové věci.“

Sám Frans si žádné morální pochybení nepřipouštěl a bolestivé vyrovnávání se s minulostí nechal na synovi: „V mládí jsem musel každou neděli dopoledne naslouchat jeho válečným zážitkům.“ Byly to příběhy o kamarádství a čestném boji: „Zároveň jsem ale chodil do školy a tam učitelé vyprávěli úplně jinou verzi války, ve které byly Waffen SS zločineckou organizací.“ Nejistota Alexandera trápila, a dokonce se kvůli ní v 60. letech vypravil do Německa za známým svého otce z Rigy, tehdy populárním spisovatelem Hansem Erichem Seuberlichem. Ten ho ujistil – a tomu ujišťování můžeme věřit, nebo ne –, že jeho otec žádné válečné zločiny na svědomí neměl. Mimochodem, Pokračovatel rodu vychází po Nizozemsku nejdříve právě v Česku.

Münninghoff knihu logicky zkoušel prosadit v Německu, ale jak říká, odmítlo ho snad 15 vydavatelů: „Zaprvé se domnívají, že takovou knihu má napsat Němec. Druhý důvod je zajímavější, připadá jim, že v knize příliš málo zápasím s temnou minulostí, protože německý spisovatel se na toto téma chopí pera až poté, co si na hlavu nasypal několik kýblů popela. Já tuto potřebu nemám.“

Matka

Ale zpět k příběhu. V květnu 1942 si Frans vzal svoji lásku z Rigy, napůl Rusku a napůl Němku Věru Lemckeovou, a jak už víme, v dubnu 1944 se jim v Poznani narodil syn Alexander.

Krátce nato se manželé museli rozloučit. Frans šel opět na frontu, později ale z SS dezertoval a do konce války se skrýval. „Pokračovatele rodu“ Alexandera nechal starý pán těsně předtím, než do Poznaně vstoupili Rusové, převézt do Voorburgu. Celá rodina tady žila pohromadě, a to včetně Věry, kterou ale Joannes nikdy nepřijal. Svého prvorozeného syna si přál oženit s někým vhodnějším OE s Holanďankou z dobré rodiny.

Když se Frans vrátil po válce domů, neměl o ženu a syna zájem. Válka ho odcizila: „Prospal víc než čtyřiadvacet hodin, ale když se probudil a spatřil Věru, která se celou tu dobu nehnula od jeho postele, obrátil se v jednoznačném reflexu ke zdi.“ Brzy z domu odešel a našel si novou ženu.

Joannes nejdřív Franse „vysekal“ z vazby, ve které seděl kvůli své esesácké minulosti. Poté se bezohledně vypořádal s Věrou. Najal advokáty a soud Alexandera přiřkl otci. Věra se pokusila osud zvrátit a syna tajně odvezla do Německa. Ovšem patriarcha si opět věděl rady. Poslal únosce a ti Alexandera OE pomocí obligátní čokolády a chloroformu OE dopravili zpět do Nizozemska. Věra, podle Münninghoffa „skutečná hrdinka této knihy“, boj o syna vzdala a znovu ji viděl až v dospělosti. Od sedmi let tak žil s otcem a jeho novou ženou.

Celoživotní důsledky

Pro Alexandera to mělo dva celoživotní důsledky. Jeden negativní a jeden pozitivní.

„Nikdy jsem nepocítil skutečnou rodičovskou lásku. Moje nevlastní matka mě nikdy nepolíbila, nikdy nepohladila. Při zpětném pohledu si uvědomuji, že jsem pro ni byl spíš jakýsi projekt. Nemohla mít sama děti, a tak se upnula na projekt mojí výchovy. Také můj otec mě nikdy neměl rád. Jediný, kdo mě skutečně měl rád, byla moje maminka Věra. S ní jsem se ale stýkat nesměl. Nesmělo se o ní mluvit, neexistovaly její fotografie ani jakékoli zmínky o ní,“ říká Münninghoff.

Jenže na druhé straně z něj vyrostl Nizozemec. „Jsem velmi rád, že jsem Nizozemec, a jsem také rád, že mě svého času unesli z Německa, protože jinak bych se stal Němcem, což bych úplně nechtěl. Na druhé straně mám dvě ruské babičky a cítím s Rusy jistou spřízněnost a to samé cítím i z jejich strany vůči mně. Koneckonců koluje mi v žilách ruská krev.“

Je to silný příběh a silná kniha, která nuceným rozchodem s matkou zdaleka nekončí. Vyprávět další osudy rodiny Münninghoffů by ale vůči knize nebylo fér.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče