Komentář: Toxická politika versus lepší ekonomika

05. listopadu, 11:02 - Mohamed A. El-Erian
05. listopadu, 11:02

Existuje shoda na tom, jak zvrátit roky mizivého růstu. Jen ji politici ignorují.

Vztah mezi ekonomikou a politikou se mění. Zkušení politici se ponořili do bizarních, mnohdy toxických konfliktů místo toho, aby reagovali na sílící politickou shodu o tom, jak se vymanit z vleklého období nízkého a nerovnoměrného růstu. Tento trend je třeba zvrátit dříve, než strukturálně ochromí rozvinutý svět a vezme s sebou i rozvojové ekonomiky.

Politické vnitřní rozbroje nejsou samozřejmě nic nového. Ale až donedávna se čekalo, že když profesionální ekonomové dojdou k technokratickému konsenzu v rámci konkrétního politického přístupu, budou tomu politici naslouchat. I když chtěly radikálnější politické strany prosadit jinou agendu, tak vlivné síly - ať už státy G7, privátní kapitálové trhy, nebo MMF a Světová banka - skoro vždy zajistily, že konsenzus nakonec zvítězil.

Například v 90. letech a počátkem 21. století dominoval tvorbě politiky ve většině světa takzvaný Washingtonský konsenzus, kdy se každý od Spojených států po rozvojové ekonomiky snažil o liberalizaci obchodu, privatizaci, lepší využití cenových mechanismů, deregulaci finančního sektoru a fiskální a měnové reformy s velkým důrazem na poptávku. Přijetí Washingtonského konsenzu mnoha institucemi zesílilo jeho přenos a pomohlo hnát kupředu širší proces ekonomické a finanční globalizace.

Nově zvolené vlády - zejména ty, které vedou netradiční hnutí, která se k moci dostala na vlně domácího neklidu a frustrace z mainstreamových stran - s touto politikou někdy nesouhlasily. Nicméně konsenzus dál víceméně přežíval.

Konec konsenzu

Nyní - po letech neobvyklé pomalého a pozoruhodně nekomplexního růstu - se však konsenzus rozpadá. Občané rozvinutých zemí jsou frustrováni establishmentem včetně ekonomických expertů, mainstreamových politických lídrů a dominantních nadnárodních společností, které čím dál více viní ze svých ekonomických potíží.

Hnutí a osobnosti stojící proti establishmentu se rychle zmocnily této frustrace a vydobývají si podporu použitím štvavé a mnohdy i agresivní rétoriky.

K tomu, aby narušily převodní mechanismus mezi ekonomikou a politikou, nemusejí ani vyhrát volby. Velká Británie to ukázala v červnu svým hlasováním o brexitu, které přímo odporuje širšímu ekonomickému konsenzu, jenž tvrdí, že setrvání v EU je v nejlepším zájmu Velké Británie.


Nepřehlédněte komentáře o "vykořisťování" mladých starými:

Mohamed A. El­-Erian: Jak ulehčit facebookové generaci

Miroslav Zámečník: obtížné generační hledání


Referendum se odehrálo z jediného důvodu. V roce 2013 se tehdejší premiér David Cameron bál, že nebude schopen dostatečně zajistit svou základnu v Konzervativní straně pro volby v tehdejším roce. Podbízel se tedy euroskeptickým voličům slibem o referendu. Zdroj Cameronova strachu? Narušení politické scény Stranou nezávislosti Velké Británie (UKIP) - partají vymezenou proti establishmentu, která nakonec v parlamentu vyhrála pouze jedno křeslo a následně se ocitla bez lídra a v rozkladu.

Nyní se zdá, že se stavidla otevřela. Na nedávné konferenci konzervativců odhalily proslovy ministerské předsedkyně Theresy Mayové a členů jejího kabinetu záměr jít cestou „tvrdého brexitu“, tedy odstranit obchodní smlouvy, které ekonomice dobře sloužily. Mluvilo se také o útocích na „mezinárodní elity“ a kritizovala se opatření centrální banky, která měla stabilizovat britskou ekonomiku po referendu, čímž Mayová dostala čas na vytvoření koherentní strategie brexitu. Své problémy s extrémy má i řada dalších rozvinutých ekonomik včetně Německa, Francie a USA.

Nutný ústup

Přitom po letech průměrné ekonomické výkonnosti existuje všeobecný souhlas, že je nutný odklon od přehnané závislosti na nekonvenční měnové politice. Jak tvrdí šéfka MMF Christine Lagardeová, „centrální banky nemohou být jediným hráčem v poli“.

A přesto jsou. V knize The Only Game in Town, vydané v lednu, argumentuji, že státy potřebují mnohem komplexnější politiku včetně prorůstových strukturálních reforem, vyváženější správu poptávky (včetně vyšších fiskálních investic do infrastruktury) a lepší koordinaci a architekturu zahraniční politiky. Je také potřeba řešit těžké předlužení, které může mít katastrofální následky nejen pro samotné dlužníky.

Vznik nového konsenzu v těchto tématech je dobrou zprávou. V současném politickém prostředí je však přerod tohoto konsenzu v akci něčím, co bude probíhat přinejlepším velice pomalu.

Mohamed A. El-Erian je hlavním ekonomickým poradcem v Allianz, předsedou Global Development Council prezidenta USA Baracka Obamy a autorem knihy The Only Game in Town: Central Banks, Instability, and Avoiding the Next Collapse


Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče