Miroslav Zámečník: Obtížné generační hledání

 Zámečník 31. července, 10:00  -  Miroslav Zámečník
31. července, 10:00

Mladí se vyhýbají zodpovědnosti, dříve nebo později ji ale budou muset přijmout.

Na podzim roku 2010, když se za prezidenta Nicolase Sarkozyho odhodlala Francie prodloužit věk odchodu do důchodu o dva roky, což vyvolalo velkou vlnu stávek, jsem měl v kurzu hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity mezi zahraničními studenty jednu mladou Francouzku.

Ptal jsem se jí, proč proti tomuhle opatření stávkují také francouzští studenti, když smyslem tohohle opatření je snížit deficit průběžně financovaného penzijního systému. Proč to dělají, když kumulovaný dluh a jeho důsledky ponese její generace?

„No, protože jsme solidární a také nechceme jít do důchodu pozdě,“ řekla dívenka. Jestli se ve svém příspěvku Mohamed El­Erian vyznává zodpovědnosti padesátníků za podobu současného světa, je to v každém případě pozoruhodná konfese, ale celý problém je o dost složitější.

Mimo jiné proto, že generace „millennials“, přibližně definovaná jako ročníky narozené od počátku 80. let do začátku nového tisíciletí, nejeví bůhvíjak masivní zájem o převzetí politické odpovědnosti a moci.

Přečtěte si, jak vidí situaci mladých El-Erian:

Jak ulehčit facebookové generaci

Sociologové a politologové mohou donekonečna rozebírat, proč voliči pod pětatřicet let sice v Británii hlasovali velkou většinou proti odchodu své země z Evropské unie, ale nedostavili se ani zdaleka v dostatečném počtu, aby přehlasovali generaci nad pětapadesát let, která rozhodla za ně.

Než vylétla zera

Můžete ostatně docela pozorně a kriticky vnímat, co se ve Spojených státech v posledním čtvrt století stalo, ale pořád mi nejde do hlavy, kde se mezi vysokoškolskými studenty vzala taková podpora pro Bernieho Sanderse, který se narodil nějaký čtvrt rok předtím, než z japonských letadlových lodí vylétla „zera“ na Pearl Harbor. Přitom dneska alespoň ve Spojených státech „millennials“ čistě numericky přečíslují generaci „baby boomers“, tedy silné poválečné ročníky až do začátku 60. let včetně.

V postkomunistické části Evropy funguje volební demografie trochu jinak, a také „seznam hříchů“ bude jiný, nicméně existuje a není zrovna krátký. Pětatřicátníci a mladší v Česku opravdu nemohou za to, že institucionální rámec a kvalita institucí pokulhávají.

Klidně si můžete myslet, že rozpad vlády v roce 2013 je dílem sametového puče ambiciózních policistů a státních zástupců, ale pořád je zjevné, že se klasické politické strany stihly někdy od poloviny devadesátých let zdiskreditovat natolik, že se staly dílem marginálními, dílem tahají českou politiku udýchaně za kratší ocas.

Na příchod populistů tady (i jinde) čekala prokypřená půda. Aktivisté, kteří generačně spadají do „millennials“, nepochybně přispěli k pádu mocensko­politického uspořádání tak, jak se v Česku po roce 1989 vytvořilo, ale neobjevilo se z čistého nebe.

A také bych netvrdil, že tahle generace Čechů zblbla a není schopna pochopit, že se jí mohlo v dosti četných, avšak pořád ještě individuálních případech poštěstit to, jak sehrát roli pozoruhodně užitečných idiotů. Zkušenější by být měli, apatičtější jistě ne.

Otevřenost jako pojistka

V zásadě má El-­Erian pravdu v tom, že nemají opakovat stejné chyby svých otců a matek, kteří si nechali na Západě vsugerovat představu, že život na dluh je v éře globalizace něco trvale udržitelného. Je přitom lhostejné, zda za zadlužováním je scénář nabírání soukromých půjček, anebo veřejná spotřeba financovaná přes expanzi veřejného sektoru, zaměstnanosti v něm a veřejného dluhu.

Ve Spojených státech se „millennials“ dostávají na pracovní trh zadlužení až po uši půjčkami na vysokoškolské studium, často s tituly s negativní finanční návratností.

V kontinentální Evropě mají tituly, jež získali bez „osobního dluhu“, avšak mnohdy s perspektivou dlouhodobé nezaměstnanosti, protože veřejný sektor je už nedovede ani při nejlepší vůli absorbovat, jelikož je zadlužený také „až po uši“. Míra iritace je v obou případech obdobná a příklon k populistům, trochu jinak probarveným, také.

Naši „millennials“ nepochybně nemají důvod se opájet „slunečním státem“, který tady vytvořila generace jejich tatínků. Zároveň existuje i v mladé generaci docela silný realistický proud politického myšlení, který postupuje po učicí křivce, přičemž zastává v některých ohledech velmi liberální hodnoty.

Že by měli cokoli obdivovat na čínském nebo ruském politickém režimu, který jim řekne, kde je jejich místo a kdy mají tleskat? To je generačně naprosto směšné, až trapné. A ta paní poslankyně, žvanící o LGBT na základě výměšků „z internetu“, ta je nejen nesnášenlivá, ale prostě i beznadějně blbá.

„Vítací kultuře“ sice národ ani v mladších ročnících většinově rozhodně nepropadl, ale to považuji naopak za důkaz českého realismu, jehož je dobré se držet jako vodítka. V každém případě máme silný „stake“ v otevřenosti tohoto světa. Když už ne z žádného jiného důvodu, pak jako pojistku.

Jak převzít zodpovědnost

Ostatně nám nejbližší národ – Slováci – přes četné rozdíly, jež citlivě vnímají právě blízcí příbuzní, měl docela silné důvody lpět na otevřených hranicích s Českem a posléze se zbytkem Evropy jako na bezpečnostní záklopce. Když se Vlado Mečiar stal koncem roku 1994 znovu slovenským premiérem, mluvil jsem s jedním tamním třicátníkem. Řekl to lapidárně: „Odjebať sa odtialto. Ale okamžitě.“ A jak řekl, tak udělal, aby se pak zase vrátil a sehrál v modernizaci své země důstojnou roli.

Ani ty nejsofistikovanější z Turků, které jsem v životě poznal, a bylo jich dost, jsem nikdy neslyšel uznat, že to, co spáchali na Arménech, byla genocida. Ti historicky vzdělaní mluvili o tom, že koneckonců byli viníci potrestáni už dávno, takže je to minulost, s níž nemají nic společného.

Všichni přitom patřili k proevropské istanbulské nebo ankarské elitě, která ctila Atatürka jako velkého modernizátora, a velmi toužili, aby se jejich země stala součástí Západu. Přitom jsem je tak jednoduše, až dětinsky vždycky dostal tím, že jsem jim ocitoval tu jedinou větu od Atatürka, kterou znám: „Ne mutlu Türküm diyene.“ (Není nic lepšího než být Turek.) Co asi tak dělají dneska, „keď je naozaj po púči“?

Ještě chvíli si budou moci naši „millennials“ nechat jen tak od slečen ve Lvově nechat nabacat na zadek a na požádání křičet „I want more“, ale jednou tu odpovědnost za zemi budou muset převzít. Nepůjde totiž jen o to, že chcete „more“, ale taky „how“, a hlavně „from whom“.

Vůbec to nemám nikomu za zlé a už vůbec ne za politicky diskvalifikující. Ovšem zejména po téhle zkušenosti, jak to chodí, očekávám nějakou míru zvážnění. Pro novou politickou generaci by nemělo – probůh! – být nijak složité se geograficky zorientovat, kam patří, jako spíš naučit se vážně žít s důsledky toho, kam patříme a jak našich cílů dosáhnout v rámci naší „rozpočtové obálky“.

Odvyknout si na dotace a začít se rozvíjet z vlastního, a ještě k tomu dynamicky bude složité. Ač k tomu nejsou vychováni, budou muset jako lídři přiznat, že nic není a nebude zadarmo a že když budeme mnohem víc investovat, budeme muset i méně spotřebovávat. A bez přicházejících dotací a transferů vysvětlit smysl toho, proč jsme v Evropě pohromadě a proč budeme muset jednou začít posílat velké peníze někam na Balkán, kde stejně jako kdysi u nás z nezanedbatelné části ty dotace rozkradou. Ani pro novou generaci politiků to zjevně nebude snadné. Nikdy nebylo. Kéž byste na to, děti, měli.


Přečtěte si, jakým výzvám v současném světě mladí lidé čelí:

Mladí chudnou. V Británii se prohlubují mezigenerační rozdíly

Nový americký trend: i třicátníci bydlí u rodičů

Řekové kvůli krizi emigrují. Odešlo jich přes 400 tisíc


Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče