Jak na příští recesi? Připravme se dřív, než bude pozdě

15. dubna, 11:50 - Jean Pisani-Ferry
15. dubna, 11:50

Nerozumíte­-li tomu, co se děje s ekonomikou eurozóny, pak nejste sami. Jeden den se dozvídáme, že růst je nenávratně pryč, druhý den přichází zotavení a třetí den Evropská centrální banka (ECB) zvažuje, že rozešle všem občanům šeky, aby povzbudila výkonnost a oživila inflaci. Málokdy byla ekonomická situace tak matoucí.

Začněme střednědobým růstem. Od vypuknutí globální finanční krize v roce 2008 se produktivita zvyšuje hlemýždím tempem. V rozvinutých ekonomikách už téměř deset let o necelé jedno procento ročně oproti dřívějším dvěma procentům.

Nejspolehlivějším způsobem, jak tento trend zvrátit, je investovat do vzdělání, prosazovat inovace a podporovat efektivitu. Zejména v Evropě by široká paleta reforem mohla přispět k překonání stále většího zaostávání za USA.

Chmurné vyhlídky

Obraťme teď pozornost k současnému růstu. Hospodářský výkon eurozóny v roce 2015 sotva přesahoval úroveň roku 2008 – tak žalostný výsledek nelze přičítat loudavému růstu produktivity. Navzdory značnému uvolnění v ekonomice dosáhl růst v roce 2015 jen 1,5 procenta a pro letošní rok ECB předpovídá 1,4 procenta. Člověk by očekával, že v ekonomice těžící z příznivého devizového kurzu, rekordně nízkých úrokových sazeb a propadu cen ropy růst vystřelí prudce vzhůru.

„Protože je ekonomika křehčí, než by měla být, překračuje ECB jeden Rubikon za druhým, aby rozproudila inflaci.“

Úsporná opatření za to nemůžou. Předčasná konsolidace veřejných rozpočtů sice do značné míry mohla za vznik recese před pěti lety, od roku 2015 je ale fiskální politika obecně neutrální. Pravda je taková, že eurozóna postrádá vnitřní dynamiku. Navzdory růstu příjmů se domácnosti bojí utrácet a stavět a firmy zase navzdory prudkému růstu zisků nejeví ochotu podstupovat rizika a investovat.

Jedním z důvodů k ostražitosti je skutečnost, že budoucnost vypadá chmurně. Proto mohou reformy, které posílí ekonomiku ve střednědobém výhledu, pomoci i krátkodobě. Druhým důvodem je, že minulost příliš silně doléhá na přítomnost: inflace je nízká, a nashromážděné dluhy proto nemizejí.

V některých částech eurozóny je zase vysoká nezaměstnanost. Protože je ekonomika křehčí, než by měla být, překračuje ECB jeden Rubikon za druhým, aby rozproudila inflaci. Navzdory obnovenému úsilí ale tato bitva stále není rozhodnutá.

Peníze z vrtulníků

Proto je nutné položit si třetí otázku: Co by mohla Evropa dělat, kdyby čelila prudkému zhoršení globálního prostředí – například překotnému zvýšení úrokových sazeb ve Spojených státech nebo otevřené recesi v Číně? V takovém případě by se soukromá poptávka snížila, a protože si silně zadlužené vlády dávají velký pozor, aby je prudký vzestup averze k riziku nenachytal v nedbalkách, nepřišla by na pomoc ani poptávka veřejná.

Vzpomínka na dluhovou krizi z roku 2011 zůstává v čerstvé paměti a mnozí by se zdráhali použít fiskální politiku k podpoře ekonomiky. Současně s tím by ECB narazila na limity kvantitativního uvolňování.

„Pokud by vlády nechtěly utrácet, mohla by si eurozóna na financování růstové politiky půjčit jako celek.“

Kdyby však po krátkém a neduživém zotavení přišla nová recese, občané by to považovali za velké politické selhání, které by dále oslabilo podporu eura. Za této situace ECB otevřeně přemýšlí o správné reakci. Její hlavní ekonom Peter Praet nepokrytě uvedl, že „všechny centrální banky“ mohou natisknout peníze a rozeslat šeky všem občanům – jde o řešení známé jako „shazování peněz z vrtulníku“. Protože by domácnosti část tohoto nečekaného jmění utratily, vzrostla by jak domácí poptávka, tak ceny. Toto řešení ale naráží na právní i technické obtíže.

Dalo by se místo toho použít nějaké vyloženě fiskální řešení? Pokud by vlády nechtěly utrácet, mohla by si eurozóna na financování růstové politiky půjčit jako celek. Významnou pojistkou proti recesi by třeba mohl být vylepšený Junckerův plán (návrh předsedy Evropské komise investovat během tří let 315 miliard eur) založený na předem vybraných projektech. Třeba investicích do omezení globálního oteplování nebo přípravy pracovní síly na digitální ekonomiku.

Vzhledem k politickým obtížím spojeným s takovým plánem by bylo dosažení dohody bezpochyby složité. Není zřejmé, zda by se o půjčce na úrovni celé eurozóny uvažovalo snáze než o kvazifiskálním transferu organizo vaném ECB. Jasné ale je, že by eurozóna měla tyto možnosti vyhodnotit, protože kterákoli z nich může být dříve či později potřeba.

Autor je profesorem na berlínské Škole státní správy Hertie, v současné době působí jako generální komisař France Stratégie, francouzského politického poradního institutu.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče