Chodec na Andrássyho třídě

 Zámečník 22. dubna, 12:48  -  Miroslav Zámečník
22. dubna, 12:48

Na pár dní jsem byl v Budapešti, po nejméně deseti letech. Přitom v polovině 80. let jsem nevynechal rok, abych tam - jako spousta jiných - nejel na Formanovy Vlasy nebo Přelet nad kukaččím hnízdem v nějakém zdejším bijáku, na koncerty západních kapel, nebo alespoň strávit odpoledne v parku na Markétině ostrově.

V hledání „svobodnějšího vzduchu“ jsem vůbec nevnímal, že fasády v Budapešti chátraly stejně jako v Praze, když na úrovni ulice to tak úžasně žilo spontánní aktivitou malých soukromých obchodů.

A co zdejší tržnice - ty hory ovoce a zeleniny, ta hojnost masa, ta chuť Gulyásleves, ta pikantnost pečených klobás ve stánku - to bylo krásné, ještě tak mít peníze… . Forinty bývaly na příděl, který se zapisoval do pasu, tuším, že v přepočtu na koruny, osobu a rok to byly asi čtyři stovky. Za to mohl člověk spíše čichat než ochutnávat, ba debužírovat.

Nevzpomínám si, že by mně v konfrontaci se všemi žádoucími vjemy vůbec napadlo, že ta atmosféra opravdového velkoměsta s ohromně dimenzovanými budovami na čele s Parlamentem, ta muzea a památníky, skvělé parky i lázně - že to všechno, čím se Budapešť lišila a dodnes liší od Prahy, vlastně vznikla během nějakých pouhých čtyřiceti let, a že celá ta éra skončila první světovou válkou a Trianonem.

V Praze také cítíte historická období s výraznou akumulací kapitálu, třeba Pražský hrad je také něco úžasně předimenzovaného. Periody jsou ale jinak rozfázované, kdežto velkoměstský rozmach Budapešti je tak koncentrovaný do jednoho krátkého období. Uhry před rozpadem k.u.k. monarchie měly podle censu v roce 1910 skoro 21 milionů obyvatel a větší rozlohu (325 tisíc kilometrů čtverečních) a po rakousko-uherském narovnání (1867) byla v poslední čtvrtině 19. století Budapešť přestavěna do podoby světového velkoměsta s bulváry, které měly evokovat „Paříž Východu“. Úspěšně.

Jenže zatímco o Praze bych si troufal tvrdit, a srovnání dobových fotek to potvrdí, že celková kondice nemovitostí nikdy v posledních sto padesáti letech nebyla lepší než dnes, o Budapešti bych to netvrdil. Potíž je v tom, že na rozdíl od doby před více než třiceti lety vnímám nikoli starosvětskou vadnoucí krásu tohohle města, ale to, kolikanásobek kapitálu by podstatně větší městské „historické“ centrum Budapešti než to pražské muselo načerpat, aby vypadalo srovnatelně.

Prošel jsem pěšky svojí někdejší oblíbenou trasu po Alžbětině třídě na Oktogon a pak pokračoval po Andrássyho třídě až k Náměstí hrdinů s Památníkem tisíciletí s občasnými odbočkami do vedlejších uliček. Celková hodnota kapitálu zainvestovaného během dvaceti let (1876-1896) do výstavby téhle třídy včetně dopravní infrastruktury, zahrnující první linku metra v kontinentální Evropě, musí v dnešní reprodukční hodnotě představovat tak dvě procenta současného maďarského HDP, vysoké desítky miliard korun.

Maďarsko jakoby nemělo kapitálovou sílu udržet substanci disproporčně velké metropole, kam se kdysi soustřeďovaly její tehdejší zdroje. To je samozřejmě za vlasy přitažená úvaha, protože Maďarsko není uzavřená ekonomika. Nějaké příčiny ale relativní chátrání Budapešti vůči Praze mít musí.

To město je tak krásné, že by svoji „oversize“ dimenzi vůči Maďarsku určitě zvládlo a přilákalo by ty ohromné peníze na svoji údržbu, kdyby… nebylo transakčních nákladů.

Existuje-li velký příklad toho, jak transakční náklady maří ekonomický rozvoj, pak je to tento příběh.

Předrevoluční nemovité majetky vlastněné fyzickými osobami se v Česku restituovaly naturálně, zatímco v Maďarsku byla restituce pojatá přes restituční kupony, uplatnitelné při prodeji státního majetku. Rozdíl je nebetyčný- velká část historické kapitálové zásoby rezidenčního bydlení se v Česku restituovala, v Maďarsku nikoli, tam spadla do komunální privatizace jednotlivých domů na začátku 90. let minulého století. Protože byly ty budovy staré, a vlastně odepsané, byla účetní hodnota bytů v podstatě symbolická.

„Pulz dvakrát většího města, než je Praha, nelze ničím nahradit. Budapešť je jedno velké hledání ztraceného času.“

Buržoazní činžáky v Budapešti, v nichž z definice museli kdysi bydlet bohatí lidé, jsou tak dodnes často těžce vybydlené, protože jednotliví vlastníci bytů jsou „asset-rich but cash-poor“, zkrátka nemají na pořádnou rekonstrukci celého objektu, a transakční náklady na převzetí celého objektu byly a jsou vysoké. Kupovat byt po bytu celý dům, koho to má zajímat? V podstatě tím velmi komplikujete vstup zahraničního kapitálu, který se s nějakým zdlouhavým vykupováním nechce párat.

Díky fyzické restituci byly u nás transakční náklady pro zahraniční investory nižší, a takoví Italové v Praze zapustili neskutečné miliardy, a to i od „malých kapitalistů“, kteří nemají na velké projekty, ale na činžák v Praze si troufli. Ani regulace nájemného nebyla takovou překážkou obnovy historického bytového fondu jako privatizace per partes po bytech.

Budapešť díky tomu chátrá i tam, kde by měla zářit, a vybydlené obytné domy vidíte i na famózní Andrássyho třídě, která nemá v Praze ani zdaleka ekvivalent. Ale co! V něčem měli, mají a budou mít vždycky náskok - jídlo je lepší, kultura vína je znatelně lepší, užívat života si umějí líp a pulz dvakrát většího města, než je Praha, nelze ničím nahradit. Budapešť je jedno velké hledání ztraceného času. Ve svém „jarním aspektu“, když kvetou kaštany a obloha modrá, je nenapodobitelně krásná.


Čtěte další komentáře:

Šéf ECB Draghi vrátil úder německému ministrovi financí

Miloš Zeman je pořád stejný. Stejně příšerný

Zeptejte se Vietnamce

Mohlo by vás zajímat

 Jaroslav Strnad

Jak rozpálit pec. ZŤS nabírají dech

 Fotbalisté Liverpoolu

Liverpool vydělává na fotbalových přestupech nejvíce

Váňa se na Velké pardubické radoval poosmé

Josef Váňa: Za pravdou jdu tvrdě

Praha  Čínská restaurace po sečuánsku

Sečuánská restaurace na Národní: objevování čínských provincií

Suitest před rokem spustil ostrý start aplikace a usiluje o globální patent

Český Suitest bude na Bits & Pretzels v Mnichově hledat investory

 Náměstkyně ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová

Klára Dostálová: Čínské svatby lákají do Prahy

  • Vlastimil Harapes: Nemám rád cyklostezky a chci zakázat…

  • František Stárek: Už jsem si myslel, že budu v klidu

  • Karolína Topolová: Dovoz ojetých aut se nevyplatí

  • Alexandra Kala: Sleva je u mě zakázané slovo

  • Radka Dohnalová: Lídři by měli rozvíjet své talenty a…

  • Václav Cílek: Vyhnuli jsme se Kurdistánu

  • Petr Lávička: České maso bývá předražené

  • Michal Horáček: Jen já a lidi

  • Miroslav Bárta: Káhiru dobylo jenom pár set jezdců

Hry pro příležitostné hráče