Bitva o Sachalin. Ruské firmy Gazprom a Rosněfť si jdou navzájem po krku

06. února, 17:35 - Daniel Deyl
06. února, 17:35

Když předloni Rusko poprvé zasáhly ekonomické sankce Evropské unie a Spojených států kvůli Ukrajině, Vladimir Putin Západu ukázal diplomatický ekvivalent vystrčeného prostředníku. Dostal pracovní název „asijský pivot“, což vyjadřovalo přesvědčení v Kremlu převládající, že pokud nebudou chtít kupovat ruský plyn Evropané, Moskva si v klidu najde náhradní zákazníky – hladové a zámožné – v Asii.

Postupně však začalo vycházet najevo, že to nebude tak jednoduché. Jedním z důvodů je absurdně znějící detail: řevnivost dvou největších energetických es dnešního Ruska, Gazpromu a Rosněfti. Obě obří státní firmy soupeří o dodávky plynu do Japonska a Číny, dvou největších asijských trhů. Jejich soupeření však má za následek opačný efekt, než by se dalo od konkurenčního boje očekávat: namísto lepší nabídky klientovi vzniká chaos, který nakonec škodí nejvíce vlastníkovi, v tomto případě ruskému státu.

Když prezident Putin dohodl s Číňany dodávky plynu na 40 let v hodnotě 400 miliard dolarů, zdálo se, že značná část plynového pivotu je vyřešena (ačkoli cenově pro Rusko relativně nevýhodně). Brzy se však zjistilo, že věc má háček: ani jedna ze stran se nijak nehrnula do výstavby plynovodu, který by odváděl z nalezišť známých jako Síla Sibiře plyn do říše středu.


Přečtěte si: Rusko omezí plány na vývoz plynu do Číny, důvodem jsou nízké ceny energií


Číňané jsou vůči Rusku v pozici, která jim umožňuje diktovat podmínky; bylo by tedy logické, aby stavbu platila ruská strana. V praxi by to mělo znamenat Gazprom, protože právě on drží licenci na veškerý vývoz plynu pozemní cestou.

Jenže ona licence je v ohrožení. Až donedávna vlastnil Gazprom nejen příslušnou infrastrukturu (známou jako Jednotný systém dodávek plynu), nýbrž i exkluzivní práva na veškerý vývoz plynu (dáno zákonem z roku 2006). V roce 2013 si však vymohly výjimku konkurenční firma Rosněfť a firma Novatek mocného oligarchy Leonida Michelsona; získaly povolení exportovat kapalný plyn. Společnost Rosněfť poté předložila Prezidentské komisi pro strategický rozvoj sektoru paliv a energetiky ambiciózní plán na liberalizaci ruského trhu s plynem.

Destruktivní ovoce

Gazprom, jehož monopolní postavení by jakoukoli liberalizací doznalo další úhony, se něčemu takovému – ze svého hlediska pochopitelně – brání. Jedním z projevů této obrany je nekonečné handrkování s Čínou. Nese to své destruktivní ovoce: když Putin plynový megaobchod dohadoval, bylo spuštění ropovodu plánováno na rok 2018; dnes se počítá, že k tomu dojde nejdříve v roce 2020.

Nejnovějším kolbištěm souboje Gazprom–Rosněfť však leží ještě východněji, na ostrově Sachalin. Za normálních okolností by si Rusové mohli mnout ruce: obrovské zásoby ropy a především plynu jsou tam uloženy těsně vedle velmi žíznivého klienta v podobě Japonska (hříčkou geologie mohou Japonci vlastní těžbou pokrýt sotva deset procent své spotřeby, ačkoli ze svého nejsevernějšího ostrova Hokkaidó na plynem oplývající Sachalin prakticky dohlédnou).

Nepěkný hlavolam

Ruský energetický trh ovšem není nic normálního. V současné době běží na Sachalinu dva projekty, Sachalin-1 a Sachalin-2 (viz mapa). První z nich kontroluje Rosněfť, druhý Gazprom (poté, co v roce 2006 Putin sebral většinový podíl v něm firmě Royal Dutch Shell). Oba mají zhruba podobně veliké zásoby plynu v severní části ostrova. Vtip je v tom, že klíčovou infrastrukturu, plynovod vedoucí na dohled k japonským břehům, vlastní Gazprom – a nechce, aby jej využívala konkurence.

To vytváří nepěkný hlavolam. Gazprom má na jihu Sachalinu svoji technologickou chloubu, jediný závod na výrobu kapalného plynu, o který mají Japonci zájem. Další takový závod staví nedaleko i společnost Rosněfť a její partner v projektu Sachalin-1, americký ExxonMobil. Evidentně při jeho plánování počítal s přepravou vytěžené suroviny plynovodem Gazpromu – ten to ovšem odmítá.

Rosněfti a Exxonu by tedy nezbývalo než přepravit plyn na ruskou pevninu, zpracovat jej v De-Kastri a odtamtud jej vozit na japonský trh. To je pochopitelně šeredně nevýhodné. Rusové navíc hrají o čas. Podle odhadů newyorského think tanku Institute of Modern Russia bude největší možnost chytit se s exportem do Japonska v letech 2018 až 2022, dokud nebude trh náležitě rozebrán. Pokud by firma Rosněfť začala stavět paralelní plynovod (samo o sobě je to dost bláznivá myšlenka), může na včasný nástup zapomenout.

Hrozivé zaostávání

Situace na Sachalinu ukazuje na pozoruhodnou věc. Bývalý náměstek ministra energetiky Vladimir Milov si v tom smyslu nebývale otevřeně postěžoval serveru Thediplomat. com: „Ohledně důležitých tržních trendů jsme úplně zaspali. V kapalném plynu hrozivě zaostáváme.“ Jedním z důvodů takového stavu je právě zmíněná rivalita Gazpromu a Rosněfti, která přesahuje hranice běžného konkurenčního boje.

Podle bezpečnostního serveru Stratfor.com zde hraje roli i vzájemná animozita šéfů obou firem, dvou věrných Putinových nohsledů z prezidentových petrohradských let. Igor Sečin (předseda představenstva Rosněfti) je vystudovaný lingvista a kariérní kágebák, působil v Kremlu jako vedoucí Putinovy kanceláře a všeobecně je považován za šéfa tamní konzervativní frakce siloviků, lidí vyšlých ze špionského či armádního prostředí. Považuje Gazprom za nebezpečný kolos, jejž je třeba krotit. Alexej Miller (CEO Gazpromu) je vystudovaný ekonom a Sečina má za primitiva.

Zájmy státu

Pozorovatel zvenčí se jen těžko zbavuje dojmu, že kus pravdy mají oba pánové, ale to na věci není podstatné. Důležité je, že hlavní slovo ve sporu dvou státních firem by měl logicky mít stát, tedy v tomto případě Vladimir Putin. Sečin byl dlouho považován za prezidentova nejbližšího spojence, ale (jak píše zpravodajský server Eurasianet.org) v posledních měsících podle všeho jejich vztah ochladl.

Rosněfť, s téměř 20 miliardami dolarů dluhů nejzadluženější ruská firma, neuspěla s žádostmi o pomoc ze státního Fondu národního blahobytu i o urychlené projednání svého liberalizačního plánu. Podle Stratfor.com dává tato změna atmosféry Gazpromu velkou šanci na to, že současný souboj o Sachalin ustojí.

Pozoruhodná je však především skutečnost, že spor dvou státních firem v tomto případě poškodil zájem státu o co nejhladší průběh „plynového pivotu“, strategicky významného tahu Kremlu. Řeklo by se, že jestli je k něčemu dobrý autoritářský systém vlády Putinova typu, je to právě schopnost podobným jevům účinně zamezit. Putin mu však dosud podle všeho zamezit buď nemohl, nebo nechtěl, nebo jej nebyl schopen včas identifikovat. V každém případě je to nečekané selhání Kremlu – v době, kdy na selhání není ekonomicky ani trochu vhodná chvíle.

Ostrov Sachalin:


Čtěte také:

Ruskému rozpočtu má pomoci privatizace. Vláda chce získat až bilion rublů

Americký ropný gigant ConocoPhillips po čtvrtstoletí odešel z Ruska

Rusko shání hotovost, chce prodat ropnou firmu Rosněfť

Gazprom buduje alianci s koncernem Shell, vymění si část majetku

Mohlo by vás zajímat

 Geolog Václav Cílek (foto Martin Pinkas/Euro)

Václav Cílek: Ocitáme se ve světě nerovnováhy

Hongkong - ilustrační foto

Ekonomicky nejsvobodnější zůstává Hongkong, Česko si výrazně polepšilo

 Twitter

Twitter je krok od převzetí. Zájem může mít Google i Salesforce

 Ilustrační foto

MMF: Řecko potřebuje výrazně snížit dluhovou zátěž

 Budova německé Commerzbank v Hamburku

Commerzbank bude propouštět. O práci přijde 5 tisíc lidí

Krávy, ilustrační foto

Čína zrušila zákaz hovězího z USA. Lační po mase z ciziny

  • Vlastimil Harapes: Nemám rád cyklostezky a chci zakázat…

  • František Stárek: Už jsem si myslel, že budu v klidu

  • Karolína Topolová: Dovoz ojetých aut se nevyplatí

  • Alexandra Kala: Sleva je u mě zakázané slovo

  • Radka Dohnalová: Lídři by měli rozvíjet své talenty a…

  • Václav Cílek: Vyhnuli jsme se Kurdistánu

  • Petr Lávička: České maso bývá předražené

  • Michal Horáček: Jen já a lidi

  • Miroslav Bárta: Káhiru dobylo jenom pár set jezdců

Hry pro příležitostné hráče