Minulý týden přinesl znamenitou kombinaci zpráv pro milovníky ironické pointy. Řecko se vynořilo z péče „trojky“ poté, co slíbilo, že bude odteď po několik generací hospodařit s vysokými primárními rozpočtovými přebytky a reformovat všechno, co ještě nezreformovalo. V Česku zase zaujaly plány na to, jak vnést řád do zvyšování minimální mzdy tím, že by již od přespříštího roku představovala polovinu průměrné mzdy, jíž bylo dosaženo s navrhovaným časovým posunem, tedy k úrovni, kterou měla v roce 2018.
Představit si situaci, že hned v příští recesi by se mohlo stát, že průměrná nominální mzda může během dvou let prudce zpomalit růst, případně stagnovat, nevyžaduje žádnou zvláštní fantazii; chce to jen znát mzdové statistiky v posledním desetiletí. Podle Českého statistického úřadu v předkrizovém roce 2008 rostl ten ukazatel tempem 7,8 procenta, o dva roky později spadnul na 2,2 procenta. Hádejte, co se stalo s mírou registrované nezaměstnanosti a kdo byl postižen nejvíc. Nyní si podobný vývoj doplňme o toto indexační pravidlo a připusťme, že v roce 2020 se nepotkáme s prolongací současného vývoje, ale že česká ekonomika může být vystavena výraznějšímu vnějšímu šoku. Rizik existuje dost a pravděpodobnost, že se tak může stát, není zanedbatelná.
Vázána zákonnými pravidly, pokud by byla přijata, vláda by výrazně zvedla minimální mzdu v nejméně vhodné chvíli a ta by se skutečně rychle přiblížila k průměru. Co by se asi tak stalo se zaměstnaností na začátku mzdového spektra? V jakém stavu by se ocitly veřejné finance? Zodpovědná vláda sice může doufat v to nejlepší, ale přinejmenším by si měla chystat záložní scénář. To je v dobře fiskálně spravovaných zemích standardní postup, ostatně v jiných případech se na krizové scénáře připravuje i Česko, poučeno například povodněmi a koneckonců i letošním suchem.
Přečtěte si komentář: Varufakisova chvíle slávy
Že s takovým nápadem přišlo ministerstvo vedené dámou, jež má v historii českých kabinetů jako první v životopise absolvování hned dvou velmi dobrých zahraničních škol? Že jí to nebrání ve vyslovování neortodoxních úvah o tom, že vysoký růst mezd ve veřejném sektoru je z hlediska poptávky vlastně pro ekonomiku i fiskál blahodárný? Kde se to v ní bere?
Dějiny znají příklady, jak elitní vzdělání nebrání popření všeho, co jsme se naučili, když se dotyčný dostane do politiky a ucítí potenciál slibů. Můj nejoblíbenější důkaz je z Řecka. Premiér Andreas Papandreu měl doktorát z ekonomie obhájený na Harvardu. Působil na řadě prestižních univerzit. Když se ovšem zanořil po návratu do Řecka do politiky, hlásal a pěstoval pravý opak toho, co by se dalo očekávat od akademického ekonoma. Skvěle mluvil, charisma z něj cákalo a radikální program „změny“ mu obyčejní Řekové hltali z úst.
Čtěte komentář Pavla Párala:
Rub rostoucích mezd
Když se dnes ptáte starší generace, vzpomínají na něj mnozí s láskou, protože se „za něj měli dobře“. Právě on totiž nastavil základní parametry zadlužování řeckého státu prostřednictvím štědrých nárůstů platů v bobtnajícím veřejném sektoru, sociálních výdajů, kterážto politika se v Řecku tak usadila, že na ní v podstatě nic nezměnilo ani střídání moci od socialistů k vládám pravého středu. Jisté uskrovnění trvalo pár let, než se Řecko začlenilo do eurozóny, dnes víme, že to bylo za cenu kreativních metod práce za pomoci mazaných bankéřů.
Jistěže Česko se svým na evropské poměry nízkým dluhem a v podstatě vyrovnanými rozpočty není ve srovnatelné situaci. Ale nápady a obsah sdělení jsou si tak strašně podobné a Harvard nebo London School of Economics nejsou žádnou brzdou populistickému instinktu. Až příští recese ukáže, na jakou cestu se vydáme.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
