Menu Zavřít

Muž, kterého naučili mluvit jaguáři

Autor: Redakce

Alan Rabinowitz byl v ochraně velkých kočkovitých šelem stejným pojmem, jako je Jaromír Jágr v ledním hokeji. Prostě „hero“, na jehož jméno se nezapomene. Terénní biolog formátu, kterých se celosvětově v jedné generaci narodí tak půltucet, zemřel na rakovinu mízních uzlin 5. srpna ve věku nedožitých šedesáti pěti let v New Yorku. S nemocí bojoval sedmnáct let.

Kdo tuhle rubriku čte, ví, že se v ní čas od času věnuji i přírodě, a protože jsem v českých médiích žádnou zmínku o úmrtí Alana Rabinowitze nenašel, tedy kromě přeloženého textu z anglické Wikipedie, rád bych ji dodatečně učinil.

Jeho příběh, který Rabinowitz rád vyprávěl, je přitom pozoruhodný sám o sobě.

Jako dítě koktal a strašně tím trpěl. Zjistil, že o co hůř mu jde komunikovat s lidmi, o to lépe se cítí ve společnosti zvířat a kupodivu nekoktá, když na ně mluví. Jednou ho otec vzal do zoo v Bronxu, kde uviděl v kleci starého jaguára, k němuž ten jinak zajíkavý chlapec šeptal. Chodil tam pak za ním pořád, a té osamělé šelmě slíbil, že pokud jednou přestane koktat, bude mluvit nejen za sebe, ale i za ni.

Málokomu se podařilo splnit slib z dětství takhle důsledně.

Rabinowitz se koktání zbavil v 18 letech a vystudoval biologii, získal doktorát z ekologie a měl štěstí, že si jej vzala pod křídla jiná, o generaci starší legenda terénního výzkumu a ochrany přírody George B. Schaller z newyorské Wildlife Conservation Society, v níž pak Rabinowitz působil skoro třicet let.

Kvůli ochraně velkých koček byl ochoten podstoupit ledacos, kromě všech obtíží, jež se sebou nese terénní práce, také nekonečné trpělivé vyjednávání nejen s místními obyvateli, ale i s vládními úředníky, občas v zemích, které byly v mezinárodních žebříčcích lidumilnosti a transparence někde úplně dole.

Musel být mimořádně schopný, protože v Myanmaru ještě za vlády vojenské junty jeho expedice vyústily ve vytvoření sítě národních parků a přírodních rezervací, včetně největší tygří rezervace na světě v údolí Hukaung na severu země, bohužel od té doby zdevastované těžbou zlata a v podstatě bez tygrů.

Nakonec, už s diagnostikovanou rakovinou, odešel z šéfovského místa ochranářského kolosu WCS, aby spolu s miliardářem Tomasem S. Kaplanem před deseti lety založil nadaci Panthera. Něco na způsob „specializovaného butiku“, zaměřeného čistě na ochranu toho, co měli oba nejraději - velkých koček. Kaplan totiž chtěl dělat od dětství to samé co Rabinowitz, akorát skončil u investic do ropy, břidlicového plynu, platiny, zlata, kde famózně vydělal a poskytl nadaci potřebné finanční zázemí i kontakty na podobně smýšlející bohaté lidi po celém světě. Přečtěte si opravdu krásné vyznání, které Kaplan po smrti Rabinowitze napsal, pochopíte z něj všechno.

I když měl rád všechny kočky, speciální místo měl Rabinowitz vyhrazené pro jaguáry, podle vlastních slov právě kvůli tomu osamělému samci v té kleci ve starém pavilonu šelem v zoo v newyorském Bronxu z dob jeho ne právě veselého dětství. Věděl, že se mu krátí čas, a tak se soustředil na prosazení unikátního projektu propojení všech 18 zemí, kde jaguáři žijí – od hranic Mexika se Spojenými státy až po severní Argentinu, tak aby zajistil jejich budoucnost navždy. Jaguár je přitom z velkých koček jednou z těch, u kterých máte v podstatě nulovou šanci ve volné přírodě na vlastní oči spatřit, i když jste zkušený profesionál, snad s výjimkou bažin Pantanalu na jihu Brazílie.

Prvního uviděl Rabinowitz před mnoha lety v pralesích středoamerického Belize, na místě, kde je dnes první jaguáří rezervace, kterou tehdy pomáhal založit. Stopoval jednoho dospělého samce, aby zjistil, že jaguár jde potichu za ním a velmi soustředěně jej pozoruje. Ke všemu Alan zakopl a upadl na záda – ideální podnět k útoku. Jaguár se tiše díval, pak zamručel a zmizel v pralesních stínech.

Loni, když už na tom byl zle, se vydal na čtyřletý trek, během nějž chtěl spolu s kolegy s Panthery prozkoumat pešky, na mulách, džípem a helikoptérou celé tohle území, což nikdo předtím neudělal. Nebylo mu přáno dojít až nakonec, ale Papa Jaguar, jak mu říkali, zvládnul něco přes šest tisíc kilometrů.

ebf 24 - tip duben

Slib byl splněn, kruh se uzavřel.

Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:

Co dělají s Ruskem sankce

Co si analytici myslí, když kamery neběží

Zde jsou lvi… a mrtví tygři taky

Německý autoland a hrozba protekcionismu

Regulace hypoték - před půstem hostina?

Zápisky z cesty na Severovýchod, díl II.

Italští magoři poznávají finanční svět

Nezaměstnanost a karenční lhůta: jak se to rýmuje?

Dohánění

Smíšené zpravodajské zboží

Mýtus o bohaté zemi chudých lidí

Sudán: politická ekonomie jednoho živočišného druhu

Oddlužení jasně, ale takhle?


  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).